krijka

Klasické „béčko“, které jakoby vypadlo z osmdesátých let umí dnes v Hollywoodu natočit nejlépe Rodriguez. Navíc dokáže přemluvit i slavné herce, aby se jeho eskapádních orgií účastnili. Čert ví, jak to dělá, ale v tomto filmu se angažují takové veličiny, jako je Robert de Niro, Don Johnson, nebo Steven Seagal. O poněkud překombinovaný děj kde figuruje odporný senátor, jeho ještě zákeřnější poradce, kteří jsou oba v žoldu prožluklého drogové mafiána (přitloustlý Seagal méně bojovně hopsá, ale působí celkem dobře),o tento děj vůbec nejde. Stejně jako nejde o žádné poselství, boj nelegálních Mexikánů je spíš legrační. Jde jen o to, aby hlavní hrdina Danny Trejo mohl v co největší míře používat v názvu zmíněný nástroj. Film osvěžují i některé záměrně humorné scény, třeba legrační osobní strážci padoucha, odzbrojení strunovou sekačkou, nebo skok z okna na střevech nepřítele, ale jinak jsou to akční, až žertovně krvavé orgie. Takových filmů se dnes moc netočí, aspoň ne v „áčkové“ kategorii. Pokud potřebujete vypláchnout mozek, nad ničem nepřemýšlet a jen se pobavit, je to dobrá volba.

Tento film měl potenciál, námět vypadal víc než prímově. Horor, zasazený do středověku? Drsná partička žoldáků, v čele s Seanem Beanem (existuje film, v němž by se Bean dočkal živý konce?) jede do vesnice ukryté v močálech, aby našli nekromanta. Všude kolem řádí mor a válí se hromady mrtvých. To má přece úžasný potenciál. Mohlo to být děsivé, narazit ve vesnici na démony. Mohlo to být třeskutě akční, kdyby se tahle parta sekáčů pustila do kosení oživlých mrtvých, prostě to mohl být zábavný film. A místo toho dostal člověk co? Příběh, v němž není pranic nadpřirozeného, příběh o tom, že fanatismus je nejhorších lidským nepřítelem. Tady je to aspoň osvěženo tím, že mizí klasické klišé, že nejhorší jsou křesťané, potažmo katolíci, tady jsou stejně fanatičtí i pohanští, či snad ateističtí záporňáci, zatímco kladňáci (dá-li se to tak říct), jsou přesvědčení křesťané. Jenže zločinem je, že ten film nemá atmosféru ani strachu, ani napětí. Potenciál vrahounské bandy se využije jen jednou, při střetu s loupežnickou bandou a takhle to mělo vypadat-drsně a tvrdě, kdy si protivníci podřezávají, nebo i prokusují hrdla. Jenže tahle scéna je jediná. Pak se žoldáci nechají úplně debilně uspat jídlem a skončí ve studni, odkud jsou vytahováni, aby byli ukrutně vražděni. Zde se na chvilku dostavuje i napětí, kdy člověk cítí bezmocnost svázaných a tato scéna je dlouhá. No a pak rychlý konec s rádoby překvapením. Prostě tento film je promarněná příležitost

Kdysi dávno, v jedné předaleké galaxii… Žlutá písmena ubíhají po obrazovce staré televize a mizí v nekonečnu, do toho zní břeskná hudba. A pak to začne. Před našima očima se odvíjí příběh, který nás pohltil, takže nikdo nevěnoval pozornost tomu, že v tomhle vesmíru fyzika nefunguje, ven z lodi se dá vystoupit bez skafandru, jen tak nalehko, stíhačky se chovají jako letadla z druhé světové a mezihvězdné křižníky jako válečné lodě. Nikdo nevnímá lehká logická zakolísání děje, protože je absolutně pohlcen. Píše se rok 1988 a my si pouštíme na prvním videu, které se v naši obci objevilo, tuhle filmovou klasiku. A tak k tomu musím přistupovat, tenhle film se nedá hodnotit, protože je to KLASIKA. Vzpomínám si, jak mě přibil do židle už první záběr, kdy před kamerou majestátně propluje obří imperiální křižník. Když se ale na film dívám dnes, trošku s odstupem, už ne okouzlenýma očima puberťáka, který nikdy nic podobného neviděl, musím se občas pousmát. Děj, to je takové kočičkovsko-pejskovský dort, ale kupodivu se z něj žádný buldok nepoblije. Je tam totiž všechno-westernové přestřelky, mafiáni v čele s odporným Jabou, válečné akce jako z „Tuctu špinavců“, letecké souboje jak z „Bitvy o Británie“. A navíc náznak romantické lásky, dokonce dvojité, vybere si Leia nakonec Sola, nebo Luka?

