Aere

Freud by měl radost, libido skutečně žene člověka dopředu. Lesterovi stačil jeden pohled na to, aby od základů překopal svůj život a začal ho konečně žít, ne jen přežívat. Pro mě byl Lester velmi inspirativní postava. Jak je důležité nebát se změny, nebát se vzdorovat a najít sebedůvěru. :) Později možná zjistíte, že už nejde ani tak o ten cíl, ale že cesta bylo to pravé potěšení. Miluji tento film a bez skrupulí ho řadím do své TOP 10. Kevina Spaceyho jsem si po jeho výkonu zamiloval a na Thomase Newmana a jeho hudbu nedám dopustit. Výjimečný film, který mě pokaždé přiková k obrazovce a nepustí až do konce. Tleskám.

Co k tomu dodat, tenhle film je prostě kult, je to klasika, je to masterpiece. Ať už co se scénáře, hudby, herců, kamery týče. Přidejte si body za LA let devadesátých a máte filmový skvost.

Čistá filmařina, skvostná režie a herecké výkony snad od všech protagonistů. Smekám Formanovi, smekám Nicholsonovi, smekám Fletcherové, která vytvořila ze zdravotní sestry, symbolu pomoci a dobra, tak nenáviděníhodnou postavu, že se tomu ani nechce věřit. Závěr v doprovodu indiánských bubnů snad nemůže nechat nikoho chladným.

Tenhle film miluji. Miluji výkon Toma Hankse, perfektní soundtrack, odlehčené, vtipné, ale přitom za srdce beroucí vyprávění příběhu a plno vtipných narážek na nejrůznější významné události za velkou louží, zprostředkované prosťáčkem s velkým štěstím, Forrestem. S odstupem času už si začínám všímat možná až přílíš cíleného zaměření na masy a ubírám na glorifikaci, nicméně když jsem tento film viděl poprvé, také jsem tleskal ve stoje. A nutkání vstávat mám i teď. :)

Kdybych měl jedním slovem charakterizovat Amarcord, řekl bych nejspíš „dojemný“. Je to něco tak vlídného a hřejivého, že se při tomto filmu musíte rozněžnit. Tato nádherná mozaika vzpomínek, zážitků, útržků ze života, podaná s takovým citem, že vám to na tváři vykouzlí takový ten jemný úsměv, který tam vydrží od začátku až do konce. A to vše podkresleno nádhernou, zdůrazňuji, NÁDHERNOU hudbou Nina Roty, která to všechno posouvá ještě o stupínek výše. Sníh na jaře, Gradisca, čekání na parník, zasněžené město a HLAVNĚ tanec v mlze. Některé humorné, úsměvné (I když místy až moc typicky italsky teatrální, což zrovna mně vůbec nevadilo, jelikož Itálii a všechno italské prostě miluji.), jiné melancholické a smutnější minipříběhy dohromady tvoří láskyplné dílo plné čisté nádhery. Mistře Fellini, jsem rád, že jste tomuto skvostu dal vzniknout.

Intro, kde vidíme Roberta De Nira poskakovat v ringu za doprovodu Mascaniho Intermezza z Cavalleria Rusticana, se mi nesmazatelně vrylo do paměti, a doufám, že tam zůstane ještě hodně dlouho. Naprosto úchvatný výkon Roberta De Nira, fenomenální režie Scorseseho. Život divokého, rozzuřeného boxerského býka Jakea La Motty podaný tak, že se vám po jeho skončení bude tajit dech. Černobílé mistrovské dílo.

Filmový koncert. Kubrick nám zde předkládá směsici násilí, vulgarity, nespravedlnosti, utrpení, morbidního humoru a sexu takovým způsobem, že to plno lidí může šokovat, zaskočit, pohoršit, a přitom přehlédnou nádheru tohoto kousku, vynikající MacDowell, úžasná implementace Beethovena a jeho klasiky do děje, všudypřítomná vtíravá Rossiniho Straka zlodějka dotváří fenomenální atmosféru a Singing In The Rain v násilné scéně a znovu v origininálním podání Gene Kellyho v závěru posouvá celé dílo do výšin. Díky tomuto filmu jsem si definitivně našel cestu k velikánovi kinematografie, Stanleymu Kubrickovi, a jsem za to velice rád. :)

Můžete si řikát, že je to prvoplánové, špatně uvěřitelné, přeslazené... Není! Na tento film vzpomínám stále a stále. Otázka rasismu je vždycky kontroverzní a problematická, ovšem tady nám není naservírovaná černobíle, jak jsme většinou zvyklí, ale porcuje klady a zápory postav rovným dílem, všichni jsme jen lidé. Snaha o bouraní, avšak i braní v potaz, zažitých stereotypů je zde podle mě citlivě vyjádřena. Nelze nezmínit NÁDHERNOU hudbu a dvě naprosto fenomenální scény, díky nimž se mi tento film z paměti jen tak nedostane.

