belldandy

Film o scénáristovi, který právě píše scénář filmu, na nějž se díváte. Je to tak chytré a inteligentní, že člověk cítí povinnost dát hned plné hodnocení. Stejně jako u předchozího Kaufmanova filmu mám ale pocit, že geniální nápad při své realizaci kdesi skřípe. Nepůsobí tak dokonale, jak by mohl a měl. Důvodem snad bude jistá nesourodost všech částí, která by měla být čímsi silným spojujícím překonána, ale není. Přesto je to nejlepší scénář, který byl nejen tohoto roku realizován. (Ne jako hnidopišství, ale jako tip chci upozornit na film "Myslící moře" Gerta de Graaffa, který téma právě psaného scénáře zpracovává ještě před Kaufmanem. Ovšem zcela jinak.)

Tenhle film snadno složíte z jednoduché rovnice. Výborná Prokofjevova hudba dělá víc než polovinu. Krásná kamera, kterou zas připisuji Ejzenštejnovi, dělá zbytek. Shrneme-li to, vyjde vám film velmi estetizující. Lze říci: umělecký. Myslím, že je to zvláštnost ruské a také třeba japonské kinematografie, že i hrůzné věci zobrazené na plátně vypadají v jejich podání velmi krásně. Hned zpočátku uvidíte mrtvolu ohlodanou na kost. Při pohledu na ten záběr jsem však pocítila jen okouzlení kompozicí a celkovou výstavbou scény, nikoliv děs. Alexandr Něvský je prostě jedním z těch krásných černobílých středověkých filmů, třeba jako naše Markéta Lazarová. Ale. Kromě kamery a hudby, ostatní věci film už jen shazují, například scénář. Druhý díl Vávrovi husitské trilogie si z tohohle filmu, myslím hodně odnesl (křižáci topící se na ledu nebo na blátě – to vyjde nastejno, všechen lid beroucí se k boji, tragický milostný trojúhelník a samozřejmě moudrý a odvážný vojevůdce). Vše je samozřejmě velice patetické. Český film by takovou nálož hrdinnosti a odhodlání ani neunesl, ale v Rusku se to ztratí. (Mimojiné: Distribuce filmu byla pozastavena po té, co Rusko uzavřelo mírovou smlouvu s Německem. Není divu, jasně se tu praví, kdo je nepřítel. Když Německo napadlo SSSR zase se do distribuce vrátil.)

Tohle je vůbec nejlepší seriál Jaroslava Dietla (Lze-li u třídilné série u seriálu vůbec mluvit). Za dobrým vyzněním tohoto díla stojí dva dobré předpoklady: Menšík je Dumas a Dietl je Dumas. Oba mohli najít dobrý důvod pro ztotožňění s touto postavou a díky tomu je vyznění této málonákladné TV-hry nakonec tak věrohodné. Menšík dokázal Dumase zahrát jako živelného génia i kariéristu, jehož osud je fraškovitý i tragický zároveň. Ve scénách, v nichž Dumas svému synu vypráví, o tom, že fikce je důležitější než skutečnost, mám pocit vyjádřil Dietl i své životní kredo. Vyprávět příběhy bylo pro Dumase, Dietla a také Menšíka to nejdůležitější bez čeho nedokázali žít. Umělecká kvalita děl Dumasových, stejně jako Dietlových, je sporná. Morální stanovika jimi také rozhodně zastávat nechtěli. Ale skoro všechny prozařuje umanutá chuť vyprávět lidem příběhy a přinutit je, aby naslouchali.

Ano, Alphaville je určitě experiment. A Ano, Alphaville je lehounce i parodie. A přestože zde jsou prvky noiru i sci-fi, přesněji anti-utopie, není to ani noir, ani sci-fi. Dochází tu pouze k jejich konfrontaci, které je popravdě prapodivná. Silná individualita noirového detektivního hrdiny popírá absolutní moc totalizující společnosti. Některé noirové odkazy jsou zřejmé (zmínka o Dicku Tracy, na počátku čtený Hluboký spánek od Raymonda Chandlera), některé jsem si musela teprve dohledat (Harry Dickson a Lemmy Caution - to jsou jména Francouzi vymyšlených noir-ových detektivů). Inspirací k filmu byla pro Godarda básnická sbírka „Město bolesti“, která je ve filmu citována. Alphaville je ztělesněním onoho města bolesti. - Spíše než detektivka tvrdé školy nebo sci-fi je Aphaville taková „společenská“ fantazie. Je tu znát, že Godard nemá žádné technické vzdělání. Přesto si troufá jit do kritiky technokratické, logice zcela odevzdané, společnosti. Než ho za to zavrhneme, měli bychom si uvědomit, ona distopická vize společnosti není založená na uvažování o technických problémech (na rozdíl od Clarkova HALLa 2000), ale na znalosti sémiotického diskurzu (sémiotika – nauka o znacích, slovech a jejich významech) a uvažování jejího dopadu na společnost. Viz. neustálá přítomnost symbolů a jejich leckdy matoucí využívání – šipky, označení sever - jih, obrácené užívání kroucení hlavou na ano-ne a podobně. Natáčení se měl původně účastnit i Roland Barthes, což by možná bylo tou správnou stoupou k chápání filmu. Společnost je tu ovládána nejen pomocí teroru (odpůrci jsou pragmaticky a sytematicky ve velkém zabíjeni), ale také pomocí slov (některá slova jsou rušena a jiná zaváděna). Lemmy Caution také nakonec zničí Alphu 60 tak, že jí zadá poetickou hádanku, snaha o její interpretaci nakonec Alphaville ničí. Bez pokynů Alphy jsou obyvatelé Alphavillu zmatení a neschopní akce. (PS: Většinu informací jsem převzala z knihy Jamese Monaca – Nová vlna. Praha 2001.)