Tomuto filmu ublížil čas, přestože nepochybuji, že v době svého vzniku byl asi celkem šokantní, protože některé záběry jsou sice z dnešního pohledu až úsměvně natočené, ale nepochybně drsné. Třeba ustřelená hlava Vietnamce se v áčkových filmech osmdesátých let asi běžně neobjevovala. Jenže dnešního diváka, který shlédl vojína Ryana, nebo Četu, to už úplně neohromí. Zůstal tak jen tuctový film o nesmyslnosti útoku na nějaký pošahaný kopec plný bahna. Mě ovšem zaujal jiný aspekt a to složení jednotek bojujících ve Vietnamu. Tu válku nevybojovala střední třída a neúčastnili se jí bohatí tak jako druhé světové války nebo konfliktu v Koreji, vybojovala ji lůza, černoši, jižanská „bílá spodina“, synové ocelářů z Pittsburgu a Duluthu, zatímco bohatí synkové na vysokých školách vedli protesty a nebo maximálně sloužili doma v Národních gardách. Toto nepochybně ovlivnilo, jak společnost chápala veterány. A tím mi film přišel zajímavý.

Takový trochu nelynchovský Lynch, i když trpaslík a obr nechyběl, takže poznávací znamení zůstalo zachováno. Ale tento film má lineární a snadno pochopitelný příběh, žádné prolínání snů a reality, tohle je drsná realita, krutá a zlá a přitom úchvatná, člověk od ní nedokáže odtrhnout oči. Opět je tu nastavena jedna z klasických otázek umění-kdo je zrůda? Je to Sloní muž, deformovaný tělesně, ale uvnitř jemný, slitovný a nezlomený a nebo lidé kolem, navenek normální, ale uvnitř… Jací vlastně? Hnusní? Odporní? A nebo jen lidští? Není člověk ve své podstatě zrůda? Je to o netolerantnosti, bojíme se toho, co jiné a předpojatě čekáme, že takto deformovaný člověk, nemůže být člověk. Jak to označuje na zasedání správní rady nemocnice jeden z lékařů-je to bytost, tvor, ale ne člověk. Lynch jde ale dál, vlastně i doktor Treves je podobný pouťovým vyvolávačům, kteří dříve dělali z Johna Merricka atrakci. Ale doktor Treves si to uvědomuje a snaží se Merrickův osud zlepšit. Je typické, až možná trochu klišé, že jediní, kdo Merrickovi pomohou zcela nesobecky, jsou jiné „zrůdy“ z poutě-trpaslíci, siamská dvojčata, obr. Ale ať si tam klišé klidně jsou, mě Lynch dostal a nestydím se přiznat, že mě při některých scénách tekly slzy. A nejsilnější moment, to je okamžik, kdy Treves a ředitel nemocnice zjistí, že Merrick je normální, inteligentní muž, který umí číst a mluvit. Je to jen několik vět, ale nemohu je vyhnat z hlavy. Ředitel nemocnice říka-„Dokážete si představit, co musel ve svém životě prožít?“ Doktor Trevis-„Ano, myslím, že dokážu.“ Ředitel-„Ne, nedokážete. Nikdo si to nedokáže představit.“ V tom je hlavní poselství, vcítit se do toho, co John Merrick musel prožít, zkusit si to jen představit. Pokud si to dokážete jen trochu představit, věřte, že se vám bude pár dní mizerně usínat.

Co k tomu dodat, to je klasika, to musí bavit každého! Filmy Karla Zemana miluju, takže tady musí hodnotit jedině pěti hvězdičkami. Úchvatné scény, tak milé a roztomilé v dnešní éře dokonalých triků z nadupaných počítačů, které jsou ale chladné a nelidské, tady je na každém detailu vidět láska a lidská práce. A navíc, na rozdíl od dnešních výpravných spektáklů, ten film má děj a smysl. Jasně, je třeba odhlédnout od toho, že existuje nějaká řeka do pravěku, ale o tu přece nejde ani v nejmenším, díky tomuhle filmu jsem si znovu, ve svých osmatřiceti, uvědomil, jaké je to být klukem. Ten opojný čas, kdy znovu prožíváte útěk před obřím dravým ptákem a úplně jasně slyšíte dupot jeho nohou. V dětství se vám to může stát úplně normálně. Kdo tohle neprožívá, nebyl asi dítětem. Při posledním shlédnutí jsem si uvědomil několik roztomilých drobností. Vůdce výpravy Petr je vlastně děsně nudný školomet co nosí na hlavě tu nejneuvěřitelnější rádionku a ještě navíc s bambulí nahoře, malý Jirka je dost otravný fracek, Tondu si člověk zapamatuje jen proto, že padnul do bláta a dělal pračlověka a o čtvrtém členu výpravy, jsem si původně myslel, že nemá jméno. Má, je to Jenda a jeho úkolem je veslovat. Ale ne, to jsou drobnosti. Vždyť kdo z nás si díky tomuhle filmu nezamiloval pravěk a každý z nás ví, co je to Uintaterium.

