borboleta

Jsou tu tři věci, které dělají Zelenou karu nadprůměrnou - krásný skleníkový byt, šťastně zvolená ústřední dvojice a hlavně perfektní konec.

Kultovní film o drogách, který by od nich dokázal řadu lidí odradit. Netvrdí totiž bezduše "Neberte drogy, protože je to prostě špatné!", ale ústy Rentona nám říká, že si můžeme sami zvolit jestli chceme mít problémy s hypotékou, prací, zdravím, televizí a tak podobně, anebo mít problém ten problém jen jeden - kde sehnat drogy. Ovšem musíme počítat s tím, že následky si poneseme sami a je to jen na nás, jak to s námi dopadne. Scénář je skvěle napsaný, herci v čele s Ewanem McGregorem hrají perfektně, hudba je super, zkrátka není co vytknout, je to klasika:-)

Celé je to děsná sranda a závěrečná písnička je absolutní třešnička na dortu. Vždycky, když vám bude smutno, tak si vzpomeňte: Always look on the bright side of life!

Nejsem si jistá, jestli to je šťastným výběrem hlavních protagonistů, povedeným soundtrackem nebo nějakou podprahovou ingrediencí působící na podvědomí, každopádně něčím nás holky tahle pohádka tak naočkovala, že i přes to, že příběh logicky skřípe skoro všude a je plný neuvěřitelně tupých blábolů ("Bejby nebude sedět v koutě" pokládám za jeden z největších), tak stejně jsme stále ochotné dívat se, jak Baby s Johnnym tančí a div u toho neroníme slzy. A přestože tenhle slaďák hrozně žerem, tak se na něj díváme potají tak, aby si toho mužská část našeho okolí nevšimla a my před ní neztratili naši intelektuální tvář;)

Tenhle výplod se svojí předlohou nemá moc společného, tohle si Wyndham nezasloužil...

Já vím, že děj není nijak objevný, písničky ABBY jsou už ohrané, choreografie primitivní a zpěv některých interpretů docela pokulhává, ale já jsem na tohle všechno nějak zapomněla, vypnula mozek a pohádku si užila. Asi za to může ten řecký ostrov, navíc mě to sluníčko všude kolem asi oblblo, nicméně mě tenhle letní film ukolíbal natolik, že jsem mu tu přehršel všeho, co tam špatně, jednoduše odpustila. Navíc stejně nemám hudební sluch, tak je mi jedno o co se Pierce Brosman v SOS snažil:) Nakonec dávám tři a půl hvězdičky.

Kombinace periferně komického filmu, který díky svým hláškám odlehčuje vážnou podstatu, je podle mého docela typická pro českou kinematografii (alespoň pro tu kvalitnější část z ní) a asi i pro českou povahu obecně, a musím říct, že Občanský průkaz do toho schématu přesně zapadá. U některých hlášek jsem pomalu vyprskla smíchy („Polib mi prdel, Daňku!“ nebo „Doma máme hroznej bordel, táta si totiž práci nosí domů.“), ale v zásadě se Občanský průkaz se svými vlastníky moc nemazlil, ostatně jak se to v těch nelehkých dobách často stávalo, a mě tím jen mile překvapil, protože jsem původně čekala, že jdu do kina na nepříliš oduševnělou taškařici. I přes svojí délku a absenci nějakého systematického děje plyne film nenásilně a příjemně (což má ostatně společné i se svojí knižní inspirací – záměrně neříkám předlohou) a podmalován songem Most of the Time, který se mi zde líbí natolik, že Trojanovi odpustím i to, že není dobový. Jinak si ale myslím, že dobu vystihuje Občanský průkaz celkem věrně, alespoň soudě podle mojí maminky, která co chvíli komentovala, že tohle si takhle taky pamatuje a tamto zas že měli doma úplně stejně. Jen ty kluky z ústřední čtveřice mohl někdo naučit líp mluvit.

Ano, já vím, že ta pohádka o nebožákovi Trautenberkovi, který dává práci třem nespolehlivým zaměstnancům a na kterého sojka práskačka donáší vlivnějšímu sousedovi, jenž tráví čas střídavě pokuřováním pod smrkem a dokazováním, že umí poručit větru dešti, je drsná levicová propaganda, ale mě se to vždycky líbilo. Jenom od určitého věku se směju v jiných momentech:)

Celou dobu jsem se těšila na popravu, ta ale bohužel nepřišla. Očividně se do té záplavy dortíků, kytek, paruk a volánků nehodila. Toho pozlátka bylo celkově až moc, celý film je jimi téměř zaplaven, a to podstatné se ztrácí. Což vlastně vypadá jako metafora ke skutečnému životu ve Versailles. Jsem přesvědčena, že z námětu by se dalo vytřískat víc; všechny postavy, problémy a vztahy jsou tu spíš jen naznačené, ale nic z toho nakonec vlastně není. Chtělo by to jít daleko víc do hloubky. Odvážný soundtrack mě moc nenadchnul, čekala bych, že pokud se někdo snaží o modernější pojetí, tak se to projeví i jinde než jen v hudbě a titulcích.

Na první pohled a pokud o tom moc nepřemýšlíte, to nevypadá špatně, ale nikdo, kdo Pasternaka skutečně četl, nemůže být s filmem spokojený. I když děj sám o sobě se snaží držet předlohy relativně věrně, celkové vyznění díla, charakterů a osudů postav a hlavně atmosféry je někde absolutně jinde a ruský duch je zde ignorován úplně. Ve filmu se na první místo dostává romantická linie a nejvíce ze všeho mi utkvělo v hlavně utrpení Toni, ale o tom přece kniha není. To pak je něco špatně, když si tento film uložím v hlavě jako ten, kde je mi strašně líto manželky doktora. Navíc Keira se na postavu Lary opravdu nehodí, a to nejen proto, že člověk jejího somatotypu by v Rusku dlouho nepřežil.