F.W.Colqhoun

Revoluce se nemstí, jen se brání. Celuloidový klenot zjizvený žalářem sovětského trezoru sice i po restauraci vypadá ještě starší, než ve skutečnosti je, ale to ve výsledku filmu z dob občanské války neškodí. Příběh ženy, pro kterou je mateřství nečekanou odbočkou z revolučního běsnění a nevítaným, ale mocně se vnucujícím podnětem k přehodnocování životního stylu. Konfrontace nátury tvrdé funkcionářky se samodruhostí v prostých, vřelých kulisách židovské domácnosti představuje jasné přitakání základním lidským úkolům jako čehosi, co dokáže bezmála posvětit i bestii, pro kterou zdánlivě není naděje. Až zázračně skvělý film zvládá bez problémů kombinovat bodrou legraci chudé, ale fungující domácnosti (ironický, sedřený šprýmař Rolan Bykov, mateřsky krásná Raisa Nědaškovskaja a šest pišišvorů) s bergmanovsky mrazivými snovými scénami a dosahuje kinematografické stratosféry ve scénách halucinací porodní agónie (vojáci kosící poušť, porod jako vyprošování děla), dětských her na vojáky a sklepního přečkávání běsnění bělogvardějců. O působivosti vize nedaleké budoucnosti raději nemluvit... Komisařka mi navodila doslova fyzické účinky, které se ošlehanému divákovi nedostavují už nijak často, spíše skoro nikdy. Askoldov dostal jedinou příležitost být géniem, a uspěl.

Stáří lidé jsou všude, zabrali místo dětem. Francouzi, kteří se odmítají rozmnožovat, mě odpuzují. Hlavní hrdina, argentinský veterán a hrdina Bigua, krade po Paříži děti; zdaleka nejen ty chudé, jak tvrdí oficiální text distributora. Divák odchovaný novinovými příběhy o zvrhlících, jejich sklepních schovkách a nekalých pedofilních rejdech ve mně dlouho čekal, že Mastroianniho hrdina odhalí chlípnou tvář. Titul a expozice k předčasným interpretacím jen svádí. Místo toho film kráčí docela neobvyklými snovými cestami, odkazujíc na složitost a sílu rodinných vztahů (ať už je tím společenstvím cokoliv), udivuje zvláštním soundtrackem Lluíse Llacha, obestírá se těžce melancholickou atmosférou, podobnou té z některým filmům Carlose Saury; zvláštní spřízněnost zdůrazňuje i mně nečitelný politický podtext příběhu. Surreálnost snímku podtrhují noční a snové scény (Bigua opakovaně strašený vizí ujíždějícího kočárku z Křižníku Potěmkin). Kromě jiného je film připomínkou nenahraditelného Mastroianniho talentu: Nenapadá mě nikdo jiný, schopný podat zloděje dětí tak, aby divák přál zdar jeho krajně podezřelému počínání. Film, který nebylo pohodlné sledovat, ale k němuž jsme se bezděky v myšlenkách nějaký čas vracel. Nemusíš se bát, mě táta taky ukradl.

Promítl jsem si to jako vzpomínku na časy, kdy se o M. Night Shyamalanovi uvažovalo bezmála jako o spasiteli Hollywoodu. Přestože je film potvrzením, že jím není, nebyl a být nemůže, představuje ukázku zvláštního talentu: na tenké hranici hollywoodského bijáku a něčím za- Shyamalan konstruuje příležitostně chytrou a místy povážlivě hloupou, velmi slušně natočenou hříčku plnou zdařilých filmařských exhibic (práce s neviděným, barvami, či lynchovskými výhledy do stromů). Vesnice baví atmosférou mikrokosmu pravověrné idyly, již stmeluje vnější zlo; vpravdě americké alegorie. Jeden se ani nediví, že se to může tolik líbit - prostota světa, kde se ženy baví otočkami při zametání dřevěných verand, vyznání lásky probíhá ve vratech stodol, a na slavnostech úrody se křepčí šlapák, je opojná. Že by ale tento svět musel být obydlen postavami tak jednorozměrnými, že jim věrohodnost nedokáží propůjčit ani herecká esa Phoenix, Hurt, Dallas-Howard, Brody či Weaver (plus minirole Jessieho Eisenberga), není jisté. Dialogy bolí. Shyamalan v oprávněných obavách, že se najdou hnidopiši, didakticky vysvětluje vpodstatě nepřetržitě. Kdyby tak nečinil, možná by z příběhu netrčely chyby a otázky v každé druhé scéně jako sláma z bot Amenity. Panika vrcholí v dovysvětlující doušce - tou dobou se otázky množí po desítkách a Shyamalan pro jistotu osobně v povinném malém cameu hodí divákovi do xichtu vysvětlující slámy rovný balík. Povinný šokantní konec - fuj. To, že mělo jít o film o nebezpečném vztahu k pravdě (a povážlivá konkluze, že schovat se je oukej), vyšumí.

