Two.Swallow

Nůůůůďo. (Je mi jasné, že to neodpovídá komentářům naprostých filmových znalců, kteří už neumí ani použít běžná slova, ale já to jinak vyjádřit nechci.)

No jo, někde se na tom konci světa muselo vydělat a proč ne u filmu. Stejně jsem byla ale spokojená a při emoční scéně umírajících otců na lodi jsem si i trochu poplakala. Na efekty byl film nesmírně bohatý (což bylo předpokladem), takže si ho mohu přidat i do sféry těch, které jsem viděla ráda.

Po dlouhém čekání, po velkém očekávání a po dvou hodinách v kině mě tak akorát bolela prdel a nic moc úchvatného mi to nepřineslo. Je fakt, že přehlídka Twilight a Harry Potter obličejů byla nevšední a klucí vypadali všichni dobře, Vanessa Redgrave si vedla nadstandartně dobře a to, jak všichni brečeli při citování jednoho verše tomu dodalo nějakou životnost. Zkrátka nebylo to něco, na co jsem zvyklá, takže to absolutně neodsuzuji, ale můj divný dojem to taky nezmrší..

Na jednu stranu měl něco, co ostatním filmům chybí, ale na druhou byl zas úplně tuctový. Téma a čas, to bylo fajn. Ale zbytkem se to spíš trhalo domů. Seyfriedová oblečená a zmalovaná jako štětka mě bohužel nezachránila, ani ona muži tolik milovaná scéna svlékacího pokeru a Justin by mohl ještě chviličku trénovat než se úplně vzdá zpívání. Cillian Murphy to snažně zvedal nahoru a chvilková role Matta Bomera mě taky potěšila, ale slizoun Pettyfer to zabil úplně. Šla jsem na to jaksi natěšená, ale po posledním řádku závěrečných titulek jsem si byla jistá, že kdyby mě tenhle film připravil o 109 minut života v jejich smyslu, mlátila bych ještě jednou tak dlouho hlavou do zdi.

Po éře všech vlkodlačích a upířích deníčků jsem z tohoto tématu (stejně jako z Grimm) zcela odvázaná a zakončení pilotního dílu mě posadilo na zadek a donutilo nervózně vyhledávat datum dalšího dílu a poklepávat nohou. Z obsazení jsem taky vcelku nadšená, konečně přehlídka nějakých známých tváří, které nezvyšují tep jenom patnáctiletým holkám.

Nemůžu si pomoct. Zamilovala jsem si to, snad pro přehlídku herců a pro osobnost Jima Beavera, která se tu stihla dostatečně projevit, pro věčně mlhavé počasí ostrova, pro to ojedinělé chvilkové napětí a pro natěšenost na každý další díl. Je mi úplně ukradené, že je to typická vyvražďovačka na 600 minut - ty vraždy aspoň za něco stály. Měla alespoň nějaký děj, záhadu, která se neřešitelně táhla všemi díly.

Jakože Mr. Beana k smrti zbožňuju, ale budu předstírat, že tenhle film jsem neviděla...

Byť by byl jakýkoliv film nazýván jakkoliv nevýznamnou fraškou a vloží se do něj scéna s heliem či jinou změnou hlasu, okamžitě změní váš názor. Fraškou bych Johnnyho rozhodně nenazvala, spíš snůškou parodií na spoustu momentů cizích filmů. Nejsem zklamaná, jsem docela spokojená, ale rozhodně jsem se z filmu na prdel neposadila. Oliver Parker by měl možná zůstat v jiných vlnách - Dorian Gray, The Importance of Being Earnest, Othello...

Jako můj oblíbenec už Carrey podal tisíckrát kvalitnější výkony, ale ani tady jeho osobitost nemůžu zatratit. A zabodolovala u mě Angie Lansbury se svým úžasným přívětivým vzhledem a svou kouzelnou duší. Každopádně pokud mě zrovna nebavil momentální děj, zachránili to alespoň roztomilí černobílí frajeři z chladných zemí.

Zjednodušeně - prvním dílem se mělo začít a prvním dílem skončit.