Špína, mouchy, vedro, prach a písek, člověk téměř cítí přes obrazovku puch nemytých těl. To je Austrálie konce 19. století ve scénáři Nicka Cavea. Nejspíš se příliš neliší od skutečnosti, lidé zde žijící asi neměli k hygieně zrovna kladný přístup. Ale ta největší špína se ukrývá v lidských srdcích, protože muži, a vlastně i ženy, jsou zde mnohdy krutí, a nelítostní, nenávidí se a zabíjejí. A přitom žádný z těch lidských trosek není jen špatný, každý v sobě skrývá i svoji světlou stránku, a to i ten největší zlosyn-Arthur Burns. Psychopatický zabiják vyžívající se v krutém zabíjení je zároveň svérázný filozof žijící v souladu s přírodou a obdivující její krásu, ve které najde spasení i ten nejhorší zločinec. Odchází zemřít s pohledem upřeným na zapadající Slunce. Jeho bratr Charlie, bludný poutník pouští i vlastním srdcem, znavený zabíjením nakonec sám zabijí, protože „už toho bylo dost“. Nejmladší ze zločineckého bratrského tria Mickey umírá, přestože ve svém nitru ještě neubil veškeré dobro. Všem ve filmu se jejich počínání vymyká a oni přestávají být správci vlastního osudu, jsou vlečeni ke koncům, jež s sami nevybrali. A k tomu výborné herecké obsazení, tradičně skvělý Guy Pearce, Ray Winston, Danny Houston a John Hurt.

Režisér Milius v tomto filmu čest svému jménu neudělal, ale natočil jeden z kultovních filmů. A právem kultovních. Kdo má rád R. E. Howarda, ten musí uznat, že jeho svět barbarů, s pevně daným přístupem ke cti, vystihl bravurně. Nemá cenu, zamýšlet se nad logikou děje, tady bychom jistě našli přehršel škobrtnutí, ale o to tady nejde, v tomto opusu jde o atmosféru a ta je prostě parádní. Takže si odpustím svoje sarkastické poznámky na téma ošklivá Švédka v hlavní ženské roli, společenství padouchů spojených sestřihem „na kastrol“, chlapík z mohutným polistyrenovým kladivem, ubohý hucul, nesoucí Arnieho ve zbroji a řeknu jen-na klasiku se neplive.

Jako již tradičně jsem od nedělního programu na ČT 1 nic nečekal, a myslel jsem si, že si budu u filmu číst. Avšak to co běželo na obrazovce, mě donutilo přehodnotit plány a já jsem se nechal vtáhnout do děje. Čekalo mě příjemné překvapení, protože road movie stárnoucího rockera a mladého právníka, mě prostě bavilo. Pavelka byl jako Pete okouzlující a skvěle vystihl podstatu věčných malých kluků, kteří prostě odmítli vyrůst, jakkoliv jsou s přibývajícím věkem čím dál směšnější. Odmítá zodpovědnost, odmítá se přizpůsobit, prudí prostě jen s podstaty vlastní existence, aby naštval okolí. Pete film vyloženě ovládl a mladý právník zde fungoval pouze jako pozorovatel, který se snad trochu poučil. Kvůli jemu jsem ochoten přehlédnout spoustu klišé a rádoby vtipných postaviček. Kvůli Petemu a pak kvůli Luboši Veselému, který vystřihl podstatu napraveného alkoholika par excellence.

Od začátku až do konce film v dokumentárním stylu, jak už je to dneska tolik módní. V případě takového filmu je snazší tvářit se nezaujatě a neutrálně, i když je to samozřejmě jen přelud, protože každý tvůrce dává do svého díla část sebe, takže je jasného, že se do výsledku promítají hlavně tvůrcovi osobní názory. To se koneckonců děje i v dokumentech. I zde je vidět, že tvůrce je spíše na straně Iráčanů, jak je to ostatně v dnešním levicovém Hollywoodu zvykem, ale není to tak okaté. Američtí vojáci, podle Broomfielda jsou jenom nevyzrálý, zmatení kluci, co jsou zblbnutí agresivními bojovými hesly a při první příležitosti propadnou amoku a vystřílí všechno, co se hýbe. Je to asi zjednodušující, nemyslím si, že by jakákoliv úspěšná armáda něco zmohla, pokud by ji tvořili takovýto jedinci a že americká armáda úspěšná je, nelze zpochybnit. Ano, v Hadithě se něco podělalo, ale mohla za to nejspíš únava a psychické opotřebení. Jenže režisér svoje vojcly pojímá natolik civilně a uvěřitelně, že jsem mu to ochoten rád odpustit. On navíc nijak nešetří ani jejich protivníky, iráčtí teroristé se opravdu řídí heslem, že účel světí prostředky a proto je super zaútočit v civilní čtvrti, protože Amíci pak postřílí spoustu civilistů a budou za padouchy. Cynismus je na obou stranách stejný a největšími parchanty jsou tak ti nahoře, ať už jsou na straně Američanů, nebo Iráčanů. A v tom má nejspíš pravdu.