Partnerství soukromýho a veřejnýho sektoru. Moc dobrá varianta. Těkání mezi Biblí a Hobbesem. Je ta příšera v oceánu nebo v Kremlu? nechává Zvjagincev viset dvě hodiny otázku v mrazivém vzduchu dálného severu, zatímco maluje Matičku jako místo bezbožné nádhery. Ruskému Danielu Craigovi Alexeji Serebrjakovovi, majiteli autoopravny na pozemku, o který má zájem stát, to může být jedno - jde to po něm a obě varianty se zdají stejně nedosažitelné. Jedno je však v sérii jobovských lapálií nasnadě: svrchovaná státní moc přinejmenším v Rusku (přestože se Zvjagincev zaklíná tím, že ho k natočení filmu inspiroval americký případ boje jednotlivce se soukromou společností), ochrannou ruku před zásahy shůry nepředstavuje. Silný podtext, prostý vší rusofobie: Rusům a Rusku lépe nerozumět. Veškerá moc je od Boha. Dokud je libo bohu, nemáš se proč znepokojovat.

Žena je želva, která muži brání odplout pryč. Připomenutí, že ty nejjednodušší příběhy jsou těmi, která dávají vyprávění vůbec smysl. Červená želva oslavuje prostotu života způsobem, který by se mnou neměl tolik zamávat už jen proto, že byl vyprávěn tolikrát předtím. Jednoduchosti se podobenství podřizuje na všech úrovních. Animuje se bez excesů, v plochách jednoduchých textur a řečí srozumitelných symbolů, s vybranou štítivostí vůči kýči, který v podobných případech číhá za každým rohem. Pro jistotu se zcela rezignuje na slova a skoro i na hudbu. Rejstřík dramat je velmi skromný - dojde jen na ta, která se týkají každého z nás. Animované přitakání mne po osmdesáti minutách opustilo zvláštně vděčného.

Studuju Tóru, krávo. Seriózní muž osloví žido/křesťana v každém divákovi, který ze sílícího řevu absurdity dosud úplně neohluchl. Svět tradic přetrvává, ale její schopnost podávat odpovědi slábne a představuje čí dál vyprázdněnější instituci. Inu, Bůh Izraele se učí a na 20. století může být náležitě hrdý. Larry Gopnik by mohl vyprávět... Cohenové svého hrdinu vydávají všanc smrtícímu kombu jobovek metodicky, nelítostně, mistrně, s umem sadisty se zkušenostmi. Řadění pohromy do kapitol, přehlídka rabínů jak z filmu od Woodyho Allena (pouze bezradnějších, legračnějších) je k popukání, stejně jako parodicky vsunutá vyprávění, která místo aby vrhala světlo porozumění, jen podtrhují boží nevyzpytatelnost, s níž se demonstruje rozumu, který se nemůže neptat, o co komu sakra jde. Mou odpovědí na většinu hrůz byl otřásavý, bolestivý smích, který možná byl, možná nebyl chvílemi i trochu očistný. Pro mě jeden z nejlepších a nejzábavnějších filmů bratří Cohenů (a to jsem ještě ve svých šestatřiceti neměl bar micvah), který poskytl klíč k tomu, jak chápat i jiné jejich filmy. Nikdo v tomhle domě nepůjde na plastiku nosu!

Production values! To, že chce být JJ Abrams Stevenem Spielbergem, je známá věc. Škoda, že mu nikdo neřekl, že se Spielberg Spielbergem nestal tak, že by někoho, jiného Spielberga, zkoušel doslovně kopírovat... Abramsův pastiš je v detailech (výběr herců, stavba příběhu, nepřetržité klanění se kultu rodiny atd.) akademicky přesný a v jednotlivostech dobrý jako Spielberg sám. Po vřelé atmosféře sousedství maloměsta, patosu, kde všichni spokojeně pracují v továrně jménem Romero Chemical, po javorovém syrupu, jimiž Spielberg své znepokojivé filmy zalévá (a který ukápne i tam, kam mistr kapat nechce, třeba do Schindlerova seznamu), není v tomto jako psí čumák studeném retru ani památky. Skvělý, naprosto mrtvý biják.

