Vaelor

3. série pro mě, překvapivě, byla nejspíš zároveň ta nejlepší.

Wow. Koukal jsem na film Poslední žoldák a pořád si říkám, odkud znám toho herce a pak mě to trklo, takže jsem se ocitl na profilu Agenti nula nula a k mému překvapení vidím, že jsem asi jedinej člověk, koho v dětství ten film bavil. Asi se nehodím do zdejší intelektuální komunity. [Irony]

Jedno z největších filmových zklamání. Ten film jsem viděl prvně v cca 10 letech a přísahám, že jsem celou dobu čekal, že se Seagal nějakým způsobem vrátí do letadla. Ale nevrátil...

Stejné prostředí, stejné téma, i když z jiného pohledu, jako Gangs of London, ale za mě o něco horší. Navíc mě postava Dushana každým dílem víc a víc srala.

Tomík je charakterový herec, což se v tomto díle naplno ukázalo, protože ta akce tady hodně trpěla. Respektive, ona hodně trpěla obecně, protože v celém štábu asi není nikdo, kdo by se toho pořádně ujal. Navíc, z Lokiho se tady pomalu stává klasickej marvelovskej hrdina, a to není důvod, proč získal takovou oblibu.

Miluju ten pořad a mám na něho jen ty nejkrásnější vzpomínky, protože vidět Kostičky zákonitě znamenalo nebýt ve škole (nebo školce?).

Ten film tak zkurveně přesně vykresluje zkurveně smutnou realitu, že tomu odpustím i ten 30 minutovej walking simulátor.

Je to dlouhýýýýý a utahanýýýý, jak já po hoďce cvičení (okey, 40 minutách). Po dlouhé době přišel film, na který jsem se těšil a dostal jsem takovou šmudlu. Navíc je to první film, u kterého píšu komentář na tomhle novým prasáckým webu s vizáží Daniela Vávry. Takže jsem znechucen hned dvakrát.

Včera mě v televizi zasáhla opakovačka tohohle pořadu, tak si říkám, abych zase nebyl outovej, tak se na to podívám, objektivně k tomu přistoupím a následně zhodnotím. No, a samozřejmě to stojí za piču, jak jinak. Ale holky jsou tam pěkný, to jo, ale pořád vás rozhodně vyjde lépe podívat se na porno, pač jsou to v podstatě stejný typy holek, akorát si ušetříte spoustu sraček okolo, které jsou v tomto pořadu.

Já jsem typ člověka, který má vždy prdel z toho, když ho neprávem z něčeho obviní. Ať jsem byl mladej nebo starší (ale pořád mladej!), tak jsem měl při těch situacích vždy nutkání vysmívat se lidem do ksichtu, protože jsem věděl, že jsem nevinnej a nic se mi nemůže stát. A přesně to jsem od první chvíle cítil z Ivana Demjanjuka. Jak kdyby se jim vysmíval do ksichtu. Ale tím rozhodně neříkám, že byl svatý, jak se říká, na každém šprochu... Každopádně, líbí se mi i zpracovaný kontext tohoto případu, kdy se řeší postoj USA k této problematice. A jakožto ne zrovna obdivovatel Ameriky, musím říct, že tento jejich pragmatický přístup se mi líbí. Je těžké posoudit, jak moc velkou roli má člověk samotný a jakou roli má samotný systém, ve kterém tento jedinec musí přežít. On je dnes každej chytrej jak rádio a dokonalá morální autorita, ale dnes se to kecá.