LencaN

Utrpení něco takového sledovat. Nechal jsem se zlákat zajímavým vizuálem, ale byla to chyba. Myslela jsem, že jsou Hranaři dobrým řemeslným kouskem, ale běda mi. Vzhled, kamera, nasvícení ... to jediné za něco stálo. Ještě možná herecké výkony byly lepším průměrem. Ale na to, jaká hvězdná konstelace se tu objevila to nebylo nic závratného. Neskutečně mě vytáčel Jiří Langmajer, slizoun par excellence. Ale celkově scénáristi spatlali dohromady co se dalo, napětí žádné, protože vlastně byli všichni záporáci a divák se neměl ke komu "přimknout". Jmen bylo příliš mnoho, spousta klišé.

Byla jsem zklamaná. U podobného filmu o vaření jsem četla velice kladné ohlasy právě na Šéfa od Favreaua a ono to nebylo o moc lepší. Předně pokulhává scénář, který je trochu postavený na hlavu a hlavně je strašně přímočaře jednoduchý. Žádná pořádná zápletka, žádný problém na cestě. Moc se mi líbilo zakomponování nových technologií - smsky, zprávy na Twitteru a Viberu. Jen mi chybělo víc vaření, větší nadšení, s kulinářskými záběry si strašně málo hráli, měla by to muka pro chuťové buňky, že nemůžou mít, to co oči vidí. Celou dobu jsem čekala, že jeden hrdina filmu provede něco nepřevídaného a škaredého... bylo to zvláštně sterilní, i když nepořádku jsme ve filmu viděli dost. Ani Favreau tady nebyl nijak výrazně sympatický, spíš mi bylo jedno, jestli se vydrápe ze svého profesního dna.

Vůbec jsem nemyslela, že by se Shakespeare dal pojmout takovým chytlavým způsobem. Studený hrad, marnotratný král, zádumčivý Hamlet, krásná Ofélie, matka, která se k lecčemu uvolí a vlastně neví, co chce. Zahrané to bylo bravurně, až jsem si říkala, že muselo být strašně těžké měnit výrazy tváře při nějakých méně výrazných monolozích tak, aby to nebylo okoukané. Dokonce i Helena Bonham Carterová mi až tolik nevadila (ne jako v jejím pozdějším věku). Jen mě trochu mrzelo, že fráze "Být či nebýt, to je oč tu běží." jsem skoro prošvihla, protože to nějak zapadlo do všeho ostatního a přitom to je to jediné, co si mnoho lidí z Hamleta pamatuje, mě nevyjímaje. Gibsonovi a spol palec nahoru.

Zvláštní hrdina. Frajírek se živí mlácením zlých lidí... aspoň tak jsem to pochopila. Potká svou životní lásku - lehkou děvu, jenže mu zjistí rakovin skoro v celém těle. Je proto nucen kývnout na nabídku jedné pochybné skupiny lidí, kteří zkouší mutovat lidi a měli by tak nemocného Wadea vyléčit. Doktorem je bohužel jeden Francis háklivý na svoje jméno a hlavně háklivý na Wadeovy posměšky o něm, takže mu přivodí takovou mutaci, o které se Wadeovi nesnilo... ani v těch nejhorších snech. Wade se potom snaží ho najít, aby mu spravil ksichtík. Už úvodní plakát filmu mě irituje a v takovém podbízivém duchu se odehrával i celý film. Žádný hlubší smysl, žádné poslání. Nejlépe, kdybych si vypnula zvuk, protože dialogy byly trapné. Většinou to vypadalo na podařený vtip, v tom to ale někdo utne a totálně to zkazí. Sexistické, ubohé a otravné. Alespoň že natočené to bylo dobře, hezky nastříhané a hrátky s kamerou byly fajnové. Deadpool ale pro mě nikdy nebude hrdinou, ale povrchním frajírkem. PS: Kromě porna snad nikde nikdo tolikrát za film neukázal holý zadek.

