Filomena.I.

Naprosto živelný film s pohádkovým nádechem vznášejících se zvířat, lidí i věcí, kde každá postava vybočuje z takzvaného „normálu“. Začíná snovým příběhem na zasněžených pláních Aljašky o zázračném psovi a zázračné záchraně Axela (vtěleného do domorodého Inuita - lovce podivuhodné ryby, která proplouvá celým příběhem) ze spárů smrti v mrazivé bouři. *** Bez vlastního přičinění Axelův sen života v pustině ticha dostává reálnou podobu. Namísto ledového kontinentu ocitá se však ve vyprahlé poušti Arizony a jeho dočasným domovem není iglú, nýbrž dřevěný ranč obývaný dvěma ženami, ventilujícími různým způsobem svou bolavou duši. Axel nyní stojí jako hromosvod, terapeut, milenec a kdovíkdo ještě mezi nimi (to JE život) a s nekonečnou stavbou létajícího stroje (jeho SEN) se musí ještě potýkat se svým strýcem - jenž chce mít z Axela svého nástupce, totiž spořádaného prodejce ojetých aut - a jednoduchým bratrancem, jehož jedinou starostí je balit holky... *** Režisér tímto zvláštním pojetím dostává samotného diváka do dramatu děje, kde vše ne-možné stává se jako by nic možným, a ze kterého nelze vyplout nedotčeně. Leda byste byli zázračná křivooká rybka… *** Všichni v tomto zajímavém filmu byli ulétlí, včetně hlavního "maskota" křivooké ryby proplouvající - respektive prolétávající celým dějem voda nevoda. Vše co létalo, byť křídla nemaje, navozovalo tu správnou atmosféru s kouzelným snovým nádechem a poněkud zmírňovalo brutálnost výkřiků rozervaných duší.

Sotva přišedší, energická anglická lady rozvíří ospalý vzduch australského městečka ukázkou svého noblesního prádla z hedvábí. „Vypadá to, že tu máme zase soutěž v hovězím průmyslu“, konstatuje s úsměvem místní aristokrat. Já však padala bych smíchy z větve, kdybychom z ní již nesestoupili. Takto v křesle pohodlném omotána vývody elektrickými namísto lián popínavých koulím se a prolamuji nad vsuvkami reklamními (režisér si je užíval a já s ním!) mužného svalnatého mokrého neodolatelného drsňáka s pohledem zvířecím, zaplétajícího se pouze s bradami místních opilců. Jinak vždy neutrálního. Totiž dokud nestřetne se s oním úkazem nevídaným usazeným v hoře kufrů. Správná dáma totiž nemůže jezdit jen na lehko. Správná dáma má vždy pohotově nezbytně nutné po ruce: Dressy pro každou příležitost, klobouky... stoleček, pohodlnou židli a to nejdůležitější – čajový servis! Bez něj byla by ve společnosti naprosto znemožněna! * Civilizace a Honák padnou si hnedle do oka, láska veliká, adoptují chlapce Karamelku, který je všecky „přizpívat“ (komentář, jenž jediný mi kazil dojem). Reklama na chlapáky „Nikdy nepiju ruma sám“, padouch na dlažbě, velký bál s polibkem v dešti očišťujícím a tady pro mne film končí stoprocentně. Slátanina city ždímající přišedší poté je bahnem ni na koleno bolavé nehodícím se.

„Kráká starý havran, krákat nepřestane. Dokud v Koločavě živý chlap zůstane…“ Balada pro banditu Miroslava Donutila a jeho blonďatou Eržiku Ivu Bitovou s divadlem Na provázku. Zapějte spolu s nimi havraní hit, který se nesmazatelně vryl do našeho sluchu. O zbojníkovi, kterýž bohatým bral a chudým dával. Perla vyloupnuvší se neuvěřitelně v normalisačních létech sedmdesátých v režii Václava Síse. V tom čase jako osvěžující vánek z hor přišedší. S patolízalským Bolkem Polívkou (ten obraz mnoucích si rukou dodnes zůstal v hlavě), jenž svým umem již zde dokázal býti hoden stát na vrchních bidlech hereckých - pokud zrovinka nevezme jakous komedii stupidní. Kurvahošigutentag. Užijte si krásný den s havrany na plotu a písní zbojnickou na rtech... Bylo tu není tu * havrani na plotu * Bylo víno v sudě * teď tam voda bude * není není tu... (Píseň s celým filmem v Deníčku.)

