Reiniš

Pro mě osobně jedna z největších filmových událostí na letošním Berlinale. Milostný příběh sedmnáctiletého chlapce a hosta jeho rodičů odehrávající se v létě 80. let na Italské riviéře, vychází z na západě populární knižní předlohy André Acimana. Stylově je to něco mezi Xavierem Dolanem, Bernardem Bertoluccim a queer heritage (na scénáři spolupracoval James Ivory). Film dokonale evokuje atmosféru osudového léta a nové lásky. Celý film táhne ústřední pár Timothée Chalamet a Armie Hammer, mezi nimiž funguje neuvěřitelná chemie. Postavy jsou i v rámci queer cinema poměrně ojedinělé; v aktivní roli se zde ocitá mladší postava. Zajímavý je prvek bezkonfliktnosti, primárně jde ve vyprávění o city a budovaný vztah mezi postavami, homofobie či dobové restrikce zde nemají místo.Film skvěle pracuje s plynutím času a postupnou gradací. Je do značné míry zosobněním milostného snu, utopií, kterou si jistě většina diváků přeje prožít. I přes značnou smyslnost celého příběhu je ústřední téma velmi univerzální. Atraktivnosti příběhu dodává i módní stylizace 80. let a trefný soundtrack. Film má potenciál stát se novou queer klasikou a zosobňuje, alespoň pro mě, novátorský přístup k žánru queer filmu, umě kombinující postupy hned několika kinematografických vlivů.

Líbánky se u seveřanů inspirují více, než by bylo nutné. Mají asi tři konce, přičemž v tom posledním jsou až zbytečně popisné. Některým dialogům (a jednomu dlouhému monologu) by slušela spíše divadelní prkna. Ale i přes všechny tyto výtky, vnímám Líbánky jako komplexní dílo dokazující, že Hřebejk není mrtev. Díky pánům Štrbovi s Březinou jakoby objevil nové způsoby filmového vyjádření. Téma mi přišlo neuvěřitelně nosné a resonovalo ve mně více, než bych od českého filmu čekal. Hraní si s metaforami (odhození urny, závěrečná montáž při rozhovoru se synem) a minimalistické zpracování plně podporuje příběh se společenskokritickým přesahem a hraním si s diváckými očekáváními. Přehlédnutí tohoto filmu diváky i kritikou mě překvapuje. Takto autentický soudobý film navíc s žánrovými přesahy tu už nějakou dobu chyběl.

Intimní rodinné drama ze současného Iránu, uvnitř kterého se skrývá tragický příběh antických rozměrů. Příběh, ve kterém i detail jako jsou nevynesené odpadky, může sehrát roli v dalším osudu postav. Dokonale konstruovaný příběh připomíná svými narativními postupy, hrou s vodítky a diváckými očekáváními spíše detektivku, než vztahové drama. Režisér pracuje s kompozicí záběru v několika plánech a vytváří tak komplexní obraz světa, což napomáhá celkové autenticitě filmu. Pod tíhou íránské teokracie a tradic se odehrává příběh dvou lidí, kteří se po letech společného života odcizí a těžce k sobě hledají cestu zpátky. Tedy situace, se kterou se lehce ztotožní diváci na celém světě, o čemž možná vypovídá i přes padesát filmových cen, které film posbíral.

Pro mě nejspíše největší překvapení sezóny, co se blockbusterů týká. Krásný příklad toho, jak film může doplatit na nedotažený marketing a špatnou distribuční strategii. Především tomu lze přičítat špatnou recepci filmu, který přitom udivuje filmařskou hravostí a vynalézavostí. Vtipně si pohrává se střihovou skladbou, intertextuálními odkazy na předešlé verze příběhu i s formou vyprávění (zadržování informací, falešná vodítka ad.). Na rozdíl od hollywoodských adaptací pohádek (Sněhurky, Karkulky) posledních let, se Jack nebere tak vážně (suchý anglický humor mu padne jako ulitý) a míří především na prepubertální chlapce/diváky. Některé trikové sekvence sice nejsou nejvyvedenější a Nicholas Hoult s Eleanor Tomlinson nejsou zrovna lákadlem pro davy. Vzhledem k tomu, že příběh o Jackovi mám rád už od té doby, co brázdil televizní moře (především na stanici Hallmark) a Bryan Singera považuji v rámci Hollywoodu za výjimečný talent, byl jsem s touto zábavnou fantazy jízdou spokojen. Jako bych se díky Jackovi vrátil do doby, kdy filmy jako Pyramida hrůzy, Rošťáci nebo Pán Prstenů, pro mě představovali zásadní divácké zkušenosti. Film, ze kterého musí být každé průměrně inteligentní dítě (a průměrně infantilní dospělý) na větvi.

