Klot

Spokojenost. Čekal jsem nenáročnou komedii a tu jsem dostal, s přidanou hodnotou skvělých herců. Po rozpačitém začátku, kdy jako by se režisér nemohl rozhodnout, jestli točí moralitku, drama nebo grotesku, se film přehoupne do absurdní komedie s takřka splatter nádechem. Debata důchodkyně, svobodné matky, starostky obecního úřadu, doktorky a ex-trestance, zda vůbec, jak a případně kdo by měl přítomného, nevěřícně hledícího a vrcholně hnusáckého Macha/Hofmanna zabít, je vedená skoro v až Boyleovském stylu. Prostě taková příjemná blbost k pytlíku buráků a flašce bílého.

Strašná blbost. Dvě bandy nesympatických parchantů, které se od sebe liší jen tím, že jedni mají na pupku napsané sheriff, se dvě hodiny potácí po plátně od ničeho k ničemu a trousí rádoby chlapácké poznámky. Děj je čas od času vylepšen naprosto nesouvisejícím odskáknutím do soukromí některých postav, které na nic nenavazuje, nic neznamená a divák ho okamžitě zapomene. Vrcholem je supr dupr sofistikovaný plán na vyloupení nevyloupitelné federální banky, kde každé dveře zvlášť otvírá na dálku drsná ochranka, ale do nejstřeženější místnosti vede pohodlně průlezné, nezabezpečené větrací potrubíčko...

Nevím čím to je, ale čeští scénaristé prostě neumí udělat sympatického záporného hrdinu. Ve výsledku je divákovi předkládána řada více či méně odporných postav, od obyčejných slizounů jako novinář Hrdlíř v podání Ondřeje Malého, přes nerozhodného zoufalce Lohniského (Martin Fingera) až k quintesenci hnusáckého lichváře Jana Vápeníka. O hlavní postavě vyšetřovatele Kollera (Ondřej Vetchý) darmo mluvit. Pokud záměrem autora měla být postava v jádru slušného policajta, kterého otcovská láska zaplete do kolotoče hromadících se průserů, kdy každý další krok zhoršuje už tak bídnou situaci, pak se nepovedl. Vetchý hraje (jako ostatně v poslední době stále) nesympatické sebestředné hovado, které porušuje zákon s bezstarostností zkušeného kriminálníka, včetně lahůdek jako (naprosto zbytečné) mučení oběti loupeže na střeše kasína, a přitom se nechává bezelstně vodit za nos svou frackovitou dcerou (Elizaveta Maximová). Do konceptu pak zapadá, že dcera se chová podobně nablble a nelogicky, jako otec. Další vady - např. podivné vedlejší (a nedořešené) linky se zbrojařským magnátem Vaculíkem a hlavně naprosto příšerný zvuk, kdy polovině replik není rozumět - jsou už jen závěrečné hřebíky do rakve na tomhle pohřbu televizní zábavy.

Velmi, velmi, vééélmi... pomalu kupředu se sunoucí seriál o drsňákovi - zabijákovi, který žije s bílou kočkou, kterou mu bylo líto naporcovat, ačkoli přijal zakázku na její odstranění z domu bohatého kupce. Výprava je laciná, např. meče jsou nejlevnější napodobeniny stylově naprosto neodpovídající době, ve které se seriál odehrává, sem tam si dokonce tvůrci (nepochopitelně) pomohli i zeleným pozadím. Rozhodně nečekejte něco ve stylu Shoguna nebo Kurosavových filmů. Konzumní vyprávěnka pro milovníky japonského středověku, u které je i podle přehrávaného stylu herectví patrné, že nebyla primárně určena pro západní trh. "Zábavné" peripetie s kočkou působí spíš násilně naroubované, nicméně neurazí a pro milovníky koček tak představují bod navíc, který si můžou připsat k hodnocení. Vhodné k posezení nad šálkem horkého saké, s kočkou na klíně, které tak můžete dokázat, jak se ona - mrcha - má u vás dobře.

Velmi zvláštní a (alespoň pro mě) celkově obtížně uchopitelný počin Roye Anderssona. V podstatě nesouvisející mozaika nic nevypovídajích scén, bez děje, který by stál za řeč, zato s pořádně silnou dávkou deprese. Pokud máte pocit, že je váš život šedivý, chmurný a neuspokojující a přemýšlíte o sebevraždě, je tohle film přesně pro vás. Po jeho zhlédnutí už budete mít jasno, stačí se rozhodnout zda břitva ve vaně nebo prášky.

Ron Perlman v životní formě. Není to sice Shakespeare, ale proti Hellboyovi tady má konečně alespoň trochu co hrát. Celkově úsměvná a místy bránici trhající hříčka o natáčení "záložního" přenosu z přistání na Měsíci. Sice se z tématu asi dalo vymačkat více šťávy a druhá polovina s permanentně opilým/zfetovaným štábem je už trochu schématická, ale celkově se jedná o příjemné pokoukání s několika velmi vtipnými momenty.

Geniální seriál zdánlivě o ničem, o lidech tak obyčejných, až divákovi evokují jeho vlastní život. Některé postavy - no, upřímně, v podstatě všechny - působí - hlavně ze začátku, než si oko zvykne - jako totální lůzři, sociální zkrachovanci nebo polomagoři. Po několika dílech a nějakém tom pivě před úvodní podtitulkovou písní si však zvyknete a hlavně odhalíte příčinu - Britové prostě takoví jsou. Krátké trefné rozhovory dvou hlavních postav o životě jsou pak často labužnickou ukázkou slovní ekvilibristiky scénáristů. Škoda jen krátké stopáže. God save the Queen...!

Čas od času se objeví film tak jednoduchý, chytrý a přitom fungující bez pomocných berliček, že se divák až ptá, proč trvalo tak dlouho, než někdo něco podobného natočil. Remember mezi takové filmy patří. Jeho hlavní síla je ukryta tak nenápadně pod povrchem, že si ji většina diváků možná v první chvíli ani neuvědomí. Jé chvályhodné, že se autoři rozhodli (a dokázali) obejít bez flashbacků, které se u tohoto druhu příběhu přímo vnucují. Zde jsou však nahrazeny tu lehce čitelnými asociacemi (sprcha v koupelně), nebo skoro až podprahově působícími dojmy (tlampač na autobusovém nádraží). Při bližším pohledu je zřejmé, že příběh je tak jednoduchý, že by mohlo jít o divadelní hru, nic to však nemění na skvěle vybudované atmosféře, která s pomalou naléhavostí spěje k závěrečné katarzi.