Kdo by si při nich nevzpomněl na Malého prince. Dokument mohl jíti více do hloubky, tak jako baobaby a Exupéry. Nuž možná napravila to diskuse následná...Jenže já už musela zase letět na další projekci... Cosi málo i o domorodcích. Monumentální baobabí ochránce poskytnuvší útočiště před požárem pro mnohočlennou rodinu. A moudrý domorodec stařešina náčelník starosta na ostrově s jedním baobabím obrem, poskytujícím ostrovanům své plody a stín. „Kdo jej zasadil?“ Ptali se. „Bůh.“ A k této prosté odzbrojující moudré odpovědi opravdu už není co dodat.

Až do morku duše blízké setkání třetího druhu, které zanechá v dotknuvších se kouska tajemna zmatek a neklid, dokud se nesetkají tváří v tvář… UFOmánie zneklidňující Američany zvláště v sedmdesátých létech a inspirativní námět na film doposud. *** Na rozdíl však od jiných UFOfilmů, kde jsou mimozemští vnímáni jako hrozba pro lidstvo (myšlení skrz na skrz mocných tohoto světa, kde vše neznámé je vnímáno jako potenciální nepřítel), je Spielbergovo pojetí v očekávání mírumilovného přijetí (nepostrádající však vzrušující zážitky), kde je k vzájemné komunikaci namísto zbraní připraven hudební nástroj (neboť hudba je srozumitelná pro všechny). Jeho (i když nevzhlední) mimozemšťané nejsou krvežízniví tvorové unášející lidi pro bolestivé pokusy, nýbrž jsou zachránci ztroskotaných, které berou pod svou ochranu a navrací je zpět „neporušené“, ba co víc - nezestárnuvší (neb v jejich světě plyne čas jinak) - do jejich domovů. Ve filmu nechybí kritika onoho amerického konspirativního utajování setkání kontroversními všudypřítomnými vládními tajnými složkami s vyloučením veřejnosti. *** Však ani nebezpečí smrtící epidemie neodradí lidi od touhy po kontaktu s neznámým světlem, jež je tak hluboce zasáhlo. Film ukazuje kontrast mezi dospělými - naplněnými obavami a strachem a neschopnými komunikace při prvním setkání a malým chlapcem s ještě čistým pohledem dítěte, který rozumí mimozemské řeči a s plnou důvěrou jde za nebeským světlem… *** Ukazuje se, že myšlení lidí není myšlení mimozemšťanů. Ti si nevyberou do svého korábu proškolené, prověřené, zdatné a jistě naočkované profesionální borce. Výmluvným gestem ruky volí člověka, který je úplně mimo oficiální vládní výběr. Člověka obyčejného, v oboru nevzdělaného, se spoustou chyb… však v hloubi duše prostě toužícího po blízkém setkání třetího druhu… *** Druh filmu, jenž pro mne odkrývá své poklady postupně po dalším a dalším shlédnutí (a přibývajících létech) - nyní zaslouživší si mých 100 %.

