Bernhardiner

Bond se vrátil, Craig také a s ním také jeho neměnný chřestýší pohled. Mnohé nedostatky předchozích chřestýších bondovek se opakují - M, Q i Moneypenny se zapojují do akce, díky čemuž se nejedná o příběh Jamese Bonda, nýbrž o příběh z MI6 a Bonda pojí s hlavním záporákem osobní vztah, což celý film dle mého pohledu dost degraduje. K těm záporům se přidává i úvodní titulková sekvence s nějakým pištícím zpěvákem. A ta délka - kde jsou časy, kdy bondovka trvala do dvou hodin... Nu což, pokud se přes tyto nedostatky přeneseme - což není snadné - dostaneme celkem obstojný příběh. Místy jsem měl dokonce dojem, že scénáristé dokonce mají vědomosti o tom, jak se v globálu řídí svět. Každopádně se v některých okamžicích dotkli pravdy, což ale přisuzuji spíš náhodě. Záporná postava se zdejším odborníkům nějak nelíbí, mě však připadal na hajzlíka toho formátu velmi vhodný - všichni naši nepřátelé nemusí mít kamenné svaly i vražedný pohled. Ale nejvíc mě potěšila Léa Seydoux, takhle nádhernou Bondbitch (pro neznalé - bitch = fena) snad James Bond nepamatuje. Stačí jen doufat, že se nezlezbí a nenabarví na modro. 70%

Tohle je snímek předurčený k tomu uspět na některém z filmových festivalů, a to neberte jako pozitivum. Tam totiž v drtivé většině případů vítězí snímky, které a) natočil režisér, který natáčí experimentální snímky (tudíž většinou nekoukatelné) nebo snímky zabývající se úchylnými, perverzními či jinak podivnými tématy (Kim Ki-duk v pozitivním slova smyslu), b) se týkají sexuálních, národnostních či jiných, zásadně diskriminovaných, menšin, c) pojednávají o předcházejících (a tudíž většinou špatných) politických režimech nebo d) se týkají zajímavých témat, avšak jsou však důkladně przněny tzv. lidskostí, patosem, kýčem a popíráním logiky, což mnohým divákům přináší akorát utrpení a pokušení podívat se, co se vlastně bude dít o pět minut dál. Do poslední kategorie přesně spadá tento snímek. Dalo se to natočit syrověji (přespříliš velkolepých záběrů, jak hrdina hraje na cello v krásném prostředí), reálněji (hrdina je debil, a proto se topí v dluzích - to mu manželka odpustí, ale když se dozví o jeho zaměstnání, je zděšena) a (já vím, že to zní blbě) méně lidsky (průpovídky o kamenech), a přitom by to byl film s úctou k tomuto zajímavému řemeslu. Japonci by se neměli mermomocí snažit o snímky, které mají uspět v zahraničí, a z toho důvodu je naplnit forrestgumpovostí. Budou pak mnohem opravdovější a japonštější a diváky si stejně najdou. Zajímalo by mě, jak by si s tématem poradil takový Kurosawa. 60%

Jeden takový zdánlivě nezajímavý a nenápadný Mefistofeles má zkrátka blbý den. Členové dozorčí rady pekla se mu hrabou v jeho osobních věcech, mimo jiné i v korupčních deníčcích, a zároveň srazí, jak se záhy ukáže, jiného pekelníka, což rozlítí dalšího představitele říše, kde slunce nikdy nevychází. Ale náš hrdina si umí poradit, troška nafukovacích balónků, troška zeminy, troška výbušniny, nějaké to vydírání, úskoky, pár kilometrů běhu a spousta kulek a krve a náš pekelník je zpátky na vrcholu a silnější a bohatší, než kdy byl. O budoucnost korejské policie skutečně není třeba mít obavy, její členové určitě neskončí v chudinském hrobě, zájemců o přivírání očí je a bude vždycky dost. Nikde jsem nenašel informaci o tom, zda je tento film oficiálně vhodný i pro děti. Podle mého názoru rozhodně ne! Není tam žádný erotický obsah a toho násilí tam není na dnešní dobu až tak moc. Nebezpečnost tohoto snímku však tkví v tom, že by pro některé nepříliš vyzrálé jedinci mohl náš ďábelský hrdina představovat jakýsi vzor (i s ohledem na to, jak snímek končí). To by ten svět šel velmi rychle do kytek. 75%

Proč se starat o ostatní lidi? Proč mít nějaké přátele, když si vystačím sám? Proč se starat o nějakou pravdu a spravedlnost, když sám se mám dobře? Na tyto otázky by mé vnitřní já odpovědělo: "Protože jsem jediný, koho jsem kdy měl rád" Jenže... přátele potřebuju, když nepravedlnost ohrožuje i mě. Jamese Stewarta znám zatím z rolí, kde hrál naivní a slušné lidi, touhle rolí mě mile překvapil. Jeho postava vlastně nemá až tak daleko ke ztělesnění zla. Neváhá krást i zabíjet, když mu nejde o prachy a majetek, nejde mu zkrátka o nic. Plus mínus pár lidí, co na tom sejde. Jenže když jde o jeho bytí a nebytí i jemu, (alespoň zdánlivě, nevíme, co se dělo po konci filmu) dojde i tomuhle ignorantovi, že žít ve spravedlivějším světě je lepší. Už dlouho jsem neviděl tak silný americký film s tak dobře vymyšleným příběhem a tak napínavým (ani jsem nedýchal, to už je u mě co říct!) rozuzlením. Jen nechápu, proč tu mí kolegové prohlašují, jak je to skvělé, a přitom pětku nikdo nedává. 100%

