ra1n

Nekompromisně morbidní a režijně naprosto sebejistý debut (dynamika) s Lou Castelem předvádějícím jeden z nejzajímavějších hereckých výkonů šedesátých let. Árie jako requiem. Sempre libera!

Dillinger je mrtvý a úniková loď v negativu.

Kompromis za kompromisem se tváře mění, ale muzeum se zdá být zatuchlé. Pohrobek nás drží při zemi a omezuje naši svobodu, ale právě ve jménu svobody se ho zbavit nedokážeme. Alespoň mu pro budoucnost vytvoříme identitu. Náboženské vyznání? Žádné. Jakou má vlastně šanci? Otázka na zdi trvá a v New Yorku je na každého obyvatele jedna krysa.

Hvězdám na dosah(!), kde v odcizeném prostředí kosmické stanice jen šepot třásní připomíná kým jsme, nebo nohama na zemi, kde nepochopitelné mystérium života pro nás stejně zůstává "za sklem", jakmile jednou začneme pochybovat (hledat), ocitneme se v zimní krajině (Breughel), návrat (Rembrandt) do bezkonfliktního stavu už není možný(?) a je právě tím naším zrcadleným přáním, které zakryje mlha. Solaris si narozdíl od ostatních Tarkovského filmů cením právě pro tu možnost interpretovat si ji ateisticky, tedy bezhodnotově a vesměs bezútěšně.

[youtube]

[youtube]

Dvě generace. Jedna se ztrácí v mlze, druhá ve tmě.