Bernhardiner

Jsem toho názoru, že by si druhý nejnavštěvovanější domácí film v belgických kinech zde zasluhoval více pozornosti. Ale co nadělám... Urbanus je výborný komik, který ve vážnějších pasážích filmu připomíná Philippeho Noireta (trochu se mu i podobá), v těch veselejších spíš Pierra Richarda. Škoda, že těch filmů nenatočil zrovna moc. K filmu samotnému se sluší říct asi tolik, že Urban(us?)ovi patří celý film, pokud je v záběru, je o zábavu postaráno. Příbeh není bůhvíjaký a ani si na nic bůhvíjakého nehraje - prostě bohatý a chudá či bohatá a chudý asi po milionté. Prodavač ptačích klecí, který žije v přívěsu, se zabouchne do materiálně zajištěné feny z reklamní agentury, která je pilně obhospodařovávaná ženáčem. Nic nového pod sluncem, přesto diváka dokáže dobře zabavit a některé scény (hořící bouda s prozpěvujícím Placidem) jsou ozvláště smíchoplodné. A pokud by vás film i přesto nebavil, počkejte si na m)odní přehlídku, ta stojí opravdu za to. Jo, abych nezapomněl, Bea Van Der Maet je fena k pohledání. //Zhlédnuto v rámci Challenge Tour: 30 dní se světovou kinematografií vol. 2// 85%

Jiřík Mádlů přemluvil bábu, aby volila Babiše a, povzbuzen výsledkem, jal se točit film. Při psaní scénáře dost možná čerpal z článku z Blesku s titulkem "Když naše děti trpí", který doplňovala těžce citově nevydíravá fotka uslzeného dítěte, ne nepodobná té, která se objevuje na obálkách od Fondu ohrožených dětí. Tady se totiž vyskytují ty asi nejvíce diskutované problémy české mládeže od domácího násilí po šikanu v kolektivu a prachmizernou situaci v mnoha tuzemských odvětvích mládežnického sportu, zde v podobě trenéra, který nasazuje jen ty hráče, s jejichž fotříky je zadobře. Další dvě témata neprozradím, to bych odhalil rozuzlení celého filmu, ale jedná se o věci, o kterých se diskutuje dnes a denně. Trochu okaté, řekl bych, ale to by snad ani tak nevadilo. Trochu víc mi vadí, že rozřešení té zapeklité zápletky jsem začal tušit minimálně půlhodinu před koncem, což je mi u upřímně a alternativně se tvářícího filmu proti srsti. Forma vyprávění je neotřelá, až se bojím, že se o něco podobného bude snažit každý druhý. Špehování v tátově pracovně mi připomínalo něco z Lenssena, což zrovna není pochvala, a navíc se mi zdá zvláštní, že si té kamery vetchý taťulda nepovšiml. Je nabíledni, že z Mádla bude lepší režisér než herec, ty kluci tam předváděli lepší výkony, než jsem zaznamenal u něho (Možná mu křivdím, viděl jsem s ním jen dva celovečerní filmy, které mi stačily bohatě). Jestli natočí něco opravdu nezapomenutelného, to se teprve ukáže. Tenhle film nezapomenutelný není, navzdory dětské hravosti z něho - a teď mě neberte zle - cítím trochu kalkul. 65%

Je jasné, že se nikdy nemá věřit tomu, co říká režim, ale že bychom se měli pídit po alternativních zdrojích informací. Tento film evidetně pojednával o komunismu, nicméně jeho myšlenku bychom mohli aplikovat do dnešní doby - co je pravda a co je lež? Každý režim i vlastně každý politik dělá ze sebe toho nejdůležitějšího na světě, bez kterého se zeměkoule nebude otáčet. Je vidět, že polští tvůrci se s kritikou vypořádali po svém, a to velice originálně a zábavně v podobě střetu mezi trpasličí vládou a trpasličími poddanými, kteří touží být občas velcí. Akční scény zde sice ve větším množství existují, v žádném případě však nejsou samoúčelné. Stejně jako Sexmise, má tento film v sobě i jistý sexuální podtext - v Sexmisi neexistovali muži, zde v trpasličí říši neexistují ženy. A když už jsme u těch žen - Katarzyna Figura je opravdu fena k pohledání. Být trpaslíkem, prozkoumával bych zákoutí jejího těla celé roky. 90%

