Reklama

Reklama

Najsledovanejšie žánre / typy / pôvody

  • Dráma
  • Komédia
  • Krimi
  • Dokumentárny
  • Dobrodružný

Recenzie (124)

plagát

Tri dni Kondora (1975) 

Milé dámy, pokud chcete vidět šikovného chlapa (krom svého manžela přirozeně), pozvěte si na Tři dny Kondora - charismatického Roberta Redforda. *** I když u nás nemáme kontroversní CIA, přesto si dejte pozor na pracovní polední přestávky. Může se vám stát, že se vrátíte z oběda a nebude již protivného šéfa a nepříjemných spolupracovníků a vám půjde o život. Budete prchat i před tím, kdo vás měl chránit a ocitnete se u nějakého "protivného" člověka... Tož to se stalo Robertovi alias Kondorovi. Proč - to jsem nikdy nepochopila. Zkrátka špionáže jdou jaksi mimo mne... (Však na špióna švarného podívám se vždy se zalíbením...)

plagát

Persona (1966) 

Vhled do nitra dvou žen. Herečka stanuvše uprostřed děje zasáhnuta je náhle poznáním o nechutnosti života plného přetvářek, hraní a předstírání. Proto odmítá dále komunikovat s tímto zvráceným světem a uzavře se - poněkud sobecky - pro svoji ochranu do nehybnosti samoty a mlčení. Mladá ošetřovatelka, či spíše společnice, je jediným spojením s reálným světem. Aby přehlušila pro ni nesnesitelné ticho, vede hlasitý monolog o svém žití, při kterém postupně odkrývá blátivé usazeniny na své duši. Tak - sama překvapena - rozeznává plytkost svého života a masky, které si nasazovala. Ohromena zjišťuje podobnost se svou pacientkou… *** Persona pro absenci děje je spíše psychologickým obrazem dvou žen, byť z rozdílného prostředí, přesto si téměř totožných ve svém ne-šťastném žití. Strohost interiéru skládajícího se jen z nezbytných kulis (postel, stůl, židle) a holých zdí soustředí diváka na to podstatné: Tváře a gesta herců, na nichž je film vystavěn. Umocněno pouze odstíny černé a bílé barvy. O šťastném výběru hlavních postav svědčí přesvědčivost a věrohodnost hereckého výkonu Bibi Andersson a Liv Ullmann.

plagát

Poslední soud (1961) 

DNES V ŠEST HODIN VEČER BUDE POSLEDNÍ SOUD! Burácející hlas z nebe. Reklama? Vtip? Až několikáté zaznění přiměje pitoreskně hemžící se Neapolany různých společenských vrstev k absurdním reakcím, úsměvu vyvolávajícím. Tu záchvat hysterický, tam soupis špatností… Zloděj vrací šrajtofli, podvodník bije se v prsa. Na radnici bezradnost s touto nehoráznou situací, soudce protestuje! A…letící rajče rozpleskne se na klobouk výstavní! Jen mladá láska sní si svůj taneční sen… *** Rozhostí se ticho. Cože? Konec soudu?! V odpověď zaburácení a proudy vod zaplavující zemi. Potopa? Potopa! POTOPÁÁÁÁ!!! Zmateně pobíhající postavičky. Záhy pozvolné ustávání deště a povolující napětí. Peněženka hupky zpět do kapsy kapsáře. Hysterie spláchnuta pohárem vína, nevraživost vzkříšena, úlevné vydechnutí páně radních… Lidičky protřepavše fraky divadelní tančí svůj tanec v kolejích zajetých na prknech divadla SVĚT. *** A já už vím, že ZA VŠECHNO MŮŽE MŮJ VELKÝ NOS!

plagát

Pan Klein (1976) 

