obitus

Velmi poetické.

Demence o děcku, které se chce zalíbit mamince. Hodně se tu brečí, ještě víc žvatlá a v lednici je ruka.

Tucker & Dale vs. Evil má bezesporu krásnou a vtipnou hlavní premisu, ale to je také jediná věc, která je na něm zábavná. Pokud k němu budeme přistupovat jako k parodii, tak zjistíme, že sice není trapná, ale bohužel až zoufale nevtipná. Jediný dobrý vtípek je zabit, když se v něm hlavní postavy ještě minutu rejpou. Navíc se stoupající stopáží ztrácí celá ta taškařice tempo a když se na konci začne hrát na city, zjistíte, že je to celé v kopru. Sympatičtí herci, sympatický nápad, hezky natočené, ale nudné až hanba.

Od nově resuscitovaného studia Hammer jsem nečekal prakticky nic. Od Hilary Swank, která je mi silně nesympatická, ještě mnohem méně. A o to víc jsem vlastně spokojený s tímhle malým nenápadným filmem, ve kterém je originalita pokládána za nadávku, ale který je slušně natočený a správně odsýpá. A co víc, jindy odporné Swank to celkem sluší a v nejedné scéně dokazuje, že má více než zajímavé tělo. Pokud by pokusy nového Hammeru pokračovaly ve stejnému duchu (jen už ne žádné další Let Me In, prosím), byl bych asi spokojený. A Christopher Lee? Potěší, ale kdyby tam nebyl, houby se stane.

Andrew Traucki se podruhé představuje coby autor "realistického" animal horroru, jen krokouše vyměnil za žraloka. Jinak je příběh prakticky stejný, jen mi v tomto případě chybělo souznění s hrdiny, prakticky o nikoho z nich jsem se nebál, jejich často retardované chování mi vadilo a nějvíce mou pozornost držel podivný vysoký přístroj na ostrůvku, ke kterému přeživší směřovali. A to, jak jistě uznáte, je ve žraločím horroru trochu divné.

Film, který se leckde schovává do škatulky giallo, ačkoli s ním má pramálo společného. Jde spíše o halucinaci slepenou nepříliš složitým příběhem (i přesto se divák občas neorientuje), ve které je důraz kladen na audiovizuální složku. A ta je tak dokonalá, jak jen na začátku sedmdesátých let v Itálii být mohla. Stačí úvodní snová scéna a znalý divák má jasno. Ten neznalý se bude chvíli ztrácet v modrých očích Ivana Rassimova a poté buď propadne kouzlu tohoto nevšedního díla anebo se vrátí zpátky do stáda.

Christopher Smith je divnej patron, prakticky každý jeho horror je něčím zajímavý, ale on si vždy najde způsob, jak sám sobě podrazit nohy a dosáhnout maximálně na slušný průměr. V Black Death si ani moc podrážet nohy nemusel, tady to za něj udělal už divný příběh, kdy skupina vírou vedených žoldáků jede do vesnice v bažinách, aby tu sejmula černokněžníka, který oživuje mrtvé, čímž chrání vesnici před morem. Příběh jak z tuctové pohádky natočil Smith stejně tuctově a i když do něj zamontoval několik zajímavých nápadů, docela dost brutality a jeden pěkný příběhový twist, pořád jsem se nemohl zbavit dojmu totální televiznosti celého projektu. Jako bych koukal na jeden z dílů Robin of Sherwood, to byla kdysi také solidní podívaná. A Sean Bean? Ty koníky si rozhodně zasloužil.

V Norsku jsou stále ještě oblasti, ve kterých žijí trolové a tajná vládní organizace dělá vše proto, aby se obyčejní plebs o jejich existenci nikdy nedozvěděli. Zbraní této organizace je především Lovec trolů, chlápek, který ví jak na ně a na své ultrafialové lampě má už pěknou řádku zářezů za zkamenělé potvory. Bohužel, Lovce už jeho zaměstnání příliš nebaví a tak uvítá, když se mu do cesty připlete skupinka studentů filmařiny, kteří jeho počínání zdokumentují a seznámí s existencí bájných bytostí celý svět. Už trailer sliboval, že Trolljegeren bude něco, co se denně nevidí. A měl pravdu jen napůl. Nápad je opravdu vynikající a trolové samotní vypadají skvěle (velké plus za funkční triky), bohužel příběh lehce drhne a jeho zpracování je vyloženě blbé. Blablabla nalezené záznamy blablabla filmaři zmizeli blablabla....handycam na nás poslední roky kouká z každého druhého filmového políčka a začíná to být už trochu nuda. Navíc skřípe i tempo vyprávění, ve chvíli kdy zrovna neprobíhá lov nastupuje absolutní vata, tu a tam okořeněná kvalitním vtípkem, který však od zívání nezachrání. Srovnám-li s ideově podobným Rare Exports, tak Trolljegeren prohrává na celé čáře.

Po smrti svého manžela se musí matka i se čtyřmi dětmi vráti do rozlehlého domu svých rodičů. A jelikož chce, aby ji její umárající otec vrátil do závěti, musí se pro to snažit udělat cokoli. I kdyby to znamenalo zavření svých dětí v jedné místnosti se vstupem do podkroví na nekonečně dlouhou dobu. Flowers in the Attic jsou zvláštním filmem (jaká je kniha bohužel netuším), kdy prakticky permanentně sleujeme chřadnutí dětí a jejich neúspěšné pokusy o útěk z vězení, kde je drží jak despotická babička, tak posléze i matka, které se návrat do světa boháčů zalíbil. Na stěnách tu visí hromada pušek, které kamera ukazuje ale ze kterých se nevystřelí - namátkou - incestní vztah, smečka vlčáků, správce s puškou... Takže jste neustále v očekávání něčeho, co se nakonec nestane, nicméně i tak měla autorka předlohy (která podle všeho víc tlačí vztah dospívajících sourozenců), potažmo tvůrci koule na pár nepěkných překvapení. Spíše doporučuji, jen asi nedostanete to, co jste původně čekali.

Mladá modelka má v drogovém opojení vidinu vraždy, která se podle všeho opravdu stala. A jelikož ona jediná zná tvář vraha a noviny její psychedelický zážitek věrně popíší, může začít klasická honěná a vybíjená, ve které není nouze o vraždy, nahotu a důmyslný příběh. Jenže nezačne. La Morte accarezza a mezzanotte je takové trochu plytké giallo, ve kterém se dlouhou dobu nic moc neděje, aby rozuzlení nebylo nijak šokující. Na druhou stranu je hodně dobře natočené, obsahuje opravdu luxusní vražedný nástroj (kovová rukavice s hroty), který je však využit trestuhodně málo. A přitom právě scény zabití v prázdné bílé místnosti jsou spolu s krásnou Susan Scott tím zdaleka nejlepším. Hudba průměrná, příběh průměrný a tempo více než utahané. Škoda.