krijka

Jsou filmy, u nichž nejdůležitější jsou herecké výkony, děj a charakteristika postav. Takovéto filmy se dnes mezi většinovou populací moc nenosí. No a pak jsou filmy, kde nejdůležitější jsou efekty, obrazové i zvukové a velkolepost. Na ty se dnes chodí a ty plní kasy kin i produkčních společností. Bůh zaplať za to, že tyto produkční společnosti jsou občas ochotny investovat i do té první skupiny, protože pak má šanci vzniknout klenot, jakým je bezesporu Králova řeč. Dvanáct oskarových nominací nemluví o ničem, protože Oscar se dávno neuděluje za kvalitu, ale je to politická záležitost, stejně jako třeba Nobelova cena míru, ale tady organizátoři rozhodně s nominacemi vedle nešlápli. Fascinovaně jsem sledoval svrchované herectví Colina Fortna, kterému kupodivu ani neublížil Rychlého dabing, Geoffreyho Rushe, který je opravdovým hereckým chameleónem, ale třeba i Helenu Bonham Carter, která hrála s takovou lehkostí, takže chvílemi snad ani nebyla vidět a přitom byla stále hmatatelná a některé scény dokázala určovat i když v nich nepromluvila slova. Děj plynul smysluplně, klidně a přece napínavě a postavy měly svůj vývoj, nad kterým se, alespoň mně, tajil dech.Sledovat přerod plachého koktajícího mladíka v muže odhodlaného naplnit svou povinnost, ač ho to velmi bolí, to byla lahůdka, jakých se dnes už moc nevidí.

Omšelé oppidum obléhané Osmany. Obyvatelstvo ochromeno obavou. Očividný ochránce! On! Opravdové obrazové orgie. Okouzlující. Očistně odlehčené. Olé! Och. Oj. Dost slovní ekvilibristiky. Tenhle film je ale skutečně zjevení. Terry Gilliam se opravdu vyřádil a každý, kdo není úplně slepý, musí okouzleně zírat. To jsou opravdu neuvěřitelné orgie fantasie, při níž musí člověk zapomenout na rozum a znovu se vrací do dětství. A jak rád se tam vrací. Spor s tureckým pašou, úžasná cesta na Měsíc a uslintaný Robin Williams, či aspoň jeho hlava, velryba samozřejmě nemůže chybět. Nádhera. K tomu baronovi pomocníci a děsivá smrt (viděl jsem to kdysi, ještě jako dítě a vím, jak moc mě děsila). Jsem uchvácen a tento, možná nejlepší Gilliamův film, si nikdy nenechám ujít.

Mohla to být dobrá pohádka. Na kulisách se nešetřilo a na výpravě taky ne. Oblečení šlechty, chudiny i vojáků je autentické a Kroměříž i Náchod jsou krásné zámky. V rolích se objevily dobří herci a nezklamali, ať už zástupci generace starší, dle mého názoru odvedli jak Petr Nárožný, tak Václav Postránecký svůj vysoký standart a Vladimír Táborský jako generál byl podle mě úplně nejlepší. Mladou generaci pak zastupovali talentovaní Jiří Mádl a Tereza Voříšková. Co se jí týče, určitě nebudu souhlasit s naši největší „celebritou roku 2012“ Ornellou Štikovou a na rozdíl od ní si myslím, že je velmi charismatická, šaramantní a krásná a její chraplák tu erotičnost ještě podtrhuje. Takže by to mělo klapat, jenže to neklapalo. Mezi Mádlem a Voříškovou to prostě nejiskřilo, ti dva se nepřitahovali a nesedli si. Navíc mi zoufale neseděla jejich současná mluva. Jasně, autor se asi rozhodl udělat s obou „mladých“ moderní a současnou dvojici, což měla podtrhnout ještě scéna s polonahou koupající se Terezou, ale nefungovalo to. Vyhnalo to z pohádky veškeré romantično. Scénář nebyl špatný, ale herci z něj nevymáčkli to, co mohli. Charisma nečišelo z knížete pekel, vůbec ty scény z pekla byly hodně slabé a působily trochu jako z nedělních odpoledních pohádek. Prostě další nevyužitá, i když ne úplně ztracená, šance.

