honzii

Nádherná, kouzelná Disneyovka, která nadobro přirostla k mému srdci opakovanou projekcí v dětství.

Ross Kemp spolu se štábem pokračují ve své misi osvětlit západnímu světu, co to vlastně ti uhrovatí chlapci v Afghánistánu dělají. Zachází o něco dál než předtím, do většího nebezpečí, do větší hloubky. Vyzpovídává afghánské vojáky, děti, britského velvyslance nebo zraněné vojáky a překračuje původní koncept dokumentu z první linie. Skvělá věc.

Tento dokumentární seriál vám dokáže změnit celý pohled na Afghánský konflikt, ale i na funkci dokumentárního pořadu obecně. Zpočátku je člověk možná nedůvěřivý jak k celému konceptu, tak k samotnému Rossovi. Postupem času jste ale překvapeni, jak dobře ten pořad funguje a jak citlivě Ross Kemp kličkuje mezi kritikou a patosem právě tak, aby vám umožnil udělat si vlastní a zdravý názor na celý konflikt. Pokud vás zajímá, co se to vlastně v Afghanistánu děje, co tam ty mezinárodní síly dělají, jaké jim hrozí nebezpečí a jaké to je na vlastní kůži, toto je myslím kvalitní sonda přímo do středu dění.

Nečekal jsem, že se dá zombie žánr efektivně kombinovat s cestou kolem světa. Právě ta kombinace rozmáchlosti a klasické zombie komornosti, kdy Brad Pitt křižuje svět jako Jason Bourne, je na filmu skvělá a spolu s tím i pár nápadů jako Izrael nebo Skotsko. Bohužel film hodně trpí koncem, který přichází rozpačitě brzy, a trochu i výkonem Brada Pitta, který byl možná až moc odtažitý. Přesto veskrze pozitivní zážitek a milé překvapení.

Divácky celkem nepřístupný film. Nicolas Winding Refn se po úspěšném a čitelném Drive uzavřel do sebe a natočil film, kterým jakoby chtěl říct, že TOHLE jsem já a ne stupidní Drive. Jenže filmy jako je tento jsou odsouzené k zániku už od začátku. Je příliš zahleděný do sebe, nevypráví skrze klasické scény, ale pomocí pohledů, snových představ a symbolických kompozic. To je všechno hezké, je skvělé vidět film, který se umí vyjádřit i jinak než skrz skrz ústa svých postav, ale pro celovečerní film je pouhý tento přístup těžko stravitelný. Kouzlo Drive bylo právě v tom, že podobné režisérské postupy Refn využíval pro normální příběh a tím mu dodal velikou sílu. Toto je jen hypnotický do sebe zahleděný splněný filmový sen, ve kterém je všechno, o čem Refn asi filmařky snil, ale bůhví jaký smysl to nedává. Zajímavý komentář: Marigold

Strhující završení této trilogie, ze které se stala nejen úžasná studie vztahu mezi můžem a ženou, ale i studie života jako takového. Julie Delpy se spolu s Ethanem Hawkem přirozeně potýkají se ztrátami svých snů a iluzí a načínají témata, která se dotýkají skoro každého z nás. A to vše opět v jednom působivém a skvělě vystavěném rozhovoru. Na povrch opět vyplynou klasické zásadní rozdíly mezi mužem a ženou, tentokrát v rámci dlouholetého partnerského vztahu a rodičovství. Ethan Hawke a Julie Delpy rozhodně nehrají typický pár, jeho problémy jsou ovšem stejně typické, jako ty vaše. A je zajímavé, jak si oba, sofistikovaní lidé nového věku, s těmito problémy poradí. A to vše tak přirozeně, že máte pocit, jakoby film ani nebyl režírovaný, dokud si neuvědomíte, jak náročné muselo být tyto dlouhé přirozené dialogy natočit. Film se neschovává za žádnou formu, vše důležité je řečeno přímo postavami a právě tím, jak sledujete danou konfontaci bez filmové nápovědy je film ještě působivější.

Nevědomí je bezpochyby krásný film plný skvělého designu, architektury, krásných žen i krásné hudby. Působí na mě však jako splněný sen fanouška sci-fi, který si půjčuje kde se dá a nakonec nám prezentuje něco dávno viděného. A to tak okázale, jak jen to jde, až to působí místy křečovitě (v tomto je mi bližší intimnější Moon). Protože ale jsem fanoušek sci-fi a tento film ztělesnuje jeho esenci a tradici, nemůžu s hodnocením níž.

Liev Schreiber s šarmem jemu vlastním ztvárňuje zkřiveného hrdinu moderní doby, který řeší problémy jiných lidí, ale vytváří tím problémy sám sobě. Jeho postava je přitažlivá, protože v sobě nese jistý morální a etický kód, přesto je nucena jej často potlačit. Nese v sobě velkou živočišnost, ale zároveň velkou schopnost sebekontroly. Je proto napínavé sledovat Raye Donovana, protože nikdy si nejsme jistí, co udělá. Podobně jako postava Mickeyho, jeho otce a nemesis v podání výborně slizkého Jona Voighta. Právě tito dva jsou největším důvodem Raye Donovana sledovat a napětí mezi nimi je hlavním tahákem seriálu. Děj je ale místy příliš překombinovaný.

Jeden z mála filmů, kde je blbost přidanou hodnotou. Místo děje se tak vaší zábavou stane čekání na další pitomý moment. A když prezident začne vtipkovat o fasádě Bílého domu kráčejíc po mrtvolách své ochranky, vy víte, že přišel ten poslední majstrštyk. Hodnotný film jako demonstrace toho, že špatný scénář často ani režie nezachrání - nebyla o nic lepší. V nižším hodnocení mi brání atraktivní premisa (no tak, ten nápad je docela štavnatej a připomíná starou akční školu) a míra zábavy, jakou jsem si s filmem užil. A samozřejmě za to, že přišel Morgan Freeman jako pořádný prezident (postava Eckharta je naprosto dutá) a zachránil situaci a s tím celý film.

Star Trek: Do temnoty je asi logické vyústění popcornové jedničky dle klasického vzorce "uděláme to celé ještě bezútěšnější a temnější". Paradox je, že v prvním filmu se to tvůrcům dařílo lépe. Proč? Jednoduše. V prvním filmu je motiv hlavního záporáka pomsta za celou svou planetu. V druhém to ani není pomsta, jako spíš plán pro záchranu svojí vlastní posádky, což, uznejte, není zrovna hrůzostrašná představa. Takže zatímco v jedničce hlavní postavy zachraňovaly svět, ve dvojce se snaží vyznat v tom, kdo je tady zlej a proč je zlej vlastně zlej, až se přijde na to, že je zlej někdo jinej.