Nejpohádkovější a pro mě i nejlepší díl Animatrixu. Povedeně evokuje atmosféru příběhů z Říše divů. Do světa divů se sice tentokrát nevydala Alenka, avšak podobně jako Alenka do Země za zrcadlem, i hlavní hrdinka sem přišla hledat svoji kočku.

Matrix tentokrát naopak. Stroj lapen do virtuálního světa vytvořeného lidmi. Stroje asi vidí svět trochu jinak a tak je i ten virtuální svět pro stroje tak trochu divný. Skvělá zápletka, místy pravda nepochopitelná. Ale to zklamání rozhodně nechápu. U mě patří Přijímací zkouška mezi Animatrixovými díly hned do druhé ligy. (První liga: Druhá renesance, Neznámé území a Detektivní příběh).

Velmi zvláštní dokument Nikyty Michalkova, který zpovídá opakovaně svoji dceru Annu a klade jí jednoduché otázky: "Co máš ráda? Čeho se bojíš?..." Jak Anna vyrůstá mění se její odpovědi od dětsky nevinných, podlehají sovětské propagandě až po vážnou právě počínající dospělost. Dospívání Anny posloužilo Michlovovi jako alegorie pro stav ruské společnosti v 80. a 90. letecj, jež se taky vyvíjí od nevědomosti k bolestným odhalením a novým zkušenostem. Aby tuto alegorii učinil zřejmou Michalkov střída Anniny odpovědi s komentovanými výjevy z dějin SSSR a jejího pádu.

Při sledování filmu Annie Hallová jsem konečně i já pochopila, že Woody Allen je génius humoru - a to humoru v jeho nejvyšší osvobozující funkci, ve které dokáže změnit tragickou situaci v komickou a kdy vás nutí se smát, abyste nemuseli plakat. Smutek nad obtížností překonávání samoty a složitostí vzájemného dorozumění je hýřivě převálcován sérií nápaditých "gagů" = netradičních filmových postupů. Woody Allen nás marnotratně zaplavuje množstvím svých nápadů, v rámci nichž neustále porušuje zavedená pravidla filmového vyprávění. Hlavní hrdina filmu komunikuje nejen s chodci na ulici a osobnostmi, které doslova vtahuje na plátno, ale i se samotnými diváky. Allen nás nechává nehlédnout i do myšlenek svých hrdinů. Také dovolí Dianě Keatonové (alias Annie Hallové) vystoupit ze svého těla a Alvy Singerovi (ztvárněnému jím samotným) vrátit se do školní třídy a vést se spolužáky freudovský dialog. (Neruší ani to, že mnohé z těchto "gagů" byly ještě mnohokrát ve filmech využity a citovány, a to i samým Woody Allenem.) Absorudita těchto situací je vyvážena všedností až banálností samotného příběhu. "Proč nám to nevyšlo?", ptá se Woody Allen a s ním i divák. "Proč naše láska neobstála ve zkoušce časem? A měla vůbec někdy šanci?"

Po zvážení mažu své dosavadní hodnocení. Z odstupu se mi i nedostaky Avalonu jeví jako určité přednosti. To, že celou dobu působí film poněkud "chudě" se započítává jako plus právě díky závěrečné pointě. Virtuální realita může působit podstaně skutečněji než život a naopak život jako by byl jen plochou virtuální realitou. Stále platí, že zápletka tohoto filmu není originální, našli bychom paralely k filmům jako eXistenz nebo Matrix. Pro režiséra Mamoru Oshii jde však zřejmě o téma velmi osobní, o čemž svědčí, že se k němu neustále vrací. Asi platí, že Ghost In The Shell je efektnější a možná i povedenější, ale i Avalon stojí za zhlédnutí. Jenom příhledněte jako diváci k tomu, že vám film nenábídne ani mnoho akce ani mnoho vizuálních triků. A to se od sci-fi obvykle očekává. Mám-li tento film na závěr nějak pochválit, řekla bych: Mistrova ruka zde zůstává patrná. Jako v ostatních Oshiiho filmech hledají jeho hrdinové vlastní identitu, snaží se pochopit uspořádání a smysl všech věcí a nalézt recept pro štěstí ve světě, který snad ve všech Oshiiho filmech působí jako velmi pochmurné místo. Varování: Tento film (narozdíl od ostatních Oshiiho filmů) není animovaný!

Po jiných Michalkových filmech je tohle jistě zklamání. Je to zkrátka film hoolywoodského ražení: vymakaný, výpravný, ale ne přehnaně hluboký. Není to ovšem zas taková hrůza. Vlastně mezi hoolywoodskými filmy je to rozhodně nadprůměrně hluboké. A každopádně působivé. Do Olega Menšikova jsem se přímo zamilovala. Hmm.. takový krásný, mladý a hlavně čestný hrdina, to se dnes už nevidí. Ach ...