Tento Jamašitův počin je ze všech jeho počinů asi nejblíže japonskému filmovému mainstreamu, přestože je zde režisérův styl dost znát, a to především v dlouhých záběrech. Vystupující postavy jsou ale na rozdíl od ostatních snímků tohoto provokatéra vcelku normální, nijak nevybočující studentky japonské střední školy. Je to vlastně příběh o přátelství spojovaném rockovou hudbou, trochu i o nepřátelství, o každodenních radostech a strastech a o trapných i dojemných chvilkách v životě. Nejvýraznější herečkou z těch čtyř je bezesporu Doona Bae, která se svým typickým doonovským výrazem v obličeji dostáva ve filmu asi největší prostor, její korejsko-japonská konverzace s japonským nápadníkem opravdu nemá chybu. Jenže je tu jeden problém - není to zpěvačka. Zatímco vůči kytaristkám a bubenici žádné výhrady nemám, její zpěv ale během krátké chvíle vypudil všechny myši z mé boudy. Za to jí ovšem patří obrovský dík. Asi to budu pouštět preventivně, ohlodaná klobása k večeři totiž není to pravé ořechové. 90%

V hlavních rolích ospalé městečko, pomačkané auto, zlaté pruty, lidská hlava a jedno dítě užuž se deroucí na svět. Chápete souvislosti? Ne? Nevadí, možná v tom nebudete mít zcela jasno ani po skončení snímku. V úvodních titulcích se píše, že tento příběh se skutečně v devadesátých letech stal, ale sám nevím, jestli tomu mám věřit, protože to, co se děje na obrazovce je neskutečné výstřední, až to mozek nebere. Všechny postavy od policisty a jeho (ne)povedeného bratra přes jednu těhotnou a silně promiskuitní holku po dva podivné cizince, kteří se ocitli ve (ne)správný čas na (ne)správném místě tvoří dohromady silně kořeněný filmový guláš, který dosud nikdo nenamíchal. Ve filmu se nijak bohatě nekonverzuje (možná by to pak byl ještě pikantnější zážitek) a, jak bývá u Jamašity zvykem, film se skládá ze dlouhých, zdánlivě uspávajících záběrů. Pro milovníky obskurit jasná volba. 80%

Komedie? No fujtajxl! Smích? Jedině trpký. Vážení, tohle fakt není komedie, to je přehlídka nejhorších lidských vlastností. Lež, přetvářka, sobectví, pýcha, úplatnost, předsudky - tohle vše se ve filmu vyskytuje. Všechno je zde strašně přehnané, všechny ty metrnice se předhánějí, která z nich bude ta nejhorší. Pak tady máme kupu zbabělých podpantofláků, za které rozhodují jejich ženušky. A na druhé straně se nachází kat a jeho žena, jediní čestní a pravdomluvní na celém širém světě. Ne, pardon, ještě tu jsou další dva lidé z různých společenských vrstev, kteří se milují nešťastnou láskou. Vlastně je to tak trochu červená knihovna, nenápadně vklíněná mezi spáry zločinu a lačnost a haštěřivost paniček. Ano, možná tenhle film ke konci války Češi potřebovali, možná je polil živou vodou, na mě ale po těch letech působí neuvěřitelně přehnaně, a to měl Frič k dispozici všechny použitelné elitní herce. 70%

Šinobu Jaguči je nekorunovaným králem japonské komedie. A to si vždy vybírá témata, u kterých je strašně snadné spadnout do jámy trapnosti. On vždy kráčí na její hraně, mnohé situace jsou rozehrány tak, že se divák skutečně začíná bát. A ono nakonec nic. Neúspěšný uchazeč Júki v podání klasicky výborného Šóty Sometaniho je skutečně trubka troubovitá, od kterého jsem prostě trapné chvilky očekával, ze začátku na mě dokonce působil jako jedinec s lehčí mentální retardací. Ale divák se nesmí nechat zmást - když náš hrdina vystoupí z prázdného motoráku a vypadne mu mobilní signál i samotný mobil z ruky, začne se vlivem prostředí postupně měnit. Zatímco v minulých Jagučiho filmech se outsiderští hrdinové snaží plnit své sny ve městech, někdy i v přetechnizovaném prostředí (především ve snímku Robo-G), zde se režisér obrací k přírodě, konkrétně k lesu. Úcta k lesu je cítit z každého záběru, který kameraman v lese nasnímal a neméně je cítit i úcta k místním lidem a jejich tradicím. Jaguči navíc snad poprvé ve filmu použil jisté nadpřirozeno, což z něj svým způsobem dělá konkurenta Mijazakiho. Ale hlavně je to film, který se člověku zapíše do srdce, ve stejném okamžiku baví i dojímá. K mému výslednému dojmu z celého filmu vydatně přispívají i výborní herci, kromě Sometaniho i jeho drsný šéfík v podání Hideakiho Itóa a jeho vyvolená, velmi sympatická fena, Masami Nagasawa. A jsem rád, že jsem viděl Naomi Nišidu v nějaké pořádnější roli. P. S.: Ale upozorňuji předem, že do těch končin se stěhovat opravdu nehodlám, je tam totiž na můj vkus příliš mnoho zmijí.100%