Epická podívaná představující netarantinovského Tarantina a po dlouhé době výrazně "chlapský" film našeho oblíbeného úchyla z videopůjčovny. Stejně jako u Panchartů i zde se příliš nehledí na věrohodnost dobových reálií. Django ale zanechává překvapivě serióznější dojem jako chytře napsaný a konstruovaný film, čímž trochu zastiňuje již zmiňované manýristické a krapet na efekt hrající Pancharty. Zaujme (na Tarantina) nečekaná kritika amerického systému a snad poprvé je z filmu výrazně cítit režisérův kosmopolitismus. A že je Django rasistický? To potom můžeme Kill Bill číst jako xenofobní podívanou, v níž nadřazená blonďatá žena vyvraždí černovlasé japonce z instituce Yakuza a projde jí to. Takhle černobílé to myslím nikdy není.

Divoká hororová jízda která po celou stopáž stojí na originálních nápadech, mající svůj původ už v prehistorických atributech hororového žánru. Ta inovativní konstrukce vyprávění tohoto filmu je až nečekaně prostoduchá. Dřív než řeknete Sam Raimi, spolknete to tvůrcům i s navijákem. Nejde o to Co ale Jak. A když už by se vám chtělo brblat nad logikou či uvěřitelností, snímek se ubrání velkou dávkou nadhledu a sebe-parodickým podtónem. Zřejmě nejzajímavější a nejzábavnější (nejen) hororová událost poslední dekády.

Tohle jsem nečekal. Krásná ukázka Scorseseho mistrné manipulace s divákem. Sympatie k postavě(vám) se mění v soucit, soucit v nenávist, a tak pořád dokola až do nečekaného konce. L. DiCaprio s M. Ruffalem tvoří zajímavý vyšetřovací pár a po celou dobu jim zdárně sekunduje Ben Kingsley. Hlavně jeho zásluhou má film tak dechberoucí konec a jsem rád, že po tak dlouhé době ztvárnil natolik dobře napsanou postavu. Film první polovinu vypadá, že absolutně postrádá tah na branku a hlavní děj je prokládán nepochopitelně samoúčelnými vsuvkami s Michelle Williams v roli Danielsovi manželky. Mrazí mě ještě teď, když si vzpomenu, proč to tak bylo. Prokletý ostrov je hoden dalšího prozkoumání. Ty detaily, dějové odbočky, vyvrcholení...Mistrovské dílo.

Některé povídky se povedly více, jiné méně. Své favority jsem našel a zavzpomínal na známá místa. Pokud milujete Paříž jako já, ten film vás pohltí.

Kick-Ass není až tak originální a drsňácký, jak by být chtěl. Na to má příliš přímočarý děj, místy nehezky předvídatelný. Rozhodně má ale neuvěřitelný drive, ukrutně vtipné repliky a hlavně jedny z nejzábavnějších komiksových postav poslední dekády. Příjemné je zjištění, že Nicolas Cage může ještě vypadat neokoukaně a sympaticky. Jeho Big Daddy a Hit-Girl mají zaděláno na post kultovních postav a Chloe Moretz na nejzajímavější talent nastupující herecké generace. Matthew Vaughn je velmi stylový a vkusný režisér a já vyjímečně doufám, že bude brzy následovat díl druhý. Protože potenciál je tu skutečně veliký.

Konečně viděno celé. Skutečně se jedná o filmové dílo. Přesně stylizované, plné chytrých detailů a obohacené o existencionální přesah. O kvalitách svědčí i to, že film dokáže strhnout a vyděsit i v dnešní době, kdy naše obrazovky bombardují všemožné CSI seriály a různé krimi pořady. Fincher se zde skutečně vyřádil, stačí si všímat úhlů kamery nebo práce s hudbou, to jak pracuje s náznaky. A policejní duo Pitt-Freeman funguje znamenitě. Až seberu odvahu, chci to vidět znovu.