Bodrý týpek Belmondo „co má teď Lollu“ a mrazivě fešný Alain Delon s pohledem vražedným. První jejich setkání bylo zkázou pro nábytek. Vyříkaje si své názory skamarádili se nakonec při chutné polévce dívky Lolly, jejíž kuchyně nikdy nezklamala. Tito malí podvodníci dali hlavy dohromady a s šarmem rafinovaným pomocí koček dvounohých i čtyřnohých - a čehosi smrdutého navrch - vymítili z města rybí konkurenci. Zde končí veškerá groteska. Zaměřivše se na rybolov s rybami většími odvíjet začne se drama gangsterské s vehikly chrlícími kulky smrtonosné. Čím více moci, tím více krve. Plíživě vkrádá se nedůvěra vzájemná a atmosféra začíná houstnout. Město zavání pachem mrtvolným. A to již není k popukání. A oheň a led nejsou těmi nejvhodnějšími společníky, jak víme... *** Léta třicátá, kdy nejen v Americe vládli mafiáni s příručními gangstery. Dnes nazývají se kmotry či oligarchy. Neteče naštěstí tolik krve, o to více peněz špinavých do daňových rájů. *** Filmy po gangstersku vyvedené nejsou nejlepší pro trávení. Ovšem spojení Jiskry a Ledu v snímku tomto bylo neodolatelnou lahůdkou...

„Každé divadlo existuje 15 až 20 let. Potom režisér, jenž divadlo založil, zestárl, herci zestárli. Přišel nový čas. Bylo by třeba založit divadlo nové. Tamto divadlo se vyčerpalo. Tak je to i s člověkem: My všichni ve svých životech „hrajeme“ role. Hrajeme a hrajeme a plníme vůli Nebe… * Zrušené divadlo (poukázka i na dobu stalinskou, kdy činnost mnoha umělců byla zakázána) - to je náš život…“ (Bulat Okudžava) *** Vyznání několika zpěváků (Jarek Nohavica, Vladimír Merta, Bob Frídl, Libor Dvořák…) o „věčné písni“ Bulata Okudžavy s krátkým šotkem jeho samotného. Prolínajících se „sděleními jinotajnými“ v jeho písních (zde ucelených s překladem). V dobách normalisačních bílý paprsek v rudé záplavě vše pohlcující. *** V přihrádce POESIE (u mne doma) leží malý poklad „Půlnoční trolejbus“ vybraných básní Bulata Okudžavy (tenkrát za 29(!),- Kč i s malou LP deskou „želatinovou“ /objeví se i v dokumentu/) opečovávaný… *** „Můj Pane, Bože, vidím * zelený tvůj zrak. * Dokud se Zem ještě otáčí, * ač sama to má za zázrak, * když má ještě čas, * když zbývá jí teplo pro oheň, * každému dej něco málo… * A na mě se rozpomeň. (Modlitba Francoise Villona. Celý překlad i s video-písní v mém Deníčku zdeť.)

Pokud by se děj filmu odehrával mimo podium, byl by hodně dietní. Však děj se zde odehrává v tanci - vášnivém strhujícím dech beroucím flamencu, mnohdy doprovázeném jen dupáním či kastaněty. Bizetova Carmen ve filmu proplouvá mezi nácvikem a soukromým životem tanečníků a divák často nerozeznává, kdy jde o hru a kdy o život. *** Kamera dělá psí kusy a obohacuje strohost kulis. Zvláště stojí za zmínku stínový souboj dvou soků. (Kdyby se takto řešily konflikty, roztančil by se celý svět za zvuků úchvatné španělské kytary. To mi tak blesklo hlavou při této podívané.) Ohnivá Carmen v podání Laury del Sol mi připadala poněkud chladná. Výrazově se mi více líbila Cristina Hoyos. *** Předem připravena na zážitek z výrazového vše vyjadřujícího tance, nežli z filmu jako takového a „kostýmové“ Carmen, hodnocení mé je 90 % - Iberia (2005) mne přeci jen uchvátila více. *** Jisté však je, že flamenco je více než tanec.