Panu Kleinovi plyne život v přepychu a ledovém klidu do chvíle, kdy je ztotožněn s osobou stejného jména. Je vtahován stále více do života toho DRUHÉHO, záhadného muže, po kterém se najednou slehla země. Chce poznat člověka, který rozvrátil jeho klid a bezpečí. Přicházejí nová záhadná setkání a dříve nevšímavému lhostejnému panu Kleinovi se stává skoro posedlostí vypátrat tuto postavu zastřenou tajemstvím stůj co stůj. Ocitá se v neblahém postavení stovky Pařížanů židovského národa, neb příběh se odehrává v době válečné a jeho dvojník je Žid. Postupně se mu otevírají oči a ze svého přepychového bezpečí pomalu vchází do skutečné reality. Drsné prozření se však dostaví teprve s cvaknutím závory na dveřích dobytčáku… *** Alain Delon opět potvrdil ztvárněním pana Kleina, že svou profesi ovládá na výbornou. Spolu s filmem (s nádechem noir) si zaslouží 100 % ohodnocení.

plagát

Ticho po pěšině (1965) (TV film) 

Po vyslechnutí názorů francouzského režiséra Roberta Bressona na filmové UMĚNÍ, putuje(tovalo by) 99 % filmů do koše odpadního (chudáci digi). U svých herců (vybíral z řad začínajících či neznámých) se snažil potlačit veškeré emoce. O to více vytrysknou na povrch a diváka zasáhnou. Pocit nechal zpracovat do GESTA, jež bylo zásadní. Pracoval s detailem (podobně Tarkovskij, Bergman, Paradžanov), jenž dokáže ve filmu izolovat všechny filmové koncepty do prostoru jiné existence, jakoby otevíral jiný svět – ten vnitřní. Obraz filmový pojímal jako umělec na plátně (sám byl malířem). Obraz jako VÝZNAM, nikoliv VÝRAZ (Terrence Malick). Iluminace středověkých rukopisů neilustrující děj, nýbrž téma. Obraz vyjadřující stav lidské osobnosti snažící se pojmenovat Tvůrce. *** Samotný akt zabíjení by neměl film ukazovat. U svého Procesu Jany z Arcu (1962) toto vyřešil kouřem zahalujícím Johanku na hranici, kde poté odhalí pouze ohořelý sloup. Bresson mluví o hlasu (zvuku, hudbě), který odhalí více, než obraz. Se svými herci hovořil po telefonu. Tak dle modelace hlasu lépe poznával (oproštěn od obrazu), jací jsou. Byl inteligentní a zřejmě velmi sečtělý. Konec konců knižní díla umělecká byla jeho inspirací k filmům. *** Režisér ošívající se před kamerou. Nerad rozhovory a filmové teoretiky (mluví o něčem, co nemá s filmem nic společného). Takže mi nezbývá než říci: Díky za tento mimořádný hodinový rozhovor, pane režisére.

plagát

Smäd po živote (1956) 

Intimní obraz geniálního expresionistického nizozemského malíře Vincenta van Gogha. V bravurním podání Kirka Daglese vidíme opravdovost až nahotu hledajícího umělce, dávajícího do svých děl celý svůj rozervaný život a své nejniternější city. V jeho obrazech cítíme žár Slunce, energii a čteme v nich vášeň a neklid vedoucích až k šílenství. Film nás přivádí na místa, kde mistr pracoval a poodhaluje nám zákoutí umělcovi duše - žízeň po životě, po lásce, po přátelství, po světle… *** Oko kamery pozoruje ráz a charakter krajiny, kde van Gogh proseděl hodiny u malířského stojanu. Život zachycený na plátno filmové umocňují obrazy mistra na plátně malířském, prolínající se celým filmem. *** Neklidná duše Vincenta van Gogha se navždy otiskla do jeho obrazů…

plagát

Krize masožravců (2007) 

Přichází Krize masožravců navzájem se požírajících (ačkoliv sepsána jest oposiční smlouva o vegetariánství) a podobnost s krizí vládníků a politiků korupcí prožraných není čistě náhodná. Vulgární animovaný film o zvířátkách pro dospěláky s dobrým žaludkem (je to maso). Však stačí jedinkrát pojmouti prostřenou tabuli s „dobrůtkami“ a pak dát si pořádnou dietu od takových „pamlsků“ neb rovnou zkrátka nejíst… Žaludku (mému) tyto masité kousky nesvědčí.

