obitus

Nejnudnější film v dějinách kinematografie.

Exploitation, které se směle může měřit s těmi nejlepšími kousky svého žánru. Tam, kde možná nedosahuje technické preciznosti svých lépe dotovaných bratříčků je přebíjí příběhem a myšlenkovou hloubkou, která v tomhle případě dodává filmu nečekanou sílu (vzpomeňme nezvládnutý Martyrs, který se pokoušel o podobný přístup). Obával jsem se (ne)hereckých výkonů, ale byl jsem mile překvapen, jak přirozeně (Oto) a sympaticky (Max) hlavní představitelé působily. Dialogy jsou vypiplané a skvěle fungující a gore je ostré jak chilli a zcela profesionální. Že by konečně první vlaštovka nové (vážně míněné!) vlny českého horroru? btw papouškované kecy o amatérštině jsou tentokrát slušně mimo mísu....

Nejlepší horror roku. - Čistá esence horroru. Film ve kterém je na prvním místě atmosféra a až někde daleko za ní se krčí příběh (stejně jako svého času u Fulciho). Vynikající herci, podpořeni nádhernou kamerou a hudbou, to vše v prostředí nehostiném jak Finanční úřad. Bláto, zima, voda, osamělá sauna a monstrum z říše snů. O několik stupňů výše, než celá ta adorovaná evropská buransko-mučící produkce. Ovšem pouze pro skalní fandy.

Sequel lepší prvního dílu. Děj se po vzoru druhého Halloweenu přesouvá do nemocnice, kde jediná přeživší z předchozí "vybíjené na sněhu" zjišťuje, že zabiják, který jakoby vypadl z oka svému kolegovy z My Bloody Valentine, není až tak mrtvý, jak by se mohlo zdát. Coby nenáročný slasher funguje druhý Fritt vilt naprosto perfektně. Od úvodního seznámení se šablonovitými postavami, přes první nesmělé vraždy, až po zavěr, který se zhlédl v jiném dílu Halloweenské série - všechno šlape jak švýcarské hodinky. Jen toho kopírování je trochu příliš.

Jen málokterá horrorová série dokázala během několika málo let naprosto devalvovat sebe sama a od jednoho z nejstrašidelnějších filmů všech dob (původní japonský videofilm) se během desetiletí přesunout k jedné z nejnudnějších duchařin. Nefunguje tu naprosto nic, novinky jsou hloupé (ten luk, proboha), to staré a osvědčené se už prostě muselo okoukat. Dlouhé vlasy, mňoukající chlapeček a obrovská dávka nudy. Ruce pryč.

Dickensova povídka patří k absolutní klasice žánru a její televizní zpracování by si zasloužilo to samé. Středometrážní pojetí jednoduchému příběhu vyhovuje, takže neztrácí ten správný tah na bránu a směřuje přímo k nádherně infarktovému závěru. Nejsilnější stránkou je bezesporu atmosféra anglického venkova, v mlze a tmě utopeného polozapomenutého údolíčka a, i přes své umístění, útulného drážního domečku. A že jsou oba herci bezchybní? To je snad samozřejmé...

Giallo zamotanější než rodinné vztahy Jana Saudka, ovšem o několik řádů zábavnější. Přesto ani náhodou nedosahuje výšin notoricky známých špiček žánru. Nahých holčin je tu poměrně dost, nohy mají až do nebe a kamera si s nimi ráda hraje v detailu, ale jako celek je to místy podivně neuspořádané a negradující. Přesto jde o standardní italskou giallo kvalitu z dob největší slávy žlutého žánru.

Druhý díl dostal do pracek klan bratří Bandů a podle toho to vypadá. Snaha o vážné pojetí a kecy o Satanovi jsou prakticky ty tam, nastupuje nefalšovaná zábava, ve které se ghoulíci stávají součástí krachujícího strašidelného hradu v jakémsi cirkuse. Občas sice někoho zamordují, ale diváky táhnou a tak jsou vlastně tolerováni. Výrazně přibylo humorných scének a celkový look se (zcela logicky) přiblížil produkci Full Moonu. Není bez zajímavosti, že za kamerou stál Sergio Salvati, který je odpovědný za nádherné záběry ve všech velkých Fulciovkách. Tady je z něj už jen rutinní řemeslník.

Film si pozornost zaslouží především pro jméno režiséra a povedené herecké obsazení, protože vše ostaní je o poznání nezajímavější. Příběh je tuctovější než třicátý osmý díl Stop hrůzy a televizní zpracování mu příliš nepřidává. Občas se objeví zajímavý úhel kamery či náznak atmosféry, aby to bylo ve vteřině zabito nějakou přihlouplou replikou, či očekávanou událostí. Darabont rozvěsil před divákem v Pohřbeném zaživa desítky pušek a ze žádné nezapomněl v přesně očekávaný okamžik vystřelit. A to je trochu nuda.

Laciná béčková vykradačka Vetřelce, s pěti herci a plyšovou krysou, celá se odehrávající v polorozpadlém skladišti. Vím, zní to pekelně, ale i přesto to celkem funguje, tedy - překousneme li úvodní pekelně nudnou čtvrthodinku. Co se na obrazovce objeví titulní monstrum a ke slovu se dostanou trikaři, začně být film docela zábavný. A když se do toho ještě začne sprchovat Linnea Quigley, má béčkař jasno. Přihlouplý, levný, ale zábavný kousek.