ad-k

Hluboká poklona panu Jarmanovi, předčasně zesnulému filmaři, spisovateli, malíři a vůbec všestrannému umělci. Ať se na Art of Mirrors díváme bez hudebního doprovodu nebo společně s tvorbou Coil (kteří měli k Jarmanovi velmi blízko), je to avantgardní v tom nejlepším slova smyslu, obrazově sugestivní, znepokojivé, pokaždé však poutavé. Přesně takové, jak Jarman většinu svých "obrazů" maloval... │100%

Ani dojemný, ani dramatický, ani humorný, natož vyvolávající nějaké emoce. Nic z toho Václav není. Poměrně tuctový, schématický, "televizní" počin se veze na vlně českých filmových klišé a těžko, přetěžko hledat k němu osobní sympatie, často však ani pozitiva. Z ústřední postavy přímo kape zlomyslnost a údajně nepřiměřené reakce na něj (alespoň tak má vše působit) z řad vesnických "omezenců" dají se poměrně dobře akceptovat a chápat. A to především z důvodu, že divák se jednak nedozví Václavovu diagnózu a nemá tím pádem možnost s ním duševně koexistovat a sdílet vnitřní problémy, ale i díky poměrně neschopné Vejdělkově režii, která plachtí až neuvěřitelně po povrchu a prakticky žádná z "Václavových etud" nebudila v mých očích a srdci soucit, jež celé vyznění filmu vyvolávat nepochybně má (a není to tím, že bych holdoval nihilismu a byl za cynika). Opěvované herecké výkony mi dobře zapadaly do nastaveného rámce, nicméně ani českou akademií oceněný (s podivem) Trojanův duševně nemocný poloblázen, ani rovněž Lvem poctěný (s podivem) karikaturní Budař, resp. tradičně smutné oči Vašáryové... nic neuchvátilo (a možná i proto, že všichni 3 zmínění měli již lepší role). Mám obavy, že další počiny páně režiséra, který se prezentuje stylem "divácký úspěch nade vše", budou na okraji mého zájmu. │40%

Žena mého muže = taková manželská náprava (třeštíkovsky řečeno: etuda po 20 letech). Spíše však načrtnutá s poměrně předvídatelným vývojem i vyústěním (nevylučuji ovšem u některého z diváků možnost překvapení). Sexuální napětí přichází spíše jen ojediněle, nicméně milostné mystérium kolem tří postav tu a tam i zafunguje. Těžko říct, nakolik je to francouzskou elegancí hlavních dvou představitelek (leč Béart očividně "plasticky" poznamenaná) a jejich záhadným výrazem a nakolik dialogy, které jsou formovány pouhými náznaky a polovičními sděleními. V zásadě je to ale jen lehce nadprůměrný film (i přes milou rychloseznamku s Joy Division) a já byl obyčejným "nepřesvědčeným" voyerem, jemuž scházelo silnější pouto a sympatie k hlavním aktérům (pozn. feministicky založení jedinci se z konečného ortelu možná i rozpláčou). │60%