plagát

Konštanta (1980) 

Nejspíše pohled druhých, těch přizpůsobivějších, na poněkud „vyčuhujícího“ člověka, bude stále stejně nevraživý. Vždy to bude mít v životě těžší pro svou „nepřizpůsobivost“ světu intrik, podvádění, korupce. Praktiky, které se od let sedmdesátých (totalitního režimu a uzavřeného Polska, kam cizinec mohl přijet pouze na osobní pozvání) příliš nezměnily. *** Krzysztof Zanussi nedává divákovi jasnou odpověď správného jednání, ale vyzývá jej k zásadním otázkám a k hledání odpovědí. I když na mnohé odpověď nenalezneme. Však v lepším případě nás otázky mohou vést k zamyšlení se nad sebou samým a svým jednáním. Svět není černo-bílý a na tuto skutečnost poukazuje dialog Víta s vysokoškolským učitelem matematiky. Ne vždy se dobereme ke konstantě tou nejjednodušší cestou. A touha po pomstě je někdy tak silná (nikdy však sladká)! Připadá mi, že režisér zde i v Ochranném zbarvení šel až do krajních mezí. Člověk snažící se o čistou duši je osamocený ve svém boji. Nikdo se za něj nepostaví, nepřidá se na jeho stranu, vědomě mu škodí, chce ho „zlomit“. *** „Kino morálního neklidu“ splnilo svůj účel. Držím palce a fandím všem donům Quichotům bojujícím s větrnými mlýny. V hloubi duše jsem totiž nenapravitelný romantik a člověk naděje.

plagát

Hriešnica (2010) (TV film) 

Má ty prostoto! Rosamunde Pilcher v historickém hávu. Kterak se z nevinné dívky stane otřelá svůdnice. Kampak jsi zmizel kvalitní dabingu?! Jedna hvězda za kostýmy.

plagát

Čerstvé, ale v kontajneri (2010) 

Tma, siluety chlápků na bicyklech, skřípavé zvuky otvíraných kontejnerů…krimi? Mrtvola?!! Kdeže. Tragédie. Dokument o popelnicích naditých potravinami. Balené pečivo, sýry, jogurty…vše nezávadné. Snídaně, svačinka, večeře…a helemese, čerstvá kytka na stůl! Kluci odjíždí s úlovkem v batožinách napěchovaných a s dobrým pocitem značné úspory euráků a tím, že dobré potraviny neskončí na skládce. Alespoň ten jejich „zrecyklovaný“ díl. *** Bohatý Sever s 50 - 80 % nadprodukcí. Přežírám se? Vyhazuji jídlo? Každou minutu zemře jedno dítě hlady. Každá brambora se musí vejít do velikostní normy. Na poli zůstane 60 %. Záleží na velikosti, víme? Kvalita je nepodstatná. Supáče. Pryč s jogurty! Mají jen týdenní záruku. Palety jogurtů hupky dupky do kupky (odpadní). Miliony lidí žijí za 1 dolar měsíčně. Děcka pracují 10 hodin na kakaových plantážích za misku jídla. Nevěřícně bezmocně hledím na podběrák zakousnuvší se do několikametrové hory pečiva… *** Mohu s tím něco dělat?? Ano. Začni pěkně u sebe!... I čokoládová tabulka, na kterouž se zalíbením koukám, má ekologický a sociální aspekt - kvalitu. Tak trochu se mi vždy uleví, když otvírám svoji poloprázdnou, někdy skoro prázdnou lednici. „Z popelnice do lednice“ by se měl stát součástí mého - tvého špajzu. A jedenkrát v roce dokument otevřít a... porozjímat nad popelnicí (nebo lednicí?)… *** (Jeden svět 2012)