ad-k

Opravdu jsem nečekal, že by mě David Fincher mohl takhle potěšit. Těžko něco zásadního vytýkat, jelikož Sedm je nejen řemeslně bezchybně provedená záležitost, ale navíc film skutečně drží svou od počátku vytyčenou atmosféru a žádná z postav nemá k překvapení plochý charakter - prakticky nic není navíc. Dokonce i Brad Pitt herecky obstojně hlavní roli zvládá, o Freemanovi nemluvě a Spacey? Lehce uvěříte... Takhle nějak si představuji novodobou noir podívanou, takhle nějak dramatický thriller s broušenými záběry. Dokonce i pointa zdá se být nenucená a opodstatněná... a že pointy umějí podobné snímky pohřbít, o tom netřeba vyprávět. Opravdu znepokojující exkurze do deštěm a párou zahaleného New Yorku bez širokých záběrů art decových nádher v prozářeném Slunci. I když vlastně i Slunce objevíme... a spolu s ním i naději? Nebo další hřích... 90%

Celovečerní stopáž je na tenhle dokument opravdu přespříliš... Pro mě osobně je téma nepochopené a neakceptovatelné homosexuality v řádách židovských věřících na hraně zájmu a samotné vyprávění bohužel nijak zvlášť nepoutá (natož překvapuje). Osudy navíc docela splývají. Nehaním však autory za myšlenku a účel filmu. 60%

Věřte nebo ne, Freónový duch patřil mezi nejděsivější filmy mého dětství. Po letech (a že jich pár uběhlo) se nedá upřít jisté kouzlo záhrobních starostů, mašiny Matildy nebo např. Brodského postavy, ale každopádně pojmy jako strach a fascinace časem vyprchaly a já už v tom vidím jen ten ekologický námět, alias škodlivé freony... Kyjótský protokol na ně! 60%

Problém je v tom, že Marc Forster (očividně zdatný architekt) postavil "okurku nakládačku" v nudném Londýně namísto "pekingského zelí" v atraktivním dějišti budoucích letních olympijských her. Vybourat slumy chudých a postavit něco opravdu megalomanského, kam by ani pekingské kachny z pekáčů nedohlédly - to by byla teprve výzva! 60%

Kubrickova pekelná satira, provokace a až přesně umístěná jaderná střela (s nebezpečnou látkou absurdia) aneb Jak jsem se naučil smát nad 10, maximálně 20 milióny obětí. Catch 22! 90%

Před nedávnem jsem docela přivítal, když se Jan Hřebejk rozhodl natáčet ze současnosti bez nějaké retro noty. I když stále považuji Musíme si pomáhat za jeho nejlepší film, současnost vítám. Horem, pádem se snaží být něčím víc, příběhová linie se dělí na několik menších a zřejmě by jednotlivé nitky měly být navzájem si nápomocné a na sobě více či méně závislé. Hřebejk se rozhodl natáčet moderně, ale zároveň se nesnaží rozehrát složitější hru podobnou Soderberghovu Trafficu nebo nějakým z Ińárritových koláží. Je tu ale několik (zásadních) háčků. Témata, především nemožnost normálního žití bez citelné kriminality i úřednické nemohoucnosti (zapomeňte však na Kafku) v metropoli jako je Praha, resp. celé České republice, a rasismus, jsou přehnaně vykonstruovaná a uměle navrstvená. Navíc je vše podáváno v poměrně přibarveném duchu, který má dle mého jasný cíl – zbytečnou až násilnou srozumitelnost. I když Horem, pádem nabízí slušné i poměrně zábavné scény, jejichž typickým zastoupením je setkání „dvou“ rodin u oběda, některé kompletní linie nepoutají prakticky ničím a jsou naprosto zbytečné. Vypíchnout se dá několik zajímavých hereckých výkonů v čele s Emílií Vašáryovou, naopak takový Jiří Macháček se dostal za únosnou mez uvěřitelnosti (zajímavý je vývoj postavy Mikuláše Křena, který jakoby vypadl z Ondříčkových Samotářů...). 40%

Na počátku 90. let měl debut Milana Šteindlera jistě větší kouzlo, i když řada vtipů a nadsázky z téhle tragikomedie jen tak nezmizí. Halina Pawloská scénářem dokázala, že smysl pro ironii má, i když ne vždy ho dokáže správně projevit a její nekonečné účinkování v televizní sféře má někdy možná až karikaturní charakter. Jinak co se týče hlavního hereckého představitele – možná by slušelo méně společenského odcizení a civilnější herectví. Ale to by se ňoumovský úděl hlavní postavy zřejmě ztratil. Takže beru zpět. 60%

Možná kdyby na scéně pobíhal Clayman a do rytmu mu hrál Terry Taylor... bylo by to o kus lepší. Ale bez nich? 50%

Claude Debussy možná napsal významné sólo pro flétnu, ale ta hudba mne nepovznesla. Ryan Larkin svou techniku pojal dostatečně poeticky, ale zůstal jsem neosloven. Proto 50%

Ono obdivovat neotřelou animaci je jedna věc. Sledovat život Ryana Larkina ale věc druhá. Jedno je nadmíru zábavné a zajímavé, to druhé mi bylo poměrně lhostejné a upřímně: nebavil jsem se. Přesto od sledování tohoto díla neodrazuji. 60%