ad-k

Film tzv. "na hraně". Neupírám vizuální přednosti a perfekcionistické lpění na technických detailech, stejně jako zajímavé téma, ovšem Marc Forster jakoby ve výsledku byl lehce na pochybách, co že jeho Hranice života má vlastně znamenat a jak na diváka působit. Ne, rozhodně jsem nepochopil každičký záběr a byť mě hřeje u srdce fakt, že režisér a jeho pravá ruka v podobě scénáristy jsou údajně schopni vysvětlit smysl téměř všeho, já se na Hranici života díval jako na zběsilou jízdu horskou dráhou, kde zajímavé pocity a souvislosti podívané neustále narušovala lehká žaludeční nervóza a bolesti hlavy. Ano, mám rád filmy s otevřenou tématikou, open-ended konci, filmy nejednoznačné, tajemné i bizarní - na Hranici života však postrádám fascinaci. Efektní cvičení, manévry a nijak zvlášť sympatický Ryan Gosling ve cvičebním úboru k tomu. Scházejí navíc emoce. 60%

Elegantní, dospělý, nevtíravý, formálně dokonalý... po okraj naplněný předehrami, zpomalenými záběry, smyčcovou hudbou a jistým odstupem, moralitou. A hodinami, které plynou... │100%

Větší dávka rozpolcenosti = má další zkušenost s jihokorejskou kinematografií. Keullaeshik je na jedné straně relativně příjemný film, který nabízí několik milých a hravých romantických not, poměrně zdařilou hlavní zápletku i sympatické, leč herecky spíše průměrné herce, ale nedá se říci, že by se té neustále úsměvy a slzami obdařené hře na city dalo v plné míře věřit. Pokud však nahlédneme na věci z roviny pohádkovější, nedá se vytýkat až tak příliš... 60%

Obrazově vytříbené, rozptýlenými barvami i nadpozemskou choreografií naplněný čínský megaprojekt, který nechal mé filmové srdce poněkud chladným. Ani dějová zápletka příliš neoslovila, navíc podstata hlavní myšlenky o sjednocení Číny mi přišla maličko diskutabilní. Patrně ale asi nejsem tou pravou cílovou skupinou podobných asijských snímků, leč jistou působivost neodepírám. 60%

Věděl jsem do čeho kráčím a přeci mě Let č. 93 poměrně pozitivně překvapil. Greengrass natočil "svůj" chaos úsporně, civilně, bez zbytečných soudů, odpovědí, příkras a s jasně vytyčenou dokumentární polohou. I když ne všechny okamžiky obsažené ve snímku se musely stát zákonitě i ve skutečnosti, jedná se o mimořádnou filmovou rekonstrukci, poctu pozůstalým a navíc naprosto nevtíravý stimul k zamyšlení. 70%

Sašu Gedeona považuji za jednoho z nejzajímavějších současných českých režisérů. Sedí mi jeho příběhový styl, tempo a často i práce s herci. Indiánské léto, aneb krátký výlet do jedné vesnice, vyplněný více i méně zajímavými dialogy, má své kouzlo. To však brzy po shlédnutí mizí a nahrazuje ho mírně střízlivý pocit, že vyjma "prdících" holinek, k nakousnutí lákajících jablíček a úsporné Kláry Issové s velkýma očima to zase tak zásadní není... a vlastně musí být? 70%

Velká Británie byla vždycky plodná na humorné a kvalitní seriály, sitcomy a pořady. Odjakživa. Black Books v podstatě pokračuje v tradici; není to žádná oslnivá televizní bomba zastiňující slavnější předchůdce (na což si tu ani nikdo nehraje), ale vkusný anglický humor s velmi sympatickými hlavními protagonisty a rozverně hravými problémy. Oddech s příjemně malým výskytem trapnosti. 70%

Mufeli jsme si pomáhat za války, mufíme si pomáhat i při hledání Mufa, významného to představitele české loutkařské mufie... 60%

Rafinovaná filmová hra a důkaz, že George Clooney je za režirérským křeslem možná mnohem zajímavější než coby herec (aniž bych kritizoval). Ano, je to trochu emocionálně prázdné, chladné, nesourodé, nám Evropanům v určitých ohledech i vzdálené, alespoň pro mne, ale to neberu jako velké prohřešky a koneckonců jistá netečnost skutků byla myslím i úmyslem. Vrcholem je pak pro mé oko i sluch Beethoven (při poslechu se rozkládám na částečky) a čaj/káva o páté... a kdo má schopnou fantazii, myslím že nalezne ve filmu i prvky absurdní komedie. 70%

Před úsvitem považuji za jeden z nejlepších romanticky laděných filmů. Pokračování odehrávající se příběhově několik let po prvním setkání Celine a Jesseho tentokráte v Paříži, a nikoliv tedy ve Vídni, jež byla prostorem prvního dílu, mi přišlo zprvu trošku zbytečné. Přiznávám, že nemám příliš rád dovysvětlování a dokonávání otevřených myšlenek. Sledování Před soumrakem mi však cosi dávalo, v duchu jsem vzpomínal na realitu a sílu dílu prvého, dialogy a minimalismus všeho víceméně kvitoval. Pryč však byly ty první pohledy, sympatie, nesmělost, pryč bylo ono původní kouzlo noční Vídně i plynoucích hodin. Ne, v denní Paříži se setkali už známí, navíc po letech. S jiným životem. Nechci nikoho zmást: Před soumrakem je výborný film a pasáž s Ninou Simone, waltzem a tancem je jedna z nejpodařenějších scén obou filmů (konec jednoznačně vítám), ale zmizelo původní hluboké tajemství. Chápu však, že život i vztah dvou lidí, kteří se navíc nesetkali po "šesti měsících" (jak si původně slíbili), se musel zákonitě změnit a že Před soumrakem vlastně ani jiné být nemohlo... │70%