Dupac

Wes to má opět vizuálně neskutečně zmáknuté (rozbor mizanscény ponechme kredibilnějším uživatelům). Jenže - a nerad to přiznávám - právě to mě na tom většinu stopáže bavilo zdaleka nejvíc. Mám dojem, že pan režisér chtěl tentokrát filmařsky oslňovat hlavně sám sebe. 70 %

Dodnes svěží oddechovka s šarmantním zlodějíčkem, spoustou šťastných náhod a spíš televizním zpracováním (dobře, s výjimkou kaskadérských scén na jedoucím vlaku). Zbožňuju tyhle zlodějské filmy, kde se gangstříci můžou stoprocentně spolehnout na denní a noční rituály svých "dárců", které se opakují den co den s vteřinovou přesností. 70 %

Na svojí dobu novátorsky pojatá červená knihovna, která dnes obstojí hlavně jako dokument němé éry kinematografie než jako plnohodnotný filmový zážitek, schopný udržet pozornost celých restaurovaných 85 minut. Kdybych byl filmový historik, asi by bylo moje rozhodování o hvězdičkách jednodušší, takhle zaokrouhluji nahoru hlavně z respektu k dávným časům a za makabrózní makeup vilného Olafa Fjorda.

Esence věčnýho klukovství. Esence Billa Murrayho.

Přesně na pomezí mezi zábavnou hereckou etudou Karla Rodena na téma "geniální bohém Jan Saudek" a potřebou veřejně zúčtovat s proradnou Sárou. Vážně v Mistrově životě nestálo za hlubší ponor nic víc než kypré chundely před objektivem a životní epizoda s plakátově prohnanou kariéristkou?

Kvalitou zpracování zřejmě nejlepší Bowieho koncertní záznam, ale ani smutek nad jeho nedělním odchodem nemůže zakrýt, že Reality Tour bylo spíš retro ohlédnutím za (tehdy) víc než pětatřicetiletou kariérou než strhující show hudebního vizionáře. Takový pocit jsem měl před dvanácti lety na jeho koncertě v Praze, a stejné je to i při opakovaném vzpomínání s DVD. Je to dáno hlavně repertoárem - Bowie tehdy (naposledy) objel svět s nepříliš inovativní deskou Reality (a vlastně i kapelou) a páteř koncertu tvořily hity staré dvacet až třicet let. Sám Bowie, zde v roli stárnoucího, mírně excentrického šik týpka, je pro mě i po letech nejpřesvědčivější v momentech, kdy zpívá jakoby pro sebe (taková Bring Me The Disco King!), než když hecuje publikum při "povinných" koncertních položkách. A nejvíc cool tehdy stejně byla Gail Ann Dorsey. Nejzajímavějším faktem na tom všem je, že to nejlepší z jeho pozdní kariéry měl tehdy teprve před sebou. * R.I.P.! *

Jasně - rozumím zdejším výtkám o vyčůranosti a prvoplánovosti zápletky, ale ukažte mi dalších pár filmů, kde je TAKHLE (a několikrát!) zachycený TEN okamžik, který rozhodne o tom, že se bezhlavě zamilujete a zjistíte, že bez ní nemůžete být a musíte jí dostat, ehm, i za cenu obcházení osudu (ještě tak možná u Linklatera ....).

Viděno bez předsudků a mimo kontext doby vzniku, takže mi vůbec nevadila naivní cudnost milostné zápletky i pietní poklona původnímu Donnerovu Supermanovi. Taky jsem neměl důvod, abych filmu vyčítal, že zvolil jiný přístup, než se kterým o rok dřív sukcedoval Nolan. Čtvrtou hvězdou naopak vyjadřuju svůj respekt Singerovi za to, jak se mu povedlo protlačit takhle gay film (nepokrytě oslavující kult sošného mužského těla) přes studiovou mašinerii, která před premiérou v obavě z přísnějšího ratingu cenzorně korigovala i Supermanův vyboulený rozkrok na plakátech.

Ze zpracování Betonové zahrady mám stejnou směs smíšených pocitů jako z McEvanova románu. Což by mohl být i kompliment, nebýt strnulé režie a (vzhledem k tempu příběhu) natažené stopáže.

Jistě ne dokonalý, ale poměrně vypovídající portrét muže, který má, "kurva", mandát. O tom, na čem je založen úspěch Babiše, nevypovídají ani tak oboustranně prvoplánové promluvy oslovených odpůrců a příznivců, ale vyobrazení lidí kolem - to, jaké jsme my Češi (voliči, konzumenti, novináři...) ovce.