Ta lepší z vánočních pohádek roku 2012. Marná sláva, Strach umí filmovat moc dobře, jeho filmy se vyznačují lehkostí a šarmem, základy filmařského řemesla má v malíku. Nenudí, z herců umí dostat to nejlepší a navíc si dobře vybírá. Nebo spíš vybíral. Když začínal, zvolil si neotřelé tváře, Trojan ještě nebyl tak populární, o Dvořákovi slyšeli tak možná v Brně a u Munzarů. Navíc si vždycky uměl vybrat dobrý scénář, věděl přesně co chce natočit a kam chce příběh vést. Dnes už to má těžší, má za sebou pár populárních děl, přijímaných tu s větším, tu s menším nadšením. Je vlastně s podivem, že tento náš velmi dobrý režisér vlastně ještě nenatočil opravdový celovečerák, všechno to byly televizní filmy. Ale i na nich prokázal, že umí. Ovšem dnes mu lze, a částečně právem, vyčítat, že má svou stáj herců a ty vlastně neobměňuje. Ale zpět k pohádce. Je zábavná a hravá, místy se podobá cimrmanovskému pábení, Trojanova postava Kdokoliv je perfektní, výborně napsaná i zahraná, problém ovšem je, že jakmile zmizí z obrazovky, je to na filmu poznat. Ani mladý Cíl, který je ještě nevyzrálý, ani Jiří Dvořák, jemuž to zase nedovoluje role, natož čím dál tím víc sípající Bohdalová, film prostě neutáhnou. A tak jsou bohužel chvíle, kdy film ne přímo nudí, ale moc nebaví.

Pořád mě to baví. Neokoukalo se mi to. Jen ten film vnímám úplně jinak, než dřív. Dřív to pro mě byl sled výborných skečů a skvělých hlášek, z nichž většina zlidověla. Řechtal jsem se od začátku do konce. Směju se dodnes. Jenže teď vnímám spíš to hořké, z této komedie. Smutek na mě padá víc než smích když vidím Krause, jak ničí celou svou rodinu a manželku žene ke smrti. Ale tentýž Kraus ve mně vyvolává smutek, když ho vidím zraněného a zmateného po smrti manželky, které si nevážil. Nešťastná láska mladého Michala Šebka je snad každému, kdo prošel pubertou, blízká, protože tu snad každý prožil, jen někdo delší, někdo kratší. Když se s lehce posmutnělou naivitou noří do elektrické trouby, aby se zabil a způsobí si pouze úžeh, copak to není jako z života? A svým způsobem se ve smutnou změní i postava nejžertovnější-major Šebek. Když se mu zhroutí svět a z trosek altánku ho vyhrabe jeho bratr, je smutek který čiší Donutilovi z očí (a to nemám Donutila moc rád), téměř hmatatelný. Až z postupem času si uvědomuji, nakolik vyzrálé dílo to je.

Co napsat k jedné z nejlepších komedií, které u nás kdy vznikly. Viděl jsem ji snad padesátkrát a stejně se na ni podívám kdykoliv znovu a kdykoliv mě rozesměje. Ty hlášky se neomrzí-„Knihu? No ty seš snad hysterickém.“ „Ve vší úctě soudruhu, mi vlezte na záda.“ „Neříkej mi sakra v takovým podniku.“ „On ten fenomenální Španěl Dálí.“ Marie Sklodowská-Kurý..“ To se opravdu neomrzí. Nejde o děj, ten je prostinký, ale jde o herecké výkony, o skvělou atmosféru, o nadšení, které čiší ze všech účastníků natáčení… Prostě samá chvála.

