Filomena.I.

Přehlídka rodičů z bohatých poměrů chlubících se úspěchy svého jedináčka přátelům na „vyšší úrovni“. Nesmělý synek (Dustin Hoffman) zhnusený tím vším se dostává do spárů ukázkové Manipulátorky manipulující se všemi ku prospěchu jen a jen svému. *** Nezkušený absolvent se stává hračkou pyšné paničky uvyklé dosáhnout všeho, co se jí zamane a za každou cenu. Mladík sklouzává do stavu hlubší a hlubší otupělosti a prázdnoty. Stav jeho duše dokresluje nesmrtelná píseň Paula Simona „Sounds of Silence“ začínající slovy: „ZDRAVÍM TĚ TEMNOTO, MŮJ STARÝ PŘÍTELI“…, která se line celým filmem - včetně dalších kousků libých - a dotváří jeho podobu: *** „…A V TOM HOLÉM SVĚTLE ULICE * JSEM VIDĚL LIDÍ NEJMÍŇ TISÍCE * LIDÍ HOVOŘÍCÍCH, ANIŽ BY ÚSTA OTEVŘELI * LIDÍ SLYŠÍCÍCH, ANIŽ BY SLYŠET CHTĚLI * LIDÍ PÍŠÍCÍCH PÍSNĚ, JEŽ NIKDY NEZAZNĚLY…“ *** Láska je jeho jedinou záchranou…(Šotek s písní a překladem v Deníčku.)

Zdivočelá země s hlubokými šrámy z války, kde ocitnou se na zchátralém panství dvě zraněná srdce vyprahlá – živí mrtví. Muž – odbojář Viktor Chotovický a žena – dcera esesáka Adelheid čekající na odsun. Adelheid, dříve vyvolená „čistá rasa“, nyní otrokyně vydaná na pospas pochybné zákonné moci. Tak v jednom domě tyto dvě osamělé bytosti téměř bez ducha a resignující na život krouží kolem sebe. Jsou ještě vůbec schopni navázat mezilidský vztah v tomto poválečném marasmu a beznaději? Muž se ženou jedná lidsky a uctivě. Tím jí dává naději na jakési světlo ve tmě. Jenže Adelheid již nemá sílu chytit se tohoto paprsku naděje. A v jedné drsné scéně jakoby chtěla železnou tyčí vybít všechnu svou nahromaděnou bolest a křivdy na ní spáchané (prošla si peklem „vyvolených“ ve spolku na „výrobu“ árijských dětí Lebensborn /Pramen života/). Jakoby chtěla smýt krví německých zabijáků špínu ze své poskvrněné duše. Tu však může očistit jen krev Beránkova… *** Dílo završuje Bachův chorál Jesu meine Freude – Jesu moje radosti: ** Nyní však není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. Oni nežijí podle těla, ale podle Ducha (Řím 8, 1). ** Pod Tvou ochranou jsem ochráněn před útokem nepřátel. Ať ďábel ví, ať je nepřítel zahořknutý, při mně stojí Ježíš. I když se třeská a blýská, i když mě straší hříchy a peklo, Ježíš mě chce chránit…..........Celý text Bachova moteta v mém Deníčku zdeť.

Nejpinktlichovatější filmový Hercul Poirot (s obavami rozpoznávám cos společného v nutkání srovnávat věci do sloupečků úhledných) a životní role Davida Sucheta. Malé šedé buňky jsou zcela uchváceny i s bicepsem tepajícím v hrudním koši. Rozšafné špičkování humorně - britské s lidovým inspektorem Jappem, pravým opakem Herculovým. Věrný Poirotův pomocník a přítel - s polodlouhým vedením však vehiklem (rozkošným) pohotovým - kapitán Hastings, úsměvu vyvolávající. A přirozeně neodmyslitelné vraždy v hlavní roli zasazené do oku lahodící architektury a interiérů, jakož i kostýmů dobových. Prosto stříleček, akčních scén, rychlého tempa. Zkrátka pravá nefalšovaná detektivka v hávu let dvacátých a třicátých s vůní starého kontinentu i zemí exotických. Manifik!