Vypravěč Oscar retrospektivně sděluje náhodnému spolucestujícímu Nigelovi svůj milostný příběh s jednou francouzskou slečnou lolitovského / femme fatale charakteru (Emmanuelle Segnier je na snězení a ohromně jí to sluší i dnes - po čtyřicítce). Říkají jí Mimi. Je to nekonečný příběh, neschází peripetie vztahu, vzestupy i pády a Nigel zpočátku nic nechápe. Možná ani divák. Až když se s onou hlavní protagonistkou příběhu Nigel setkává i ve skutečnosti, situace se mění. A jeho přítelkyně Fiona přihlíží... Je ten konkrétní příběh vůbec důležitý? Ne, nenechte se zmást. Příběh filmu je jen pozlátko. Kostra tkví v myšlence a v té je Hořký měsíc se závěrečnou "večírkovou" katarzí výjimečný. V síle sdělení něčeho tak jednoduchého a přitom zcela zásadního. A o čem nám to Roman Polanski, potažmo jeho filmový zprostředkovatel v podobě vypravěče, chtěl vlastně vyprávět? O nespoutanosti sexuální fantazie, pomíjivosti lásky, mužské impotenci odmítat, nepodlehnout pokušení nebo snad o neschopnosti člověka zůstat na jednom místě, o nevyhnutelném stereotypu manželství...? Zpočátku jsem nebyl nadšený, nicméně Polanski si mě postupně získával a jisté přehmaty pak zakryl výborným závěrem (-spoiler-). Už když začal večírek, sladkobolná hudba a ploužení... tušil jsem něco mimořádného. Podobně jako Lynch vystavěl svojí scénu i Polanski. Člověk v králičím kostýmu zneškodňující groteskním kopem ulízlého Itala, absurdní prostředí vystlané zvracejícími důchodci se zafáčovaným nosem, zpomalené pohyby, teatrální tleskot přihlížejících, vhodný hudební doprovod... a pak svůdné, delikátní tance, překvapivý výraz a nevědomost v Nigelově obličeji... co vís si přát? Polanski závěrem celé vyprávění notně nadsadil a zároveň umocnil sílu sdělení. Nešlo primárně o příběh, však to Mimi pošeptala v jedné scéně Nigelovi do ucha, šlo o vztahy mužů a žen obecně. Třešničkou pak mohlo být Oscarovo (hypotetické) povstání z invalidního vozíku a tleskání do rytmu hudby spolu s dalšími, aneb tak nějak bych viděl ideální možné zakončení a chrochtal byl blahem stejně jako v jedné scéně chrochtá Oscar, ačkoliv ani "ukončení života jednoho vztahu" nebylo beze smyslu a nedá se příliš namítat. Nepochopili jste nebo nepřijali fenomenální a stále nedoceněné Kubrickovo "Eyes Wide Shut"? Pak je Hořký měsíc zajímavou, filmařsky ne tak temnou alternativou s notně hořkosladkým závěrem. Muži i ženy na svých kocábkách (a přitom na jedné a týž lodi). Závěrečný dovětek? Člověk zraňuje, nemůže se rozdat a popřít zároveň sám sebe, nesnadné je určit viníky neštěstí a rozpadů vztahů. Byl to hořký příběh... a život hořký je (čímž popírám Felliniho). │90%

Ve vyprávění i formě poměrně tradiční, herecky docela zdařilý (před. zásluhou Tonyho Leunga, herecká kolegyně v hlavní roli ztrácí) snímek s jasnou myšlenkou a zdárným zakončením, které celou podívanou nedegraduje - ba naopak. Tj. Touha, opatrnost. Ang Lee se po Zkrocené hoře a jejím "westernovém vzezření" dostává do prostředí, které mu musí být nutně mnohem známější i bližší - do Šanghaje a Hong Kongu (a to v období druhé světové války). A v tom známém prostředí rozehrává mileneckou konspirační hru s explicitní erotikou (je to dané možná mou benevolencí k filmařům, ale nepřišlo mi to přehnaně samoúčelné), tragiku války malinko jinak i úvahy hlavních protagonistů v otázce, jak velkou odpovědnost k probíhajícím událostem a ke svým skupinám vlastně mají. Chválit se dá rozhodně nečernobílý náhled na postavy, kdy Ang Lee vykresluje jednotlivé aktéry stále v nejasných barvách, o to víc se však divák musí do dění zapojit a vážit sympatie i po definitivním střihu. To rozhodně zvykem u většiny velkoprodukcí nebývá... │60%

Neuspořádané, rychle tekoucí vyprávění o potulném pianistovi prodchnuté peripetiemi mnohdy na mysl zcela nepřicházejícími. A vlastně to není bizarní, neschází tomu nutná francouzská poetika (barové interlude mi přišly kouzelné), naivní romantika ani osudové konce a trocha realismu. Truffaut rok po jednom ze svých vrcholů (ad Nikdo mne nemá rád) ve velmi dobré formě, leč možná na žánrových -záměrných- pochybách (je taková tragika nevyhnutelná?). │80%

Truffaut rozverně ve snaze koketně diváka oslovit, pobavit a zároveň jakoukoliv jeho ideální pohodu rozmělnit. Rodinný krb v sobě totiž nese jisté známky pochybností, které zažívá snad každý z nás u svých vztahů (zde jde především o ten "domácký"), ale zároveň komediální, chvílemi až zbytečně fraškovitý duch dodává všemu stále rozjařených barev. Bilancování mezi žánry mi přišlo zčásti kontraproduktivní (navrch vztah s údajnou femme fatale Kyoto zcela neopodstatněný), tradiční Truffautova nevyhraněnost, tentokráte však se zvláštním, ne úplně příjemným odérem. Říkají tomu někteří nuda... │50%