Nová vánoční pohádka natočená v zimních kulisách. Jestli ono není v poslední době trochu přezimováno, kouzlo Popelky bylo v tom, že byla svou zimní krajinou jedinečná. No a tato pohádka nevybočila z obvyklých vánočních pohádek České televize. Čili byla to bída a nuda. Možná budu trochu příliš příkrý, ale ve srovnání se staršími klasickými díly , co běžely celý den, prostě neobstála. Kdybych ji měl charakterizovat jedním slovem, pak bych řekl-natahovaná nuda. V nějakém rozhovoru se sám Janák vyjádřil, že vlastně základní děj této pohádky vystačí tak na dvacet minut a proto, že ho museli nastavit. Měl pravdu, ten děj opravdu celovečerní pohádku neutáhl a to nastavení… Asi by bylo lepší, natočit to jako dvacetiminutový skeč. Zůstali bychom ušetřeni rádoby vtipných výstupů dvanácti, vlastně pěti, měsíčku, které byly opravdu k nevydržení. Nemohli se líbit snad ani dětem, protože děti podle mě nejsou přece debilové. A Žilková a její filmová dcera? Podle toho, jak vřeštěly, jsem měl pocit, že snad vypadly z pohádky Zdeňka Trošky. A ještě jeden postřeh na závěr. Proč ty šílené paruky? Proč všechny postavy kromě Marušky a ušatého Noska dostaly na hlavu tu strašnou koudel? Vždyť Vojtek vypadal, jakoby vypadl z pokračování Mrazíka.

Zimní filmy, pokud se povedou, mají zvláštní, hrozně podmanivou atmosféru. A přes všechny výhrady, které k tomuto filmu můžeme mít, atmosféra se vyvedla. Možná to způsobilo i to, že jsem ten film viděl jako dítě a tak jsem se asi znovu vrátil do dětství. Jasně, ten film je poplatný době, kdy vznikl, v krkonošském pohraničí nenarazíme na Němce, Krakonoš vlastně ve filmu supluje Boha a všechny svaté, dost značná část filmu je vyplněna záběry na juchající omladinu skákající po zasněžených svazích, ale co na tom. Já tento film znovu viděl dětskýma očima a tak mi nic z toho nevadilo.

Další ze série Hříšných lidí, oproti Partii krásného dragouna o poznání smutnější, ale zachovávající si svůj přístup k podezřelým-svině jsou více méně všichni a tady jsou to opravdu mrchy par excelence. Královou manželkou počínaje, přes dceru, sestru, potencionálního zetě, zelináře, továrníka staršího i mladšího a konče kapsářem Pépim (skvostná role „Vinetou“ Stanislava Fišera). Člověk se vlastně nediví, že se Král rozhodl skončit, tak jak skončil. Jinak je film opět profesionálně natočen, výborně zahrán, ale přece jen, ta posmutnělá atmosféra mně nějak nesedla. Ale špatný film to rozhodně není.

Takřka dokumentárnímu pojetí dramatického únosu německého letadla roku 1977 možná chybí naléhavost Greengrassova Letu číslo 93, ale i tak vzniklo mimořádně povedený dílo, které diváka nenechá vydechnout. Od samého počátku Divák ví, jak to skončí, ví, že únosci neskončí dobře, ale neví, jak to přesně dopadne s unesenými, tedy pokud není specializovaným historikem. A tak s nevěřícným pohledem sledujeme řádění RAF v Německu a nechce se nám věřit, že ještě v 70. letech mohla ultralevicová komanda provádět taková zvěrstva. Tento film by měli někteří dnešní levicový aktivisté sledovat povinně. Film však není jednostranný, únosci nejsou žádná vraždící monstra, jejich velitel, nerozhodný mladík, má problém někoho zavraždit, je však rozhodnut svůj úkol splnit. A když mu nalžou, že jejich požadavky německá vláda splní a nastane jakési sbratření mezi unesenými a únosci, člověk pochopí i stockholmský syndrom. Ač se jedná o televizní produkci, jde o nadprůměrný počin.