Tak i na zemi... Dlouhých sedm let psal Kay Pollak scénář k tomuto filmu. Možná to bylo tím, že se chytl do klecové pasti, ze které by se jakýkoli pokus o útěk rovnal umělecké sebevraždě. Proto využívá toho, co již bylo v prvním filmu a doplňuje to tím, co dům za těch jedenáct let dal. A toho pohříchu není zrovna moc, místy to vypadá jako Tak jako v nebi bez Daniela Daréuse. Není to špatné či nudné, je to ale už použité, tudíž neoriginální a ztrácí to naléhavost prvního dílu. Stejně jako v prvním díle většina hlavních hrdinů tak nějak bojuje sama se sebou a snaží se najít nějaký smysl života a vyrovnat se s minulostí a nástrahami života. Hlavním hybatelem dění je celkem nepřekvapivě Lena, která vede sbor hudebníků a chová malého Jacoba a Stig, který ztratil manželku i půdu pod nohama. K mému překvapení je tento film na IMDB velmi špatně hodnocen. Nechápu to, je to, byť opakovaný, pohled do (nejen) švédské duše, který rozesměje i zabolí. 80%

Jak je mnohdy u komedií Vlasty Buriána zvykem, scénáristé vsadili vše na jeho herecký um a zbytek je tradičně trochu slabší. Ale nezoufejme, zápletka je originální a Vlasty je všude plno. Na to, že v prvorepublikových filmech se vyskytují nudné pasáže - třeba jako většina scén z divadla - si holt člověk musí zvyknout. 80%

Připomíná mi to filmy, kdy nějaké dítě vyřeší zapeklitý kriminální případ nebo vědecký problém. Není to sice až tak debilní (a Gabriela Vránová má k dítěti i k debilitě celkem daleko), ale takovému naivnímu příbehu lze velmi těžko věřit. Samotný případ je celkem v pořádku, taková tuctová detektivka, která nenadchne ani neurazí. Veškeré humorné situace má na svědomí Gabriela Vránová a její "soužití" Jiřím Valou, alias kapitánem Exnerem. Rozuzlení mi začalo být jasné už celkem dlouho před koncem. Mít to lepší scénář, nezlobil bych se. 60%

Aby snímek dopadl k mé spokojenosti, není třeba utrácet prachy za vizuální efekty, protože to u mě hraje roli až na takovém čtvrtém pátém místě (kromě animovaných filmů). Hlavní by měl být ve všech filmech příběh. Zde je příběh obšlehnutý, ale to by ještě tak nevadilo, jen nevím, proč má být postava Song Kang-hoa "divná", když to stejně není žádný ultrakrasavec a chová se stejně jako lidi okolo. Asi jen proto, aby si to někdo s o více než čtyřicet let starším originálem nepletl. Dost mi ovšem vadí, že celé je to nahozeno v komediálním hávu. To, co jinde s radostí vyhledávám, mě tady irituje, prostě se takovýhle jednodušší humor k tomuhle tématu zrovna moc nehodí. Naštěstí, ale ten humor nespadl na úroveň prachsprosté bezdůvodné ukecanosti, a tudíž je snesitelnější než v jiných korejských blockbusterech. Šlo to prostě udělat mnohem syrověji - bez humoru a bez tolika obrazových hrátek - a byl bych mnohem spokojenější. O hercích se však dá říct jen to nejlepší. 65%

Celkem unylé anime, které staví celý film na jednom jediném dobrém nápadu. Ale míň než čtyři hvězdičky tomu nedám, protože k tomuhle cellistovi mám speciální vztah! Začátek filmu mi totiž připomíná mně adresovanou památnou větu od dirigenta našeho studentského smyčcového orchestru: "Je neuvěřitelné, že jediný člověk dokáže rozhodit celý orchestr". (Pozn.: Hrál jsem na housle a ne na violoncello, ale to je, myslím, vedlejší) 70%

Zlobivé dítě japonské kinematografie, poloblázen a úchylák Šion Sono, který letos má natáčecí formu, svým prvním snímkem z letošní nabídky rozhodně nezklamal. Krátkých sukýnek záměrně nasnímaných tak, abychom se nabažili japonských kalhotek, i krvavých hodů se užijeme dosytosti, ale zde snad poprvé to má jiný význam než v ostatních Sonových filmech plných sexuálního napětí. Ale než zjistíme, kde je zakopaný pes, uplyne nejmíň hodina, která začíná zíráním, co se před našima očima děje, pokračuje ustavičným kroucením hlavou nad těmi šílenostmi a je zakončena vážnými obavami o to, aby Šion v tom blázinci skutečně neskončil. Obsazení je téměř výhradně ženské a celé tomu velí Japonorakušanka Triendl, která je, zdá stejně přitažlivá jako herecky schopná. Je to zajímavý film, možná i se špetkami humoru, ale jako komedii bych to rozhodně neoznačil. Stejně jako většina Sonových filmů, i tohle spadá do žánru sonomišmaš. 90%