Dupac

Celkem bych věřil pravosti seznamu, kde bráchové Coeni tenhle film uvádějí mezi svými oblíbenými. Coenovsky poťouchlého humoru a absurdně vypointovaných scének obsahuje hodně, některé i dost zábavné. Ale chybí mu nějaká zajímavější pointa hlavní, která by vytěžila zápletku kolem Mannova zákona, díky které to (jak jsem myslel) celé sledujeme. No, nestalo se. Nakonec i od těch Coenů mám radši vážnější kousky.

Není to dokonalý film a rozhodně mi v něm něco schází i přebývá. Například jsem vůbec nepotřeboval, aby Charlize Theron svým obětem před výstřelem odhalovala svoje nitro, abych se dovtípil, proč to dělá a za jaká že to svinstva se mstí nadrženým chlapům. Její výkon ale bez debaty vysoko ční nad obvyklými sebedestrukčními "hereckými koncerty" s apetitem na sukces během oscarového ceremoniálu. Už tolikrát sváděný boj mezi třemi a čtyřmi * tady má jasného vítěze. Vítězku. /// 17. 2. 2022: Přesouvám do tříhvězdové přihrádky s žánrem "snaživá mizérie". Znetvořená Charlize funguje přece jenom spíš jako atrakce než jako plnokrevná filmová postava. Takže dodatečně posílám kudos maskérům a kostymérům.

Neurážející, profesionálně odvedený filmový popík své doby. Svět nonšalance, kde cudné dámy z lepší společnosti nosí na uších Cartiera a zloději v roli elegantních protějšků nenechávají otisky, které by po nich někoho napadlo stírat. Milé, ale pro mě trochu ospalé a neživotné. Silné tři *

Naroubovat jeunetovskou výtvarnou poetiku a polosvět sympaticky vyšinutých postav na sociální drama a naivní humanistickou agitku proti zbrojení nemohlo dopadnout dobře. Film tak funguje jenom ve chvílích, kdy Jeunet maluje krásné obrazy (které jsme už ale několikrát předtím viděli), aniž by agitoval nebo tlačil na pilu. I tak má v sobě tenhle nezdar něco, čím je mi sympatický. Možná to bude tím, že nemám nic zásadního proti pohádkovému světu, kde parta loserů bez prostředků může přečůrat bezskrupulózní korporace.

Po prvním díle: Přehlídka klišé o prohibici v atraktivním vizuálním balení. Scorseseho přínos vnímám spíš v rovině producenta a supervizora nad řemeslnou úrovní seriálu, bez výraznějšího autorského vkladu. Po druhém díle a s mírným odstupem: Zdá se, že se výhrady postupně rozptylují a postavy nabývají na symaptičnosti. Po zhlédnutí první řady: Nadprůměrná televizní zábava, které k dokonalosti chybí kvalitativní vyváženost jednotlivých epizod (a to včetně režie) a méně rozplizlý scénář (když vezmu v úvahu i Vlka z Wall Street, bude to zřejmě průvodní znak prací Terence Wintera). Hlavní kouzlo seriálu se jmenuje Steve Buscemi. 70 %

Mikrosvět postav festivalových filmů, odehrávající se v jejich obvyklém "vražedném" tempu, na pozadí severského vizuálu s fotogenickými záběry pobřeží a detaily tváří. Pro mě trochu vyumělkovaná kombinace. Nemluvě o tom, že i postavy a jejich emoce slouží hlavně jako kulisy pro zamyšlení se nad možnými důsledky klonování lidí. U takového scénáristického konstruktu pak v průběhu sledování překáží spousta otázek, které se nikdo neobtěžoval zodpovědět a obávám se, že ani domyslet (Z čeho žije svobodná matka Evy Green po celou dobu od návratu z Tokia? Měla cesta do Tokia i jiný význam, než jen poskočit v příběhu o 12 let? Můžou zaměstnanci kliniky v klidu rozkecat, kdo byl jejich pacient? To mohlo jen tak neregulovaně probíhat klonování lidí, aniž by někdo řešil důsledky? Proč všichni vyrostli o 20 let, jen Eva Green vypadá pořád stejně, resp. je ke konci maximálně trochu podobná na Lucku Bílou? Atd. atd.). 55 %

