honzii

Zajímavý projekt, který má smysl jako provokace našich hodnot, názorů a dosavadních vědomostí. Zároveň se, ač neuspokojivě, ale sympaticky drží svých postav více než dějin jako takových a tak se stane, že některé okamžiky, které bychom chtěli vidět (např. v Kulce pro Heydricha samotný atentát na Heydricha, Lidice, Ležáky..), nám nejsou ukázány. Hlavní drama se tu totiž schovává ve slovech a v pohledech. Někdy na tom stojí celá síla seriálu, někdy ho ta omezenost čtyř stěn zase potápí. Každopádně to stojí za to vidět.

N.U.D.A.

Skvělý film, který trpí tím, že nedosáhl nad laťku, kterou Paul Greengrass již dříve nastavil. Jenže ten příběh prostě není natolik silný. Nebezpečí je spíše teoretické a napětí často zbytečně vyhecované. Ale za stávajících okolností si myslím, že udělal Greengrass skoro nejlepší možnou práci. Chemie mezi Musem a Phillipsem funguje náramně, stejně jako drama. Téma je nahlodáváno citlivě, bez zbytečných patetických akcentů. Úvodní scéna nemá být patos alá amerika - loučení se s ženou, mluvení o dětech - ale ono nastolení tématu o životních šancích. Přikyvujeme a chápeme ten rozhovor, načež si tu samou skepsi aplikujeme na Somálsko, kde je samozřejmě měřítko problému naprosto někde jinde. Hlavní problém, který mi zabraňuje v plném hodnocení, je poněkud protahovaný konec, který navíc prachsprostě vykrádá emoce Letu č. 93 dokonce za použití stejné hudby, což považuji za trapas a to i přestože emocionálně to samozřejmě funguje. A pokud by vás neuspokojilo akční finále, Tom Hanks se vám v úplném konci naprosto vryje do paměti tak, jak ho neznáte.

Svou prostoduchostí a naivitou je tato pohádka vlastně upřímná a sympatická. Bohužel ale nezapře, že si tak trochu mastí triko. Na scénář se moc nehraje, ten je prosťoučký až hanba. Hlavní emoce se odehrávají v melancholických sekvencích, Mobym podkreslenými slowmotiony a podobnými klipařskými hrátkami. A často mu to prochází. Za chvíli do té formální pasti spadnete a necháte se unášet krásnou kamerou, moderní hudbou a snovými flashbacky. Nakonec si ale vždycky uvědomíte, že to byla jen taková past a že vlastně těm postavám a celému příběhu zase tolik nerozumíte i když všechna ta klišé znáte. Klasický případ výhry formy nad obsahem, okořeněný sympatickými výkony všech herců.

Žádný průser Auta 2 se nekoná, Monsters University je velmi příjemný animák, který rozhodně sám sobě ostudu nedělá. První díl samozřejmě překonaný není, najdeme zde asi tucet klišé, ale přesto jsem se moc příjemně bavil, příběh měl hlavu a patu a bylo zábavné pozorovat propojení s předchozím dílem.

Bavil jsem se jako dlouho ne. Nejsem žádný fanoušek fekálního humoru, jenže tady je to tak neodolatelně přestřelený, že se nejde ubránit. Michael Cera je bůh a Seth Rogen má konečně můj respekt. K perfektnímu dojmu však chyběla mísa jointů.

Film, který v sobě mísí tu nejčistší filmovou zábavu s přehnanými ambicemi. Najdete v něm asi tucet věcí, které jsou zbytečné, natahované nebo prostě vadí. Ale stejně tak tam najdete tucet skvělých věcí, které v jiných filmech chybí. Osamělý jezdec možná balancuje na hranici trapného humoru (podle mě tam nikdy úplne nespadne), možná je zbytečně dlouhý a překombinovaný, ale nedá se mu upřít, že je místy ohromně zábavný a nápaditý. Přesto to na mě působí jako lehce promarněná šance. Stačilo to celé trochu zjednodušit, koncentrovat to do menší stopáže a odpustit si zbytečné vypravěčské excesy v podobě linie s malým klukem a starým Tontem.

Na takový film jsem čekal dobrých deset let a být tam živější charaktery (hlavní hrdina je nudná šablona se sympatickým úsměvem, kterého zastíní prakticky každá vedlejší postava), tak na něj dalších deset let rád vzpomínám. To naštěstí nemá vliv na míru megalomanie, která dalece přesáhla vše, co jsem kdy viděl, a při jejímž sledování jsem se tetelil jako malý kluk. Pocit, který mi papíroví Transformers nikdy nemohli nabídnout. Konečně je tu guilty pleasure se srdcem na dlani, které se za nic neschovává.

Dokonalý trik se nekoná stejně jako dokonalá zábava. Es v rukávu je málo a když jsou vytaseny, necítíme se přechytračení, jako spíš podvedení, pokud tedy zrovna takový zvrat neočekáváte, v tom případě jste prostě znudění. Chemie mezi postavami taky dvakrát nefunguje (jakž takž to drží osvědčení Eisenberg a Harrelson) a navíc nemají ve filmu ani tolik místa, jak by se čekalo, takže vám vlastně zbyde akorát příjemná konfrontace Caine a Freemana a pár solidních scén jakou byla například rvačka s iluzionistou, která akorát naznačuje potenciál, který film málokdy využije. A ve chvílích, kdy dochází nápady, přicházejí tvůrci s okázalými lacinými počítačovými efekty, nad kterými jen krčíte rameny. Nezachrání to ani má oblíbená Mélanie Laurent, která příšerně přehrává francouzský přízvuk, ani Mark Ruffalo, který se celý film čertí jako Hulk. Je to docela koukatelná (a formálně místy velmi hravá) hra s divákem, jejíž pravidla prohlédnete vlastně hned.

Téměř nekoukatelné. Divná režie zabraňující mi v jakémkoli prožitku, divný střih i práce s hudbou, divná výprava, divný Will Smith, kterému tu armádní neústupnost a naprděnost nežeru. A to jsem si myslel, že největším problémem bude jeho syn. Nuda a trapnost, od kterých se neodpoutáte, byť jste sebevětší fanoušek žánru.