„Pane Poirote, venku na ulici je dáma. Přechází tam a zase zpět. Pak se dívá nahoru… Jsem si jistá, že chce jít dál.“ „Běžte a zadržte ji, slečno Lemonová. Můžete jí sdělit, že Hercule Poirot v tomto období cizí dámy nepožírá.“ Tímto konstatováním labužnickým velký detektiv inkognito vplouvá vstříc záhadě cornwallské kuchyně, kde ovšem - jak se ukáže - „nepotřebují nějaké cizáky trousící svoje moudra“! Hercule vře jak papiňák chystavše se páry vypustit, zvítězí však gentleman. Navíc jeho hexagram je SKROMNOST - mimořádná osobnost prosta vší marnivosti - přejde tedy poznámku nejapnou pouhým konstatováním: „Doktor, který nepochybuje, není doktor, ale spíše popravčí!“ a odmítá za vraha své klientky označit gastritídu. No není divu, že je mrtvá, když „ve svém věku běhala za mužskými“! A co ta „blonďatá coura“ hltající manžela zavražděné?! Při srážce s ní Hastingsovi naprosto změkne mozeček a vyloudí pouze nesrozumitelné klokotání. Jeho mišmaš žádného receptu kloudného do varu pátrání nevnese. Nastupuje inspektor Japp - „Ale né, to nemůžu mít jednu vraždu jenom pro sebe?“ - a Poirotovi malé šedé buňky naplno vařící se, musí s ingrediencí vox populi zachránit nevinného, by vězeňská strava nebyla soustem jeho posledním… P. S. Jako expert na zdravou výživu Hercule Poirot radí nepožívati herbicidů ve stravě a indické kuchyně. Obé býti může smrtelným!

Uhlazený detektiv dostává poněkud neučesaného neposedného uštěkaného pana Roberta Arandela za svého konsultanta v detektivním pátrání. Ten mu svými psími kusy poodhaluje roušku vražd v Malém zeleném domě. Dokud však sám Bob není označen za vraha hlasem zemřelé oběti. Poirot musí vrátit Bobovi jeho čest! Nezviklá(?) jej ani volání ze záhrobí: „Mesieur, volá paní Arandelová.“ „ Ale ta je mrtvá!“ „To si musíte vyřídit s ní!“… Němý svědek nakonec promluví a za asistence malých šedých buněk spolu s duší zelenou vylétnuvší z oběti nebohé vraha usvědčí…*** „Tak vy máte pejska pro radost?“ „Ducha pro radost! Zemřel před třemi roky“, usmějí se blaženě staré dámy. *** Pozor na záhrobní návštěvy u šálku čaje! Haf!

První díl nové seriálové řady Hercula Poirota byl pro mne poněkud zklamáním. Kam poděl se vtip a ťafky laškovné v anglickém stylu? Jako by vůně slavného detektiva poněkud vyčpěla. Ani jeho nová družka madam Oliverová příliš příběh detektivní vtipem neokořenila. I když jest dámou svéráznou. Pravda umí být krutá. Nuž Poirotova sloní paměť odtikává minuty do vyřešení staré vraždy a pročištěná ozubená kolečka závitů mozkových začínají do sebe zapadat. A všichni můžeme být rádi, že máme rozum pod kontrolou. Někteří více. Kulhavým na čelo bych však rozhodně nedoporučovala HYDROLÉČBU!

„A teď už toho mám dost! Už mě nebudeš ničit! Já tě snad zabiju...!" Tímto provoláním vražedným počata jest další episoda slavného detektiva, toho času na penzi. A letící tykev pruhovaná rozpleskne se u nohou návštěvníka právě přišedšího. „Člověk si myslí, že uteče před podlostí města, když se přestěhuje na venkov. Zelená pole, zpěv ptáků, usmívající se přátelské obličeje... Ta zelená pole jsou tajnými hroby obětí těch nejzáludnějších vražd. Ptáci zpívají jen chvíli, než je nějaký idiot ve tvídovém obleku zastřelí. A všechny ty usmívající se přátelské obličeje, co asi skrývají?...“ A to ještě nenavštívil Midsomer, kdež se už všici navzájem povraždili...

