Dupac

V první řadě velká úleva, že se mi to navzdory zdejšímu hejtování vlastně dost líbilo (nota bene, když jde o kousek mého oblíbeného Jasona Reitmana). Milá jednohubka situovaná do 80. let 20. století, kdy Mára P. (a jemu podobní výrobci mediální mlhy) ještě chodili na základku, takže zvolání "Je to kampaň!" bylo jenom konstatováním situace, nikoliv strategií jejího řešení. Vrtění psem je samozřejmě zábavnější, ale to v Bílém domě vynalezli až o deset let později.

Poučné a vypovídající, ne že ne. Nejvíc o tom, že na aktuální ožehavé otázky dneška byly odpovědi dány už před rokem. Hlavní přidaná hodnota je v tom, že kdyby to někdo stříhal dneska, jistě by vybral scény, které by byly ke kandidátům (některým, samozřejmě) mnohem milosrdnější.

Vystrašené postavy v mlze, obří chapadla s kyselinou dobývající se do baráku, monstrum velikosti mrakodrapu batolící se nad městem, lidi spoutané do kokonů, ze kterých vylézají nestvůrky - to všechno jsem už viděl jinde a líp.

Ženy na pokraji nerdového zhroucení. Předlohu jsem (výjimečně!) nečetl, ale předpokládám, že určitá afektovanost jednotlivých postav pochází odtud. Hodiny tak jsou pro mě filmem postaveným hlavně na hercích, až za jejich výkony řadím precizní režii a skvělou hudbu Phila Glasse.

Předposlední zastávka Michaela Cimina na strmé cestě z výsluní do pekla podprůměru. Hitchcock i Peckinpah by se téhle roztahané vatě, která nedává smysl, pořádně vychechtali. 35 %

Vetché. Jakási satira na filmový průmysl, který se Woodymu Allenovi, filmařsky ustrnulém někdy kolem 80. let 20. století, začal na počátku milénia nezadržitelně vzdalovat. Vedlejší postavy, zjevně zamýšlené jako karikatury příčin Allenových neuróz (hollywoodští producenti, rockoví muzikanti s kérkama a piercingem, ambiciózní všemdalky z castingu, bulvární novináři), budí paradoxně mnohem větší sympatie než sám hlavní protagonista, sám sebe uvrhnuvší do šouravé role slepého režiséra během natáčení. Hollywood Ending byl vyčichlý už v době premiéry a jen dýchavičně pošilhává za Allenovými majstrštyky, kterým bylo v době natáčení už dávno přes dvacet. Zpětně chápu, že následné tvůrčí vzepětí po tomhle kusu čekal málokdo.

Těžko si nevzpomenout, mimo jiné, na Krále komedie. Dokonce se dá říct, že Bob je v podobné formě jako tehdy. Ale scénář je jako staré analogové rádio, které přelaďuje ze silných momentů na vtipné a hluboce nekorektní šlehy, až nakonec skončí u prdících a slintacích scének ve stylu geronto komedií, kterými De Nirovi finančně zpříjemňuje herecký důchod jeho hyperaktivní agent. 69 %

Měl-li to být pohled do duše patologického hráče karbanu, pak byl jen velmi letmý. Zaplaťpámbu za ruského mafiána Malkoviche a jeho sušenkovou obsesi během důležitých partií pokeru, díky které byla aspoň poslední třetina filmu trochu napínavá. Matt Damon hraje svůj sympatický standard rané fáze kariéry, Edwarda Nortona za to přehrávání vrátit do lochu, ostatní známé tváře (Torturro, Landau) trestuhodně nevyužité.

V osmi letech dirigentem opery, v osmnácti zkomponovaných na 16 hodin hudby (klasické, punkové, popu, fúze, ...), v devatenácti heroin a ve dvaceti smrt. Čtyři pohledy, emocionálně silné, nepřikrášlené, sebezpytující, s mírně mrazivým vyzněním. Stejně jako Marekova hudba.

Střet dvou podob lásky - lásky nezištné a sebeobětující se pro druhého člověka nebo Boha (víra je zde podaná velmi citlivě) a lásky majetnické, fyzické, potřebující vlastnit, spoutat, ovládnout. Podání je možná trochu statičtější, než by muselo, milostný trojúhelník představující jednotlivé protipóly ale funguje skvěle a chemii mezi Ralphem a Julianne jsem věřil od první chvíle. Pár strhujících scén k tomu i podtrhující hudba Michaela Nymana v mých očích řadí tenhle film mezi nejzajímavější položky filmografie Neila Jordana. 80 %