Chtěl bych být před pěti lety v Cannes a vidět ty spadlé čelisti a nechápavé pohledy hostů, kteří přišli na premiéru filmu (tehdy nadějného) režiséra Města bohů a Nepohodlného. Na film, kde skoro nic nedává smysl. Ve městě (v Americe, na Zemi?) se začnou objevovat a množit záhadné případy oslepnutí (nedozvíme se proč). Vláda začne postižené chytat a umisťovat do karantény (nedozvíme se proč), což je něco mezi blázincem, Alcatrazem a vilou Vyvolených. Jako jediná vidomá tam proklouzne Julianne Moore (nedozvíme se proč), aby mohla být s manželem Markem Ruffalem, který se stane kápem jednoho z křídel areálu (nedozvíme se proč). V areálu panují otřesné podmínky, protože ho terorizují Gael García Bernal v bandě s regulérním (rozuměj od narození) slepcem a dalšími. Tahle banda rozděluje jídlo získané od ostrahy areálu (nedozvíme se jak a proč). Julianne Moore se většinu filmu snaží skrývat, že vidí, než aby využila tu obrovskou výhodu pro sebe a pro manžela i jinak, než že mu dělá průvodkyni, přičemž se dobu nechá úplně stejně jako ostatní terorizovat slepou bandou v čele s Bernalem (to jsem nepochopil vůbec). ****SPOILERY**** Pak konečně útěk (Juliannu napadne využít toho, že vidí), zjištění, že celé město (Amerika, Země?) osleplo (nedozvíme se proč), všude apokalyptický bordel a hory odpadků. Mooreová s Ruffalem ubytují spřátelené slepce u sebe doma, kde je vzorně naklizeno, všichni jsou pak hladce oholeni (nedozvíme se proč) a chovají se jako takoví přátelští nedezorientovaní slepci. Načež se prvnímu nakaženému (jestli to tedy byla nákaza) vrátí zrak (nedozvíme se proč). A všem kolem něj se vrátí naděje (tušíme proč). WTF??? ** Druhá hvězdička za dokumentární styl, kterým to bylo celé nasnímáno, který by mi normálně seděl, nebýt nejdebilnější story, kterou jsem viděl od Úsvitu mrtvých.

Není to film, který by se dal komplexně vstřebat po jednom zkouknutí (proto se nebudu pokoušet o nějaký jednoznačný výklad), ale ani film, který bych měl potřebu vidět bezprostředně znova. Některé záběry a scenérie mě naprosto omráčily a nikdy předtím jsem je ve filmu neviděl (Baraka by mohla blednout závistí), tempo ale rozhodně vyrovnané není a občas se pohledu na hodinky prostě nedá ubránit. Spirituální a náboženská složka filmu je mnohem míň prvoplánová, než se povídá. Malick svoji Zlatou palmu dostal zcela oprávněně, i když skromnější Nový svět na mě zapůsobil mnohem víc. Směšných je spousta filmů, ze kterých si samozvaní kritici sedají na bobek, Strom života ani omylem. Příště se potkáme na velkém plátně.

Kdyby hrál Nicka místo Douglase Steven Seagal, vyšlo by to nastejno, tak tupě je jeho role napsaná a zahraná. Roli Andyho Garcii by mohl hrát kdokoli, těžko by mohl být nevýraznější. Oba se v Japonsku chovají jako kolonizátoři, kteří si k místním můžou dovolit takřka cokoli. Kromě hochů z yakuzy jsou totiž všichni totálně splachovací, takže proč by to cizincům nemělo projít. Je zajímavé, že americká nadřazenost ve filmu neprodělá vůbec žádný vývoj, takže i když Douglas osiří, jedná s japonským kolegou povýšeně i ve sbližovacích "buddy" scénách. Kulisy a futuristický vizuál (ano, taky mi připomínal Blade Runnera) nemůžou zahnat pachuť nudy a béčkovosti.

Zase jeden z dokumentů, u kterého bych raději viděl hrubý hodinový sestřih vstupních dat (záběrů z předváděček, cest na ně a z nich) než jeho výslednou podobu.