radekgfx

Surový svět, obrazy krve a přímočarého násilí působí jako zjev ve vší té záplavě při zemi se držících animovaných filmů. Zážitek. Výsek z bohatého světa stejnojmenné mangy.

Na pomezí hlubokomyslnosti a satiry, na pomezí uvěřitelnosti a rozpaků. Kochání se formou se mísí s hledáním obsahu a katarze, jelikož film otázky spíše klade než odpovídá.

Opojný vizuál snových mlžných vyprázdněných scén a zvuk citující původní Vangelisovu hudbu na povrchu a diskurz budoucnosti soužití člověka a „stroje“ a opravdu velmi pozvolný děj pod povrchem. Film plný kontrastů. Průlety nad mrtvou krajinou či naopak živou noční aglomerací Los Angeles, nevyhnutelná juxtapozice luxusu a mizérie chudoby, filmu vlastní kontemplace nad právy a budoucností lidské rady a replikantů a, bohužel, ucelený, promyšlený a sám o sobě stojící děj, který má začátek a konec a obsahuje mu poplatné postavy a scény, na straně jedné a z děje vytrhávající konkrétní momenty či charaktery, které naprosto postrádají logiku či se naopak vezou na vlně klišé a které by člověk ve filmu takto neskrývaně sebevědomém nečekal, na straně druhé. Postava Niandera Wallacea, scéna na policejní stanici či závěrečná scéna na schodech a jiné další ve snímku působí vyloženě jako pěst na oko a vždy naprosto srazí vše, co si film postupně a trpělivě buduje skrze vrstvení jednotlivých scén. V konečném důsledku se tak jedná o důstojné pokračování postavené na věcných základech světa z původního filmu z roku 1982, ale ve srovnání s ním je v něm vícero momentů, které diváka neustále vytrhávají z děje. Ve výsledku tedy toto pokračování Blade Runnera – ač stále velkolepé – není ani zdaleka tak koherentní jako právě tento jeho duchovní předchůdce. A není to kvůli vizuálnímu pojetí či ději, je to způsobeno konkrétními momenty. Přesto impozantní.

Kirk Douglas a Farrah Fawcettová byli toho dne poněkud neklidní. Blood Machines je přesaturovaná, narcistní, opulentní, osmdesátková retro exhibice, kde dostává styl asi tolik prostoru, kolik dostávají sami tvůrci v úvodních a závěrečných titulcích; to jest hodně. V těch pár upřených pohledech Elisy Lasowskiové se ale člověk ztratí, a i díky tomu zde ta forma nad tím obsahem přece jenom nevyhrává až tak jednoznačně.

Snaživý film a hodně sympatický boj tvůrců se snahou natočit film o pokročilé sci-fi technologii za současného omezení, že děj nemůžu zasadit příliš do budoucnosti, protože na odpovídající exteriéry nemám budget. Akorát teda ten transfer vědomí by byl v reálu pro mnoho lidí docela zklamáním – viz videoherní SOMA.

Film, jenž si po většinu své stopáže udržuje obdivuhodně vysokou laťku, potápí režijně a scenáristicky nezvládnutý konec, jenž je na velmi naturálně a v rámci mezí realisticky vyhlížející film naroubován z kategorie moralistických happyend filmů; nehledě na to, že vůbec nereflektuje průběh děje filmu. Vyzdvihl bych kameru (velmi hutně podpořenou atmosferickým color gradingem) a herecké výkony Toma Hardyho, Jennifer Morrison a Nicka Nolteho.

„V nocích, kdy souběžně cítím vícero bolestí, věřím v Boha a modlím se k němu. – Když cítím jen jednu bolest, jsem ateista.“ Film o životě a efektu motýlích křídel, který evokuje spíše do vlastního ocasu kousajícího se hada, svlékajícího jednotlivé vrstvy kůže. Barevná nenucenost a šedivá obsažnost společně navozují dojem díla, jež otázky spíše odpovídá než klade. Silná autorská vize zde ale paradoxně není v rozporu s diváckou možností vkládat si do něj některé vlastní představy, interpretace…; film se díky tomu dokáže dostat docela pod kůži. Retrospektivní hra s retrospektivou, retrospektivní hra s divákem, můj první kontakt s Almodóvarem.

Televizní seriál s kvalitami celovečerního filmu evokující Vojína Ryana v desetihodinovém balení. V rámci televizní tvorby absolutní špička co se výpravy týče, spolu s neméně podařeným výběrem herců a hlavně s hutnou atmosférou. Seriál jako takový nepodává nějaký souhrnný obraz o vývoji války, jako spíše referuje o osudu jednotlivých postav z roty E. Výběr Damiana Lewise jako Maj. Richarda Winterse byl jasným castingovým zásahem. Šestá epizoda pojednávající o zákopové válce v zimě o Vánocích roku 1944 mi vždy připomene knihu Čtyři tankisté a pes od Janusze Przymanowského.

Reservoir Dogs, Murder on the Orient Express, The Killing, The Raid a trochu i ten John Wick. A Japonsko. A humor. Je to asi o půl hodiny delší, než by to mělo být, a na konci tomu dost padá řetěz; na poli amalgámů je tohle ale hodně kvalitní fotokompozit, tak proč tomu trochu nepřidat.

Stylizace jako hrom. Po výtvarné stránce velmi efektní snímek, primárně z vod akčního žánru. Fantasy zařazení je trochu matoucí, jelikož stylizace (vizuální ev. jednotlivých charakterů) sama o sobě nutnost zařadit konkrétní snímek do této skupiny nezakládá a zrovna v tomto případě Bunraku jako typický zástupce fantasy snímků rozhodně nepůsobí a ani jim není. Je zde přítomná skvostná vyprávěcí linka (jak svým obsahem, tak podáním), stylizované prostředí (výhradně kulisové ev. kombinace zeleného pozadí a CGI) a hlavně stylizovaných (opět musím použít toto přízvisko) charakterů, které častokráte nemají ani jméno, ale primárně představují ev. ztvárňují soubor lidských vlastností. I přes vyhraněný žánr a minimální výpravu film nepůsobí chudě. Jsou zde postavy, které dějovou linku příjemně obohacují (Woody Harrelson) a velmi pozitivně se dá hodnotit také efektní práce s kamerou. Originální příběh, originální film, prostor pro vlastní výklad, stylizace. "What's your name? - I'm just passing through."