Kar-Wai nám nakonec přesídlil do Spojených států. To jsou mi věci. Znovu se přiblížil blíže k západní kinematografii a svůj nový opus (bohužel ne "magnum") posadil do rozmanitých koutů americké přírody i městské zástavby. A svou první roli si odzkoušela i dle mého nejistá Norah Jones, "barová" zpěvačka převážně bluesových melodií. Myslím, že i přes poměrně sympatický zevnějšek se sázka na Norah tak úplně nevyplatila, a to samé se dá říct o britským akcentem nasáklém Jude Lawovi. Norah hraje průměrně, příliš koulí své srnčí oči, Law "funguje" s mírným afektem, příliš mluví, příliš se usmívá... a je to zkrátka celé poměrně cukernaté. Zato Cat Power, též zpěvačka, jež obsadila epizodní roličku "Káťi", projevila (civilní) cit pro svou roli a kdyby býval Kar-Wai obsadil jako hlavní herečku jí, mám pocit, že by udělal lépe. Nicméně stojí (a padají) Borůvkové noci jen na hercích? Nikoliv. V určitých ohledech (bohužel ne ve všem) Kar-Waiova režie vykazuje přesně ty pozitiva, jež zdobí většinu jeho předešlé tvorby. Je zde krásná kamera (automobilové loučení à la Hire: Follow je nasnímáno božsky), trhané záběry, kterými se však bohužel nešetří, oblíbené motivy i vhodná hudba (soundtrack Fallen Angels / Stvořeni pro lásku to není, ale funguje to)... a Kar-Wai se znovu projevuje jako vrchní estét (nebe, neony, semafory, zmrzlinové polevy, krásné ženy -říkal jsem, že nechybí ani Natalie Portman, Rachel Weisz?), jež nám servíruje vizuálně naprosto dokonalou romanci. Příběhově je to ale bohužel chvílemi ploché (což u režiséra není úplně neobvyklé), tu a tam nepoutavé (což mi přijde právě jako zásadní) a malinko neopodstatněné vztahy, jejímž aktérům se vzájemná náklonnost věří poněkud hůře, určitě mnohému nepřidávají. Chybí kousek exotiky, mírný nadhled (byť plátno navštíví tu a tam i odlehčený vtip), nescházejí naopak odbočky a tentokráte decentní žánrová nevyzpytatelnost, Kar-Waiova asijská esence. Nedá se říct, že by všechny příběhové linky byly tak poutavé, ale jedno se filmu upřít nedá: plyne, oku lahodí a pokud v sobě divák probudí i mírně naivní romantickou duši, může tato obsahově nezávislá romance s přeestetizovaným a uhlazeným pozlátkem potěšit. "Abychom světu porozuměli, musíme se od něj občas odvrátit. Abychom byli prospěšnější lidem, je třeba si je chvilku držet od těla. (ac)" │70%

Páral pro mne byl a stále je poměrně nezajímavým autorem a Polesného adaptace jeho Milenců a vrahů... je naprosto tragická. Režisérovy způsoby a prostředky postrádají smysl, jsou samoúčelné, vyprávění absolutně nedrží u sebe, televizní naivita a tu a tam herecká otřesnost (při zestárnutí dvou hlavních protagonistů jsem neudržel smích) tomu dodávají jen definitivní hořkost (ta je sice záměrem, ale jistě neměla být nastolena podobnými způsoby). Politický podtón je zde ukryt pod notně nezajímavým nánosem sexuality, jakékoliv vztahy jsou povrchně odbyté a nebýt pár podařených statických záběrů průmyslových komplexů a latentní krásy Ústí nad Labem, šel bych s hodnocením skutečně i níže. │10%

Má další zkušenost s Antonionim a potvrzení domněnky, že Noc bude komornější obdobou Felliniových opusů typu Sladkého života (možná i jméno Mastroianni udělalo své). Intuice nezklamala: charakterem se skutečně filmy navzájem podobají (možná i dílek z 8 1/2 by se nalezl), avšak s podstatným rozdílem, a sice že oba filmy režíroval někdo jiný (a je to znát). Antonioniho černobílý styl s vytříbenou koncepcí obrazu (kterou dokázal v barevném formátu naplno rozvinout v obrazově skvostné Zvětšenině) nejen městských bloků Milána a důraz na tiché pasáže často beze slov je nezaměnitelný. Dialogy i herci působí inteligentně, úsporně (ruší v podstatě jediná patetická scéna a krátká epizoda s "chuligány"), pozvolně zvolené tempo pro režiséra příznačně. Řeší se manželské odcizení, tvůrčí krize, odchody i příchody blízkých / potenciálně blízkých, marnotratné radosti bohatých... a celý, filmařsky poměrně minimalistický aparát (navíc vše se odehrává jednoho dne a jedné noci) funguje na svých sto procent. Již tehdy dospělý Antonioni. │90%