conejo

Výborná kamera a originální (nebo "originální" ?) název. Tím to končí. Schéma žánru hororu splňuje, i se všemi aspekty odporujícím normální logice (typu Proč sakra z toho baráku neodjel? Proč leze nahá do sklepa?), ale pak by to samozřejmě nebyl horor. Ovšem můj hlas nemusí být brán vážně, vzhledem k tomu, že jsem jako člověk zavírající oči při všech lekacích/ nechutných scénách neviděla možná třetinu filmu:), a jako člověk bojící se hororů nejsem kompetentní k hodnocení. Ale .. tohle opravdu točil autor Spalovače mrtvol? A .. taky jste se smáli, když hlavní postava telefonovala vybitým mobilem a sama se tomu divila?

Vše je možné a někteří jsou stvořeni k nějakému účelu. Skvělý film a zážitek, i když v podstatě jen kombinace tří (jasně že i více...) jiných filmů. Podobně jako Forest Gump, Benjamin je ne zcela normální člověk, jehož životní osudy sledujeme spolu s historickými momenty, Burtonově Velké rybě se film podobá fantaskností a tématy smrti,času a vztahu rodič-dítě, plus poetika Jeunetových Příliš dlouhých zásnub a občasná komická až absurdní zkratka (ať už smrt kněze když Benajamin začne chodit, nebo opakující se vyprávění o úderu bleskem).

Nuda. Trochu subjektivní hodnocení, nemůžu si ale pomoct, pro mě většinu času nuda. Pochyby jsou pro člověka, co se rád pokochá hereckými výkony na omezeném prostoru (mimochodem Amy Adams dokáže skvělé přechody v mimice.). A pro toho, kdo se rád zamyslí (času je na to v rozvláčných záběrech téměř neměnného prostoru dost) nad tím, na čí straně je pravda a čí pochyby jsou oprávněné. Otázkou je, jestli vás příběh chytí natolik, abyste toužili tu pravdu znát. (Zaujala mě přeměna vnímání postavy Meryl Streep, a téměř samoúčelně komická postava slepnoucí sestry.)

Nečekaně (na režiséra jako Fincher) špatný (pro mě) film. Nevím jestli mě tam štvalo víc naprosto pošahaný chování všech postav nebo neustálé "jízdy" kamery. Tak trochu další Sám doma s přídavkem krve. Ale nuda to vlastně nebyla, takže jedna hvězdička.

Minimálně nejlepší seriálová znělka, co znám:) (a to je zpravidla nesnáším)

Zajímavý poetický snímek, než že by vyprávěl příběh, je spíše variací na téma stáří, čemuž odpovídá také styl: černobílá kamera, krásné záběry založené na kontrastu černé a bílé, světla a stínu; a spousta detailů - na slintajícího psa, tvář a ruce staré paní (naprosto úctihodný výkon v době natáčení 91leté Doroty Kedzierzawske). Na jednu stranu jenom sesbírané atributy týkající se stáří a v hezkém obalu slepené dohromady, ovšem když přejdu kritický pohled, milý snímek i s několika nepostradatelnými úsměvnými momenty (nemožný syn a ještě nemožnější vnučka, kluk s přezdívkou Dostojevskij, závěr..), vyvolávající nostalgické ale veskrze spíše optimistické dojmy, nabízí příležitost zamyslet se nad možnostmi, jak lze dožít svoje stáří: Requiem za sen vs. Čas umírat :). O jeden zážitek navíc, protože ve vedlejším sále hráli zrovna Mamma mia!, takže když si stařenka lehá do postele v černém pohřebním (to není spoiler..), místo ticha jsme slyšeli Super Trouper...:)

"Nezdá se, ale i tahle ho nosila na srdci...Chudinka." ovšem nejvíc mě rozesmála neodvratitelná předurčenost pana Sýkory pro vězení :)

"Soudruzi...tak...strašte na dvě směny!" :)) Film s neuvěřitelnou fantazií a spoustou obrazových vtípků.

První polovina mě přesvědčila, že existuje film, který je schopný podat "ždímací" příběh o přátelství nekýčovitě. Druhá půlka bohužel o opaku. I největší afgánský zbabělec může vyrůst v amerického hrdinu... Bach... Nemám ráda řečnění a rady "jak to tvůrci měli radši udělat", ale osobně bych z "Lovce draků" měla větší dojem, kdyby zůstal u příběhu z dětství a nevrstvil na něj další kupy důsledků a náhod.... A o herectví představitele dospělého Amira mám trochu pochybnosti (i když je to fešák:)...Ovšem je tu pár syrových scén, které se mi ještě nepodařilo dostat z paměti.. Hvězdičku navíc za fascinující poletování a "uřezávání" draků... Dostala jsem chuť si to vyzkoušet...:)

Od filmu o slovenských partyzánech z roku 1944 by člověk čekal převahu dějové složky. Lyricky vyprávěný příběh „Bílých oblak“ však stojí na přátelském vztahu opuštěné malé dívenky (s ohromně fotogenickým obličejem) a partyzána, který byl raněn a musí se skrývat. Jejich společné putování je základní osou filmu. Jednoduše (nebo možná složitě) řečeno je v „Bílých oblacích“ ideálně souměrně rozložená a propojená poetika filmového obrazu v záběrech zasněžené krajiny a kontrastu černobílého obrazu s „lidským příběhem“ a „malou“ filozofickou úvahou zanášející film „někam dál“. Film mi připomněl Kachyňovu Krávu a Smrt si říká Engelchen Kadára s Klosem.