Líbila se mi jednoduchost a s jakou samozřejmostí přijímali "hrdinové" filmu setkání. Hledání babičky symbolisuje hledání svých kořenů a sama sebe. Na druhé straně není dobré ohlížet se příliš zpět nebo zůstat stát na místě. Je dobré vykročit na cestu. I cesta může být cíl... Čím jednodušší budou naše vztahy, tím budou čistší, přímočařejší.

Propletenec žánrů od mafiánské gangsterky, detektivky, dramatu a nevím čeho ještě po pohádku o krásce a netvorovi s tím rozdílem, že netvor zde zachraňuje krásku - z galaxie prosté toho nejušlechtilejšího citu. Město s totalitním zřízením (polopaticky ztvárněným - cedulka SS, komanda, „hlídači“ /a nebyl náhodou na jedné fotce B. Engels?/), pro diváka umocněné nepříjemně oslňujícím blikajícím světlem mučícím a obrázky v negativu. *** Vše ovládající kompjútr Alpha 60 (Alfa jako první číslo v řecké abecedě možná jako symbol prvenství, jedinečnosti, božství, nadřazenosti…?) /pojmenovala jsem po něm svůj starobylý mobil/ vydedukovav ve své chladné logice nebezpečí síly a moci slova, mnohá z nich zakáže. Přesto právě SLOVO se stává jeho zkázou… *** Nepřizpůsobiví odsouzenci padající do vody - symbol očištění, znovuzrození, nového života. *** Nastíněná hrozba z přemnožení moderních technologií, kdy člověk přestává býti člověkem a stává se necitelným strojem je poněkud přehnaná, rozhodně však není sci-fi. *** Jean-Luc Godard se zřejmě nestane mým oblíbencem, nuž pro poselství v tomto filmu - člověk nemůže existovat bez POESIE (kultury, lásky: „Žít znamená vykročit k těm, které milujeme“ /i k těm, které nemilujeme/...) - dávám 70 %. *** P. S. Jisté je, že „nejstarší řemeslo“ nezanikne ani v té nejvzdálenější budoucnosti…

Po projekci slyšel bys špendlík spadnout. Jakoby chtěli diváci tichou pietou vzdát hold pěti dívkám toužícím po tom nejpřirozenějším: Naleznout svého prince a žít s ním obyčejný život v teple domova. Však vtaženy jsou do války. Z odstínů válečné šedi představující bezžití vystupují jejich vzpomínky a sny v sytých barvách života skutečného. *** Soňa s duší poetickou snaží se jako ČLOVĚK - nikoliv voják - udělat druhému radost. Umírá jen kvůli váčku na tabák? Neb pro gesto lidství, jež je silnější nežli vojenský řád? * A není snad přirozené pro sedmnáctiletou Galku ocitnuvší se tváří v tvář smrti volat po ochranitelském náručí matky? * V pohledné Ženě vzedne se nečekaně vlna lidství v heroický skutek lásky a oběti, při kterém křičím v hloubi duše „schovej se!“ a cítím bezmoc šílenou nad zlovolností války. Tato krasavice s prádlem hedvábným a chováním pohoršlivým však umírá s písní na rtech a úsměvem na tváři nikoliv pro vlast, ale pro svoje kamarádky. Pro ŽIVOT. O to silnější je prožitek, když příběh vpravdě se udál a neskutečné scény stávají se tak skutečnými. ******************************** ************************************************** ************************************************ Válka s atributy zmaru a smrti přináší zbytečných obětí. Komorní, lyricky laděný příběh pěti dívek ocitnuvších se v nepatřičném ději zasazeném do nepatřičného místa přírodní horské krajiny, kde jitra jsou tak posvátně tichá...