obitus

Pouhý rok po Exorcistovi přišli turečtí filmaři s jeho (neoficiálním) remakem, kopírujícím slavnějšího brášku prakticky políčko po políčku. Z cela logických důvodů nahradili křesťanské symboly těmi svými, ale to je asi jediná změna. Takže pokud checte vidět, jak se dvanáctiletá turecká holčička počurá, začne sebou mlátit na posteli, zamasturbuje si náboženským předmětem, pozvrací duchovního a protočí hlavu o 360 stupňů, to všechno podbarvené opakujícím se hlavním hudebním tématem Exorcisty, směle do toho. Ten film je samozřejmě hodně špatný, ale neznat předlohu, tak na něm najdu lecos zajímavého.

Slasher, který nutně dojíždí jak na absenci zajímavého vraha, tak na zoufalý nedostatek alespoň trochu krvavých zabití. Kozy několika představitelek už to pak nezachrání. Je to škoda, protože příběh jinak v rámci (sub)žánru funguje dobře a nenudí. V polovině osmdesátých let ale samozřejmě vznikaly desítky lepších vyvražďovaček, The Initiation je záležitost především pro kompletisty... Kolík pend si lískne za spoiler jak Brno.

U Más negro que la noche jsem se vrátil zpět do doby, kdy jsem na německých satelitních stanicích sledoval vystříhané verze obskurních horrorů. Ne snad, že bych měl nekompletní film, jen mi u tohohle mexického kousku trochu chyběly anglické titulky a tak jsem rozuměl jen asi každé pětisté slovo. Naštěstí je příběh jednoduchý, v zásadě celou dobu sledujeme pouze čtyři dívky, které po své tetě zdědí starobylé sídlo. Brzo se ukáže, že tetka je i po smrti značně neposedná a zřejmě má s děvčaty nějaké nepěkné plány. Ze tří filmů Carlose Enrique Taboada, které jsem viděl je tento rozhodně nejhorrorovější a nejodvážnější. Pravděpodobně své dělá rok vzniku, který přeci jen už dovoloval ukázat tu jednu bradavku a předvést trochu explicitnější strašidla než v předchozích filmech. Cit pro atmosféru si však režisér zachovává a tak má divák v Más negro que la noche skoro dokonalý horror, který by si určitě zasloužil větší propagaci a nějakého šikovného překladatele.

Pouhý rok po vynikajícím Hasta el viento tiene miedo přichází Carlos Enrique Taboada s dalším nádherným horrorem. I když tentokráte jsou vyloženě hrůzu budící momenty eliminovány na úkor mystičtější polohy příběhu, který je narozdíl od předchozího snímku značně bizarnější. Hlavní hrdinkou je chůva, starající se o malou holčičku. Holčičku, jejímž největším koníčkem je pobíhat po rozlehlé zahradě a povídat si při tom s podivnou sochou chlapce. Socha je dívčiným jediným přítelem a dokáže se za její náklonost náležitě odvděčit. Jak jsem naznačil, vyloženě horrorových okamžiků příliš není, Taboada opět kouzlí s atmosférou a nutí diváka vyrtvat až do vynikajícího finále.

Na návrat Franka Henenlottera se v určitých kruzích skalních fandů čekalo pomalu jako na obdobné comebacky Marinse, Argenta či Romera. Bohužel, ta tam je ona prazvláštní atmosféra jeho starších filmů, a to i přes fakt, že námět je podobně ulítlý. Příběh dívky se speciální vagínou (a zřejmě i dělohou), která jí dává schopnost donosit a porodit děcko během několika minut a chlapce s obřím, poměrně samostatným penisem, je sice zajímavý, nicméně triky jsou ještě horší než před 20 lety a ani na herce už Frank nemá tolik štěstí. I s přihlédnutím k faktu, že v Bad Biology nalezneme pravděpodobně nejdelší orgasmus v dějinách kinematografie a několika režisérovým nápadům musím hodnotit výše než tematicky podobný One-eyed monster.

Fulci, Raimi, Ortolani. To všechno a ještě mnohem více nabízí tahle vánoční hříčka s jasným poselstvím, pod které bych se z fleku podepsal a navíc skvělým zpracováním. Škoda, že se asi nikdy nestane povinnou sočástí štědrovečerního programu našich televizí.

Bezpříběhová ptákovina točící se kolem vaječníků, varlat a nacistů. Koncentrační tábor je k nerozeznání od jemu podobných v jiných naziploitation, stejně tak bobříci nebohých zajatkyň a jediné, co mi nakonec uvízlo v hlavě je úsměvné vaření a následné rychlé zmrazení jedné z žen a povedená hudba.

Studentky internátní školy jsou konfrontovány s přízrakem své předchůdkyně, který v nočních můrách terorizuje jednu z nich. Postupně však v jeho existenci uvěří všechny... Mexická duchařina režiséra Carlose Enriqua Taboada z roku 1968 má všechno, co by podobný snímek měl obsahovat. Jejím nejsilnějším prvkem je bezesporu úchvatná atmosféra plná poletujícího listí, poryvů větru a temných koutů. Na takovýhle film narazíte jednou za dlouhý čas a vůbec nevadí, že příběh sám je celkem jednoduchý a předvídatelný.

Naziploitation rozhodně není něco, co bych záměrně vyhledával, takže vlastně ani nemám s čím srovnávat, ale tenhle kousek má očekávání naplnil jen částečně. Scény s (krásnou) Machou Magall, tedy mučení a ponižování nahých žen, byly ok, to jsem čekal, bohužel ve filmu převažující nepovedená "válečná akce" mě natolik nudila, že musím hodnotit podprůměrně. Pro příště by to chtělo méně partyzánů a více bobrů.

Technicky zdatné, vzhledem zajímavé, ale nudné až hanba. Scénáristicky je Rudá planeta poměrně nezvládnutá, chybí jakákoli zajímavější zápletka a tak si autoři pomáhají pomateným robotem, jinak naprosto zbytečným. Příběh skupinky astronautů, kteří letí prozkoumat Mars, protože na Zemi už dochází zdroje nutné pro život, by šlo smrsknout na slabou půlhodinku a vysloužil by si určitě o nějaký ten bodík navíc.