Two.Swallow

Začínali jsme s blonďatým policistou, kterému se líbí rychlá auta. Dopracovali jsme se až Dwaynovi a ještě nekončíme, neboť ta malá tečka v podobě Letty neřekla poslední slovo a rozjela důvod k dalším dvěma dílům. Takže pomyslně si naprosto vyřazuji Tokijskou jízdu a musím říct, že i na holku se mi líbí, kam se tahle xlogie vydává.

Když už z něčeho vytřískat peníze, tak pořádně! Držím se názoru, že první díl má vždycky skončit prvním dílem a dál to netáhnout. Rozhodně ne do čtyřky! Ale nemůžu film tak úplně zahodit, nějaký příběh to mělo. A potěšení na mé straně, že konečně piráti dali vale anorektické Keiře a nasadili temperamentní španělskou tvář s nezaměnitelnou krásou rtů. Po hloupoučkém sladkém Orlandovi se mi zastesklo, ale spolehlivě ho nahradil další psí čumáček Sam Claflin - ostatně, někdo tu práci zamilovánka odedřít musel.

I když jsem Devítky shlédla několikrát, pochopila jsem jejich smysl, ale stále mi zůstávají jakési parohy udiveného jelena. Jak to někoho napadlo? Obsazení bylo docela povedené, na Melisse McCarthy mi vlastně i zůstaly stát oči. Vytkla bych jen Hope Davisovou, kterou si představuji spíš v nějaké primitivní zmijí roli v Titánech.

Není důvod, proč si jednou nepobrečet.

I přes pro mě nemile dlouhých 133 minut jsem bez keců zasedla s krabicí popcornu do sálu a sledovala. A rozhodně toho nelituji. Všechno bylo tak živé a snadno představitelné a následně uvěřitelné. Na Saoirse Ronan jsem byla po její roli v Pevném poutu neuvěřitelně natěšená, Colin Farrell byl taky rozhodující ve volbě na co vlastně takhle večer jít a spojení jejich tváří na jednom plátně ve mě vyvolávalo doslova výbuchy zvědavosti. Oprávněně.

Vatikán, posedlá těhotná, Anthony Hopkins, spousta křížů a spousta koček. Ačkoliv jsem se chvilkami ztrácela a hledala jsem smysl toho, že stále sedím přikovaná k sedačce jednoho kina, nakonec jsem se dobrala až ke konci a pořád si nejsem jistá, na kterou stranu dojmů se přiklonit.

Mělo to děj, mělo to herce, mělo to hudbu, mělo to náboj. Naprosto bezohledně k jiným žánrům jsem ho přirovnala ke svým oblíbeným už v první chviličce. Na Cooperovi je vidět, že s každou svou rolí prostě roste a zrovna tady to přispělo na sakra dobré kvalitě.

Ta přehlídka tváří mě neoslnila, bohužel. Ale rozhodně hvězdy za hudbu (obzvlášť úvodní song z úst Emily Browning)!

Nemohu říct víc, než že i přes bolavý zadek z tvrdých sedadel kina jsem se výsostně bavila!

Těžko porazitelný trhák letošního roku. Mimořádně povedené obsazení ve všech směrech. Mimořádná podívaná na každou část dne, která napravila jméno X-menů po utahaném Wolverinovi, který mi přišel spíš jako směsice srdcervoucích scén o tragické historii fenoménu s drápky z adamantia (a to ho mám z daných hrdinů nejraději). A nedá mi to, abych nevyzvedla Jamese McAvoye, který se tu předvedl na můj vkus dost dobře.