Ant

Rozhodně snesitelnější než New Moon. Pořád je tu kopec stupidních dialogů, ze kterých mi bylo trapně za všechny zúčastněné. Naštěstí se Sladeovi podařilo vtisknout sem něco ze své osobitosti, takže celý film nejsme nuceni poslouchat jen malomyslné kecy ústředního tria, ale taky vidět pár slušně natočených bitek. Zmíněné trio už taky jen toporně nestojí, ale ve skutečnosti se snaží o nějaký herecký projev. Tak jako tak je Eclipse absolutně o ničem, holt ani Slade z vody vařit nedokáže.

K zdánlivé dokonalosti mi přece jen něco chybělo. Možná právě ty emoce, které už tu někdo zmiňoval. Mallick sleduje běh světa a života několika náhodných lidí. Skoro jako byste se dívali na přírodopisný dokument a pouze přihlíželi, jak a co naruší ten zavedený koloběh. Možná proto tady emoce namají místo. Krásně tu ukázal dvojí lidskou povahu - anděla a ďábla. A jak je u Mallicka zvykem, hudba se krásně snoubí s obrazem.

Film, kde je tolik klišé, jako by scénárista projel přes kopirák pět známých filmů a uplácal tohle. Kluk s utrápenou duší a rozbitou rodinou, kde otec kašle na děti, si začne románek s holkou jen proto, aby naštval jejího otce. Výsledek filmu si dokáže představit i ten, co snad v životě neviděl jediný romantický film. Proto scénárista přišel s úžasně vypočítavým závěrem. Sice fungujícím, ale průhledným jedna radost. Robert Pattinson není úplné dřevo, i když zatím zvládá asi jen dvě výrazové polohy. Nicméně s výsledným dojmem je na tom pořád líp, než celý jeho film.

Carnahan jen stěží ukočíroval tenhle akční bordel, kde vybuchuje a lítá snad úplně všechno. Vtípky jaktakž fungovaly, ale scénář tak trochu připomínal seriál. Dvacet minut akce, deset minut řešení, jak se dostat z průseru a dalších dvacet minut akce. Tahle epizodnost byla neskutečně otravná a únavná zároveň. Kdyby nějakým zázrakem vznikl další díl, tak ať proboha najdou schopnějšího režiséra a výraznější obsazení(kromě Bradleyho, ten sem sednul jako prdel na hrnec).

FX se s SoA a Justified pomalu stává mým neoblíbenějším kanálem. Justified je sice asi nejpomalejším běžícím seriálem, ale za to se vám postupně odvděčí výborným scénářem, atmosférou a příběhem. Timothy Olyphant je dokonalý drsňák se zamotanou minulostí a Walton Goggins mu sekunduje s o nic menším výkonem v roli padoucha s dvojí tváří. 1. řada je zakončená skvěle vygradovaným finále. 2. řada: No prosím, už tak dobrá první řada byla překonána fenomenální druhou řadou, která dokázala skvěle provázat hlavní postavu s kriminálními živly Harlanu. Jeden z nejlepších dramatických seriálů, na které teď můžete v tv narazit.

Dokonalost sama. Jeden z těch filmů, který ani po šesedáti letech o nic nezestárnul.

To, že jsem Bratrstvem ještě stále nepolíbená, pro mě u Pacificu bylo pořádnou výhodou. Neměla jsem tak jako jiní potřebu porovnávat každou minutu se slavným předchůdcem. Pacific si svoje slabší díly vybral především ze začátku. Zhruba prvních pět epizod mi prakticky splývá v jednu. Chyběla mi nějaká výraznější bitva i postava. Leckie u mě vůbec nezabral a Basilone se projevil až později. Pak ale do děje vstoupí Sledge a Snafu a konečně se rozjede příběh, který mě začal zajímat. Konečně se ukázaly psychologické dopady války. Díly 7, 8, 9 jsou výborné. Desítka už je potom finišující díl, který se trochu utápí v patosu. To jim ale za tu závěrečnou dojemnou mozaiku osudů a chvíli, kdy si k hercům připojíte pravou tvář, mileráda odpustím. I když mě Pacific celkově zvlášť neoslnil, další válečnou sérii od dua Hanks/ Spielberg bych si nechala líbit.

Čekala jsem vážné unylé drama o Tolstojově stáří, ale tohle byla velmi zajímavá a dokonce humorná sonda do celého jeho okolí. Možná bych jen místy vytkla větší pomalost. Nicméně příběh, scénář i hudba se skvěle doplňují a herci tady kopou za tu nejvyšší ligu. A protože mám slabost pro historické dramata, zvlášť ty biografické, tak musím dát 4,5*.

Biografie rockových div let 70-tých nepřináší, co se týče scénáře nebo zpracování, nic nového. Film naráží na to, že čerpá pouze z jedné autobiografické knihy a tím pádem mi tu chyběl poněkud komplexnější pohled ať už na vznik kapely nebo na její vzestup, který je vyřešen během pěti minut. Co se týče dvou hlavních hereček; K. Stewart je jako Joan Jett věrohodná. D. Fanning mi tak trochu lezla na nervy a spíš než rockovou hvězdu mi připomínala lehkou děvu v těle dětsky působící herečky(viz. koncertní záběry právé Cherrie Currie). Nejzajímavější postavou je rozhodně šílený producent Kim Fowley. Runaways především těží z výborného soundtracku, jinak by u mě uvízl v těžkém průměru. 7*

Mimo onu klasickou hlášku, mě Rozmarné léto nijak zvlášť neoslovilo. Hrušinský je jako vždy geniální, ale co naplat, když je ten film o ničem a tempo na umření. Možná by stačilo, kdyby Menzel přepracoval scénář do něčeho srozumitelnějšího. Takhle ale za 3*