Dlouhé? Ano. Roztahané? Nikoli. Víte, já nemusím mít v každém filmu akční scény, když mě příběh zaujme i bez nich. A toto je přesně ten případ - vidíme životní příběh princezny od narození přes první krůčky, růst do krásy, stěhování se do města, hostinu po nešťastný konec. Takahata, zdá se, příběhy tohoto typu umí. Dokonce dokáže příběh obohatit lehkým humorem, a to hlavně v momentě, kdy na scénu vstoupí nápadníci. Navíc ta animace je opravdu neotřelá a hudbou mě Hisaiši nikdy nezklamal a nestalo se tak ani teď. 90%

Tahle to vypadá, když má režisér nápad, který by vystačil sotva na středněmetrážní snímek, a následně z něho upatlá film, který mučí diváka hodinu a čtvrt. Nemůžu sice nic říct proti animaci, která byla zřejmě záměrně antidivácká, protože byla originální, zajímavá, přes veškerou svou ošklivost vlastně hezká a k námětu filmu celkem pasující. Jenže zkuste uvařit pytlíkovou polévku, která se má nasypat do litru vody, v deseti litrech. Její množství bude stačit pro celý regiment vojáků, avšak většina z nich dostane jen lehce obarvenou a ochucenou vodu a jen ti, co přijdou mezi posledními dostanou nějaké ty nudle a kousky masa ze dna. S tímhle filmem je to stejné. Už kousek od začátku přijde sáhodlouhá pasáž, kdy polomrtví závodnící na Tour de France šlapají do kopců, která pak pokračuje píchnutím kola a dalším natahovaným děním okolo. Některé scény jsou sice vtipné (lov žab), ale pak tam jsou chvilky, které jsou samy o sobě zbytečné a trochu trapné (hra na klavír v podání babičky). Kdyby pan Chomet neměl velké oči, mohlo vzniknout něco opravdu zajímavého, protože myšlenky a nápady ve filmu použité jsou opravdu dobré. 50%

V mnohých východoasijských (pseudo)historických komediích a dramatech se vyskytují postavy mimořádně ukecané a mimořádně mdlého rozumu. Jak bývá zvykem, nápady úspěšných filmařů jsou neustále kopírovány, a tento Kurosawův počin není výjimkou - tyto osoby s neustále otevřenou pusou a inteligencí rychlovarné konvice vytažené ze zásuvky mají zřejmě zde svůj prapůvod. Chování debilní dvojice před kamerou zde vůbec není vtipné (snad s výjimkou snahy o komunikaci s zdánlivě hluchoněmou princeznou), jako spíš pozoruhodně trapné. Upřímně - tohle jsem od Kurosawy vůbec nečekal, nejspíš proto, že jsem od něj dosud žádnou jinou komedii neviděl. On vlastně žádnou jinou ani nenatočil, což je štěstí, neboť tento proslulý tvůrce dramat a dobrodružných filmů patrně neměl smysl pro mnou přijatelný humor. Ale nezoufejme, tihle dva chlápci nejsou jediní na scéně - je tu ještě výrazný Toširo Mifune, který zachraňuje, co se dá. Ale ani on nic nenadělá s nesympatickým humorem a, vzhledem k jednoduššímu námětu filmu, i přetaženou stopáží. Na druhou stranu nutno říct, že zajímavých myšlenek a námětů na přemýšlení se zde najde docela dost a navíc Kurosawa moc hezky vyřešil závěr. 70%