As a good kid i can relate. But do I want to...? Šprťáckým Prcičkám lze vyčíst hlavně to, že jsou až příliš přesné na těch špatných místech. Čtyřlístek charakterů a bohužel i představitelů jsou vážně těmi polo-nudnými patrony z internátních a kolejních pokojů, na kterých se zhasíná okolo desáté, je tam vždy uklizeno a odkud se ozývá smích jen krotký, reagující na překlepy v poznámkách, události na katedře či interních vtípků v páté sérii Star Trek: Voyager. Stiffler a jeho chcací a fekální fóry, tolik kritizované, jednoduše tomuhle žánru (a těmto životům) strašně chybí. Ani trapas, ani nářez. The Good Kids, The So-So Comedy. (Takže za tři.)

Dvoje pleny? Čtvery. Manželka je s nimi moc spokojená. Zatímco probíhalo čekání na zázrak, měl jsem dost času přemýšlet o tom, kde se to celé zvrtlo. Básníci nikdy nebyli sociální drama, ale první dva, tři díly, možná dokonce ještě ani ten čtvrtý, nebyly odtrženy od reality; naopak. I když zlehčovaly hutné téma coming-of-age bonmoty, citáty, gagy a romantikou, odehrávaly se v uvěřitelném univerzu a konfrontace citlivé duše romantického poety s bahnem každodennosti byla esencí filmu, slibovanou už v titulu. Potom ale Štěpána Šafránka unesli marťané na planetu Product Placement (z reklamy si dělal Klein ještě ve čtyřce legraci) a svět implodoval v síť lékáren, restaurací, drogerií a masážních salónů, klinik a autosalónů, v simulakrum skoro troškovsky kolorované kapitalistické pohádky, z jejíchž fantastických kulis se život na vzdálené planetě Zemi glosuje strašně špatně. I tak nutno konstatovat, že částečný zázrak nastal. Šestka, dost možná poslední díl série, alespoň v mých očích narovnal kvalitativní sešup série a končí se skoro důstojně, bezmála s náznaky poezie předtím, než degenerovala v reklamní slogan; možná ale jde jen plané naděje šedivějícího čtenáře detektivek. Každé ráno čile vstanu, jenom díky Preventanu.

Žít se ženou je jako sdílet lože s CIA. Hlavní hrdina se chce stát filmařem a dělat filmy z krve, slz a spermatu, z esence života, tvrdí. Své apartmá zdobí plakáty Zrození národa, Salo, Taxikář. Jeho snem je pravdivě vylíčit sentimentální sexualitu, proč jsme ještě něco takového ve filmu nikdy neviděli? Bullshit. Gaspar Noé mě svým hezky nasvíceným péčkem připravil o dvě hodiny života (obvykle mi stačí 20 minut - a bez keců), takže je to osobní. Polovinu filmu jsem tedy sbíral důkazy Gasparovy perverze a exhibicionismu (ano, dojde i na prezentaci JEHO ptáka, děkuji mockrát), druhou polovinu doklady slabomyslnosti. Myslí si, že je Bertolucci a ono hovno. Scénář filmu, okrouhaný o obrazově celkem zvládnuté trojky, ejakulace, blowjoby, nůžky atd. atd. atd. představuje dvaasedmdesátkrát vylouhovaný Brucknerův / Polanskiho Bitter Moon. Jelikož je ale napsán angličtinou osmé třídy ZŠ (péčko jak známo lze pohodlně sledovat bez titulků) a je opentlen strašně prázdnými monology / dialogy, možná si toho vůbec nevšimnete a tomu nefér srovnání se narozdíl ode mě vyhnete. Už dlouho jsem se u filmu plného nahoty tak strašně nenudil. Nebojte, na pravdu o sentimentální sexualitě nedojde, to by bylo teprve zaděláno na tu správnou nepřístupnost!, zato na Gasparův oblíbený sport, píchačku v podchodu (zeptejte se Moniky Bellucci), ano.