Zpracování náboženských témat je velmi ošidnou záležitostí a vyžaduje nejen dobrého řemeslníka, nýbrž i člověka majícího cit pro věc, by dílo nevyznělo kýčovitě či trapně nevěrohodně. *** Nejnešťastnější u tohoto počinu byl scénář - zvláště první díl série byl velmi zmatečný a těžko se v něm divák orientoval. Naštěstí do dalších dílů přišla větší srozumitelnost. Celkově však na mě seriál působil velmi černo-bíle v charakterech postav. Bohužel vyznění Cyrila - Konstantina bylo jaksi nepřirozené. Snaha vykreslit jej jako zbožného člověka již od dětství zde způsobila jeho odlidštění. A to je škoda. Zbožnost nespočívá v tom, že v šesti místo dětských her skládáme modlitby. Špatný scénář již nezachrání ani dobrý herec. *** Naopak Metoděj Romana Zacha (odvážná, však šťastná volba) vyzněl daleko sympatičtěji (= věrohodněji) oproti Cyrilovi - neb i světci mají své slabosti a vnitřní boje - škoda, že působil ve třech dílech spíše jako stín svého bratra. *** Mnohé herecké výkony byly neuvěřitelné - myšleno doslova. Pražský přízvuk u některých legračně působil uvážíme-li, že děj se povětšině odvíjí na území Velké Moravy - totiž dnešní Moravy. Připadalo mi, že mnohé scény jsou jaksi nepřirozeně useknuté (kupříkladu příchod do pohanského sídliště). Nevím však zcela přesně, jak se správně chová dokumentární drama. Větší rozehrání některých scén by však bylo spíše ku prospěchu tomuto hranému dokumentu. *** Při episodě „Pane smiluj se, Kriste smiluj se!“ jsem se už ošívala - působila trapně násilně. *** Kamera nám občas ukázala pěkné pohledy - kupříkladu pohled shůry či detail hořících polen v ohništi - umocněné hudbou, respektive zpěvy lahodícími mým uším. Za to některé výrazy mi je „tahaly“ - „podávat svaté přijímání“ je v současnosti ne-šťastný zaběhnutý výraz nesmyslný - pochybuji, že v devátém století používaný. Naši světci se snažili o srozumitelnost jazyka, především toho liturgického. *** Další výraz mi slušnost nedovoluje citovat. *** Zdařilé úvodní titulky umocněné krásným chorálem. *** Seriál má určitě hodnotu vypovídající (pro ty, kdož do rukou knihy nevezmou) - jako ukázka počinů ve slovanských dějinách, které zásadním způsobem ovlivnily i naši zemi a jsou podány stravitelným způsobem pro široké obecenstvo. *** Svatému Cyrilu a Metoději uděluji plný počet. Zdeť však hodnotím kousek filmařský a od něj jsem očekávala více, přátelé.

Tma, siluety chlápků na bicyklech, skřípavé zvuky otvíraných kontejnerů…krimi? Mrtvola?!! Kdeže. Tragédie. Dokument o popelnicích naditých potravinami. Balené pečivo, sýry, jogurty…vše nezávadné. Snídaně, svačinka, večeře…a helemese, čerstvá kytka na stůl! Kluci odjíždí s úlovkem v batožinách napěchovaných a s dobrým pocitem značné úspory euráků a tím, že dobré potraviny neskončí na skládce. Alespoň ten jejich „zrecyklovaný“ díl. *** Bohatý Sever s 50 - 80 % nadprodukcí. Přežírám se? Vyhazuji jídlo? Každou minutu zemře jedno dítě hlady. Každá brambora se musí vejít do velikostní normy. Na poli zůstane 60 %. Záleží na velikosti, víme? Kvalita je nepodstatná. Supáče. Pryč s jogurty! Mají jen týdenní záruku. Palety jogurtů hupky dupky do kupky (odpadní). Miliony lidí žijí za 1 dolar měsíčně. Děcka pracují 10 hodin na kakaových plantážích za misku jídla. Nevěřícně bezmocně hledím na podběrák zakousnuvší se do několikametrové hory pečiva… *** Mohu s tím něco dělat?? Ano. Začni pěkně u sebe!... I čokoládová tabulka, na kterouž se zalíbením koukám, má ekologický a sociální aspekt - kvalitu. Tak trochu se mi vždy uleví, když otvírám svoji poloprázdnou, někdy skoro prázdnou lednici. „Z popelnice do lednice“ by se měl stát součástí mého - tvého špajzu. A jedenkrát v roce dokument otevřít a... porozjímat nad popelnicí (nebo lednicí?)… *** (Jeden svět 2012)