jitrnic

Film o dvou lidech kteří se sejdou, rozejdou, sejdou, rozejdou, sejdou a nakonec rozejdou, Nekouká se na to špatně (dočkáme se i pár holých zadků a prsů), herci hrajou mírně nadprůměrně (a jsou mírně podprůměrně nadabováni), ale je to šíleně natahované (takže jsem smrt hlavního hrdiny doprovodil radostným výkřikem) a závěrečný proslov hrdinky na hřbitově je tak příšerný, že dávám nakonec hvězdičky jen dvě.

Nakonec mě film kupodivu do sebe celkem vtáhl a zanechal ve mně ten dojem, který ve mně pravděpodobně zanechat chtěl, takže námitky vůči němu opomíjím. Líbilo se mi to.

Dávat tomu míň než dvě hvězdičky by ode mě bylo pokrytecké, z kina jsem tenkrát odcházel nadšen (patřím ke zvrhlé generaci, která tu a tam zacituje z Discopříběhu či Kamaráda do deště).

Liška a Langmajer toho dost zachránili, scénář je strašný, plný těch nejhorších klišé všech těch deníčků osamělých intelektuálek, režie i na televizní poměry hodně nenápaditá, no a ty dětské herečky...

Moc se mi to nelíbilo hlavně kvůli silně nesympatické hrdince ztvárněné Laurou DFernovou, hlavně jejím hlubokomyslným úvahám a hlavně jsem jim tu jejich velikou lásku moc nevěřil. Willem Defoe neměl chybu.

Není to úplná katastrofa a třeba osobní zápas Edvarda Beneše je tu popsán, myslím, dost solidně. Také obsazení historických postav se povedlo, takový Bohuš Pastorek je opravdu Gottwald k zulíbání. Samozřejmě problémem číslo jedna je ideologická demagogie, která s přibývajícím časem nabývá stále monumentálnějších obrysů. Nedělám se iluze o tom, že by se dnes točily objektivní historické filmy (a obecně, že by se z tohoto měřítka k historii z tohoto hlediska dnes přistupovalo), ovšem propaganda v našich filmech především 50. a 70. let byla skutečně obludná a možná bych byl schopen se nad ní tu a tam pousmát. Rozhodně je však těžkým morálním zločinem autorů tohoto filmu, že zneužili nejtěžší okamžiky našeho národa (snad jsem takhle patetický pouze výjimečně) ke glorifikaci totalitní ideologie (např. národ v obranné euforii pěje internacionálu, Sovětský svaz je nám připraven stát v boji bok po boku). Druhým problémem je naprostá absence nějakého autorského vkladu - film působí dojmem dost statického divadelního představení, především ve scénách politických jednání. Někteří herci své repliky prostě jen odříkávají (snad pro pozdější alibi, že v tom vlastně hrát nechtěli). Dny zrady lze vidět, ovšem je bezpodmínečně nutné dostatečně znát historii (a záměrně nepíšu "tu správnou").

Druhá část mi přišla o dost přijatelnější než ta první. Sice na nás hned v jejím úvodu vybafne se svým projevem Bohuš Pastorek alias Klement Gottwald, pak už ovšem komunistická ideologie příliš prostoru nedostane. A ten závěrečný Gottwaldův citát lze vnímat s hořce ironickým úšklebkem. Na filmu bych ocenil, jak kritické dny roku 38 rozebral do podrobna a myslím, že se mu povedlo dobře zachytit stupňující se beznaděj. Pochválil bych výběr Jiřího Pleskota do role Edvarda Beneše. Takhle nějak si ho představuju - jako moudrého a vzdělaného, ale také příliš jemného a nerozhodného muže. Bratry v triku Jiřího Krampola a Vítězslava Jandáka budu dělat, že jsem neviděl.

Gemini popsal poměrně přesně moje pocity při sledování filmu - můj pocit z něho se tedy sice nevyvíjel z nuly na sto, ale asi tak ze čtyřiceti na osmdesát. Z počátku mě dost iritoval okatě výchovný ráz příběhu, na travesty show taky zrovna neujíždím a Guy Pearce mi přišel naprosto strašný. Zlom nastal někdy ve chvíli, kdy se na scéně objevil "výkal Abby", to jsem se poprvé zasmál, od té chvíle se příběh i herci (i já jako divák) tak nějak uvolní z počáteční křeče a film dospěje ve svěžím tempu až do povedeného finále. Navíc se moje pocity vyvíjely přesně tak, jak si to tvůrci přáli. Z počátečního zhnusení jsem se dopracoval až k obdivu všech tří hlavních představitelů (včetně Pearce, u kterého mi došlo, že afektovaného homosexuála je vhodné ztvárnit afektovaným způsobem) a jejich vystoupení se mi líbila čím dál tím víc. Je to zvláštní zážitek vidět pozdější představitele tak v nejlepším smyslu slova chlapáckých rolí jako jsou agent Smith z Matrixu nebo Leonard z Mementa na pódiu v kalhotkách a síťovaných punčochách...

¨Nebudu se pouštět do odborných rozborů o přínosu Dobrodružství světové kinematografii (ani na to nejsem dostatečně intelektuálně vybaven), hodnotím film jako takový. Je rozhodně natočen vytříbeným stylem a první hodina je velice zajímavá i dějově, vše nasvědčuje silnému diváckému zážitku. Přibližně od té chvíle, kdy se Sandrovi konečně podaří sbalit Claudii, se vyprávění podivně rozplizne a dá se dohromady až na samém konci - posledních deset minut je opět vynikajících, ale ani povedená pointa nedokázala v mých očích plně ospravedlnit předcházející dlouhou bezvýraznou pasáž filmu. Zajímavý film a jsem rád, že ho mám z krku.

Myšlenkou tento film navazuje na Milujte svého zabijáka nebo mu spíše předchází. Zatímco Clooneyho prvotina ukazuje, co se z televize stalo, tento film dává odpověď na otázku "A co by v ní teda měli dávat?", ukazuje dobu, kdy televize vzdělávala a také bojovala za ideály. Triumfem je obsazení Davida Strathama, nedovedu si představit v této roli nikoho jiného.