Přidávám se ke zdejšímu názoru, DRUHÁ PROJEKCE je u toho filmu NUTNOST! Poprvé jsem tak nějak nevěděl, co si o filmu myslet, líbilo se mi to... celkem, bylo to takové zmatené, bláznivé, rozházené. Na podruhé neváhám ani vteřinu s nejvyšším hodnocením, geniální od první do poslední minuty, vše dává smysl, nic není přebytečné. Skutečně tleskám genialitě pánů Gondryho a Kaufmana, kteří dokázali stvořit tento skvost, kteří dokázali spojením geniálního scénáře a poměrně neortodoxního režisérkého stylu vytvořit jedno z nejkrásnějších pojednání o lásce, co jsem kdy mohl vidět, a přitom se vyhnout klišé, přílíšné komediálnosti či hraní na city. Zůstává mi rozum stát nad tím, jak se jim mohlo povést sdělit tak složité téma s takovou lehkostí a hravostí, a přitom diváka dojmout k slzám. Mnohokrát se tvůrci pouštěli na tenký led, ale přesto je výsledek naprosto famózní. Zde bych rád ještě vyzdvihl výkony Jima Carreyho a Kate Winslet, kteří tvoří skutečně netradiční dvojici, a musím říct, že jsem se tohoto spojení zprvu obával. Obával jsem se přílišné rozvernosti Jima a Kate zrovna nepatří k mým nejoblíbenějším herečkám. Obavy byly zbytečné. Jim Carrey už mnohokrát ukázal, že umí zahrát komedie, avšak zde předvedl i svou vážnější stránku a postavou introvertního a samotářského Joela si mě naprosto získal. I Kate Winslet mě v roli Clementine velice mile překvapila, postava mi vůbec nelezla na nervy, věřil jsem jí každé gesto a místy byla vyloženě roztomilá. S Jimem vytvořili neotřelé duo, na které jen tak nezapomenu (Z paměti bych si rozhodně vymazat nenechal.). A musím se omluvit všem, kterým jsem tvrdil opak, Kate Winslet je skutečně krásná. :) Tento film se u mě zapsal hodně vysoko, druhou projekci jsem dlouho odkládal a nevěřil tomu, že by mi nějak významně změnila názor, i když tato změna byla v komentářích celkem častá, nicméně stalo se a jsem za to velmi rád.

Tak tohle byla čistá nádhera. Nejprve jsem se bál skoro dvou a půl hodinové stopáže u road-movie, ale v podstatě od první scény jsem čas přestal vnímat, protože bylo jasné, že se přede mnou odehrává něco mimořádného. Žaludek se mi svíral už tak od první čtvrtiny, protože tento snímek se opravdu trefil do mé momentální životní situace, těch paralel tam bylo skutečně mnoho, emocionální poušť hlavního hrdiny, kterého to žene svižnou chůzí co nejdále na horizont („There's nothin' out there.), aby utekl sám před sebou a zapomněl na neúprosnou bolest, kterou si s sebou nese, ale která ho chtě nechtě dohání (protože útěk nikdy nic nevyřeší), nejprve pouze jméno jeho (i mé ztracené) lásky nechávající prostor pro fantazii, ohlédnutí do krásné minulosti a vzpomínkový optimismus, vidina budoucnosti (pro mě budoucnosti obecně, co všechno jsme spolu nestihli) se synem, shledání (podoba Jane neskutečná, mladá Nastassja byla skutečně nádherná) za sklem poprvé se všemi démony a následně podruhé, plné smíření a sebeobětující lásky, a jako takový bonbónek se mi do srdce trefila i, dá se říct, „vedlejší“ linie pro změnu bratrské sebeobětující a nezištné lásky, kdy bratr Travise bez váhání sedne na letadlo a rozjede se do pouště, poskytne střechu nad hlavou, finance a nakonec se vzdá i dítěte, kterého se pro něj ujal se svou ženou a které milovali jako vlastní, protože ví, že je to tak pro všechny nejlepší, přestože jeho život to může změnit od základů („Then why do you keep pushing them together?“ -„Travis happens to be my brother.“), stejně jako to udělá v závěru Travis. Pokud něco děláte pro druhého, aniž z toho vy sami něco máte, ba naopak vám to ještě přitíží, ale stejně celou svou bytostí cítíte, že to pro toho druhého udělat musíte, protože chcete, aby byl/a šťastný/á, bezpodmínečně, pak vám gratuluji, poznali jste tu pravou lásku. Až si skoro říkám, jak se mohlo tolik emocí vejít do jednoho filmu, jehož tempo je celou tak nádherně poklidné. A že se mi trefili do vkusu i tou nádhernou Amerikou let osmdesátých, kterou tak miluji, to už snad ani rozebírat nebudu. Dechberoucí masterpiece.