Narciska

Nejkrásnější filmová pohádka, unášená na křídlech nádherné hudby. Je to záchvěv středověké moudrosti ztělesněné Thomasem Morem a Leonardem da Vincim. Je to příběh o svobodě a lidské rovnosti. Je to věčný příběh o tom, že bez lásky není života. Je to sen, který se děje... tady a teď…

Krásně udělaný dokument. Překvapil ponecháním původní slovenštiny. Zaujal harmonickým propojením historie a současnosti, tradičního života a cestování na raftu. Odhalil svět nomádů, jejich radosti, filozofii i každodenní život. Podkresleno tradiční hudbou, citem k místní kultuře, Čingischánovým odkazem a především obyčejně lidským pohledem. A pro milovníky etymologie - naše oblíbené slovo HURÁ pochází z dob mongolských nájezdů. Byl to jejich bojový pokřik. Inu, svět je krásný a plný překvapení.

Nevšední na tomto dokumentu je, že poodhaluje krok po kroku realizaci projektu návratu tygra. Můžeme tak vidět, jak snadné je vyhubit celý živočišný druh, a jak naopak obtížné a nákladné je vrátit pár jedinců zpět do divočiny. Vyvstávají přitom zásadní etické a filozofické otázky a je dobře, že si je kladou jak tvůrci dokumentu tak odborníci. Otázky ovšem zůstávají nezodpovězeny. Je těžké nalézt odpovědi, snaha se však cení. Zde mi snaha unikla. Zásadní problém však vidím jinde. Jako vášnivá milovnice zvířat jsem v dokumentu (jak na straně tvůrců tak na straně realizátorů) absolutně postrádala empatii ke zvířatům. Místo toho jsem viděla opakovaná uspávání, lékařská vyšetření, transporty, odebírání mláďat okamžitě po narození, stres. Nakonec mi dokument vyzněl jako obhajoba náročného projektu. Vím, že návrat tygra musí být nepředstavitelně náročný projekt, že práce se zvířaty, jichž přežívá posledních 70 je nesmírně křehká, a že zúčastnění čelí bezprecedentním rozhodnutím. Jen mě dokument nepřesvědčil, že tohle je ta správná cesta. Ale jak říkám, úsilí se cení :)

Tohle je i na mě hodně divnej film.

Pěkná pi****na. Tvůrci z rozličných kulturních prostorů vytvořili blaf, ten blaf propasírovali sítem americké divácky osvědčené šablony romantických komedií, přidali ze pár klišé a uhozených dialogů, a je tu další výstavní film, který má všech pět pé posmoderní popové kultury. Dohazovač je film patetický, prostoduchý, přehrávaný, povrchní a podbízivý. Přesně jako současná filmová tvorba, která je urážkou dobrého vkusu, kultury a tím celé západní civilizace. Filmoví tvůrci by měli začít zkoušet nové věci, scénáristé dostat více prostoru a herci zase zkusit něco hrát. Osobně se ale obávám, že je třeba změny paradigmatu celé společnosti, a to je na dýl. Proto se vracím ke knihám, dokumentům a nezávislým filmům.

Začalo to slibně a vtipně, ale časem se to rozplizlo do chuchvalce skečů a dějových zvratů, který tříštil moji pozornost a nebavil.

Na tomto seriálu je dobrá jen postava House.

Překrásný dokument. Tak trochu jiná Afrika. Pestrá mozaika života. Nádherná hudba. Neuvěřitelné scenérie. Křehcí Himbové. Šití obuvi. Na cestě (s mluvenou kulisou Bartošky a Donutila) mám ráda a tento díl se výjimečně podařil.

Jeden z těch mála filmů, co se velmi těžko hodnotí a kde tři hvězdy neznamenají obligátní průměr, ale spíše názorovou kontroverzi. Film vybočuje z klasických schémat způsobem, o kterém nedokáži říct, zda se mi líbí. Nese se v duchu syrového materialismu, pochybné romantiky a pitoreskní parodie, které se jaksi násilně střídají. Vše je podbarveno hezkou hudbou, ta ovšem z filmem jakoby neladí. Některé pasáže jsem nepochopila, z některých záběrů se mi zamotala hlava. Přesto zůstává Nebe a země zajímavým pohledem na válku i filozofickou meditací nad smyslem života.

Nebavilo mne to. Herecké výkony za moc nestály. Hraní bylo nedůvěryhodné a jednání nerealistické. Film držel pohromadě jen silou vůle. Scénáristé si zjednodušovali práci a akční scény byly o ničem. Po čase zůstává jen jediná vzpomínka: šedá. Nezbývá než se ptát, co na tom všichni mají?