Taková chovná stanice, kde si menšina dělá z většiny pokusné králíky, ať už na fyzické nebo psychické pokusy a týrání. Plus mučírna nežádoucích osob a schovka nacistů. Byla to síla. Hlavně, jestli o tom vědělo tolik pohlavárů a nikdo s tím nic nedělal, tak nebyli o nic lepší než Hitler. Film byl natočený civilně, kvalitní kostýmy, ať ty retro nebo mundury v kolonii Dignidad. Emma Watson a Daniel Brühl hráli dobře, oba mě celkem překvapili a dokonce jim to spolu i slušelo jako páru. Jen celkově filmu něco chybělo. Možná větší naléhání, víc surově to zachytit. Občas to bylo málo napínavé. Ale jako záporák byl Michael Nyqvist prvotřídní, hnusák numero uno.

Krása. Jsem z Knihy života opravdu naměkko. Našla jsem dalšího svého animovaného filmového oblíbence. Víc dýchat mexickými tradicemi to snad už ani nemohlo. Vše se točilo kolem svátku mrtvých, světa vzpomínaných i zapomenutých, kolem slečny La Muerte a jejího kolegy Zibalby, kteří mají tyto světy na starosti a jedné trojice smrtelníků, jejichž osudy se staly předměty sázky. Hodně se umíralo. Ale vůbec to nebylo pochmurné. Dojemné, to ano, ale nikoliv zasmušilé. Svět vzpomínaných hýřil barvami a tvary ještě víc než svět živých. Neustále bylo co sledovat, každou chvíli mě něco překvapilo. Ať už správný čuník, samotné postavičky nebo zvraty v ději. Celé mě to moc bavilo. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči a uši. Kniha života má totiž úžasný sountrack. Jak starší známé songy předělané do španělských rytmů, tak nové krásné písně. Každá měla něco do sebe. Vyznání lásky nebo třeba toreadorova omluva všem býkům, kteří kdy zbytečně zahynuli. Je tu spousta poslání - o postavení žen, o zastaralém smýšlení některých mužů, o vztahu ke zvířatům i o cestě za svým vlastním životním příběhem a vymanění se ze stínu někoho jiného. Bylo to vášnivé, temperamentní, citlivé, zábavné, napínavé, neokoukaná animace, která zaujme na první pohled, krásné barvičky, sympatické postavičky a hezký netradiční scénář. Ráda se ke Knize života budu znovu vracet.

Sice jsem romantička, ale hlavně pragmatik a tohle na mě bylo příliš nezáživné okecávání důležitosti života chrobáka. Asi jsem na to neměla vůbec koukat. Tohle spojení dvou žánrů - divadla a filmu mi nesedlo. Jsme svědky jednoho z představení shakespearovského divadla, kde Krále Leara má toho dne hrát Sir (Anthony Hopkins), jenž je rozhozený životem, pomýleností, depresí nebo čím? Asi vším dohromady. A o kostýmy a masky se mu stará garderobiér Norman (Ian McKellen). Motivující byla snaha celého souboru o dohrání dalšího vystoupení. Každý se musela nějak zapojit, i tak, jak třeba původně nezamýšlel. Nahlížíme do zákulisí, vidíme i lidi za kulisami, které v divadle jen tak neuvidíte. Ani v závěrečné děkovačce. Ale jako film mě to prostě nebavilo. Jako divadlo možná, ale od filmu čekám jiné věci než od divadla.

Těšila jsem se, že se dočkáme zase nějakého kvalitního a zajímavého filmu o naší historii. Ale pokud se tímhle snažili někoho přilákat k našim dějinám, tak to má asi opačný efekt. Herecké výkony byly skvělé. Bála jsem se Hádka, Voříškové i Vagnerové, že se budou pitvořit a přehrávat. Ale předvedli svoji snad nejcivilnější a nejvážnější polohu jakou mohli. Scény Karla se svou ženou Blankou byly moje oblíbené. Kostýmy, kulisy, lokace, všechno super. Dobře vybrané, pěkná nepřeplácaná, uvěřitelná, ale ne nudná výprava. To se bohužel nedá říct o scénáři. Za tohle by pan Křístek zasloužil pětadvacet a ještě by to bylo málo. Ze začátku jsem oceňovala, že napsali, v jakém roce se nacházíme, ale to filmaře na konci asi už přestalo bavit, takže jsem se ztrácela. A galimatyáš jsem měla i v postavách. Sice mám vysokou školu, ale historii jsem si nikdy nepamatovala a proto jsem musela během filmu navštěvovat Google, abych vůbec věděla, kdo to na té scéně vlastně je. Což beru jako zásadní nedostatek každého filmu. Film má být koukatelný i bez předchozího prozkoumání historických podkladů a nemají předpokládat, že každý ví, kdo v té době byl římským císařem apod. Příběh je vyprávěn zvláštně retrospektivně ve dvou liniích. 1) Nacházíme se v roce 1346, 2) postupné vyprávění minulosti - jsme chvíli v roce 1320, zpět do 1346, pak popojedeme v minulosti a jsme v 1322 a tak pořád dál. To se celkem dalo. Ale ke konci, kdy se současná a retrospektivní linka začly spojovat jsem narazila. Prostě jsem byla zmatená a netušila, jestli to je před či po něčem jiném. Dialogy taky za moc nestály. Snažili se narvat tam co nejvíc historických vazeb a souvislostí, ale přitom to bylo akorát na závadu. I když pár dobrých dialogů tu bylo a ty celkem chytaly za srdce. Nejlepší byl asi mezi otcem Janem Lucemburským a synem Karlem IV. před bitvou u Kresčaku. A naprosto nejlepší scénou byl úplný závěr. Tam jsem cítila nostalgii a hrdost. Škoda, že v takovém duchu se nepohyboval celý film. Taky mě hrozně mrzelo, že to co Karel IV. vybudoval, čeho dosáhnul a o co se zasloužil bylo shrnuto do jedné věty na konci. Jako kdyby to bylo méně důležité než to, jak se k moci dostal.

Slabší podprůměrný animáček. Byla to fajn oddechovka na vypnutí myšlenkových pochodů. Ale scénář byl příšli jednoduchý, prostě pro děti akorát. Trochu mě i mrzelo, že si s tím víc nepohráli, protože to jinak vypadalo dobře. Mimozemšťánků by mohlo být ještě víc. Ale holt muselo vše ustoupit tomu, že rodina je to, na čem opravdu záleží a bez klišé by to nešlo. Byly tu asi dva momenty, kdy jsem se div neválela smíchy, ale to bylo vykoupeno mdlým zbytkem všech dialogů.

Utahané, nudné, o ničem. Nepochopila jsem, jaký byl hlubší smysl, když se vše dostalo do stavu, ve kterém to v podstatě začínalo. Narcistický synek luxusního hotelu žije jen z macatého kapesného od svých rodičů, i když je mu skoro 40 let. Žije večírky, okukováním umění, ženami, citovou prázdnotou a všechno bere až příliš jako samozřejmost. Najednou ale přijde o všechno. Musí řešit každodenní věci jako bydlení, jídlo, čisté prádlo a peníze obecně. Stejně mi to celou dobu přišlo hrozně snobské a umělecké. Jako by to točili Francouzi, když se zhulí. Jason Bateman byl pro mě naprosto nepochopitelnou postavičkou, jejíž pohnutky šly mimo mě. Olivia Wilde byla studená jak psí čumák a její černočerné linky přes skoro celé víčko mě naprosto iritovaly. Občas vypadala jako panda a ne jako super retro nalíčená. Čekala, jestli se film vzchopí. Výsledek? Bída s nouzí. Zábava nulová, romantiky ždibek, ponaučení v minusové rovině.