darjeeling

Zajímavě pojatý životopisný snímek o císařovně Sisi, jenž zaujme především kostýmy a hudbou, které se k tomuto historickému období, jak bystřejší divák poodhalí již v prvních scénách, příliš nehodí. Bylo celkem i zábavné si při sledování všímat různých předmětů a jevů, které diváka až poněkud rušily, protože do 19. století příliš nezapadaly. Mám pocit, že se to i během filmu stupňovalo a na mě to působilo příjemně absurdně (v jedné scéně byl k vidění i moderní mop). Tento záměr dodává feministicky laděnému snímku jeho originalitu a zajímavou vizáž (nejlepší scéna rozhodně byla, když císařská rodina poslouchá harfistku, která drnká tóny písně od The Rolling Stones) Dále musím zmínit i herecké výkony zejména hlavní představitelky. Celkově byl snímek ale poněkud utahaný a neuškodila by mu kratší stopáž. 6/10 (KVIFF 2022)

Příjemný snímek s výbornými hereckými výkony a zajímavou režií. Musím říct, že mi styl Beaty Parkanové celkem líbí. Atmosféra byla velice přitažlivá, ale příběh neměl žádné vyvrcholení a v podstatě ani žádnou pořádnou zápletku. Snímek se zaměřuje na těžké doby kolem roku 1968, což je velice oblíbené téma současných filmařů, ale zde to přeci jen bylo podáno trochu originálněji a ze začátku se příběh vyvíjel celkem zajímavě a poutavě. Tomu pomohla hlavně režie a poměrně dobrý scénář, ale film jakoby pomalu ztrácel dech. Možná to byl tvůrčí záměr, aby příběh působil, co nejvíce autenticky (Parkonovou inspirovaly zážitky její vlastní rodiny), ale zkrátka to bylo na toto filmařky neustále omílané téma, jak zlí komunisté zničili život dobrému a inteligentnímu člověku, málo. Ačkoliv jsou zde zajímavé scény, ale jako celek to příliš nefungovalo, a tento film měl dle mého daleko větší potenciál než jeho finální podoba. Cením si ale toho, že zde nebyl patos, který vídáme často u takových to historických dramat z dob komunismu, a ani tolik klišé. 6/10 (KVIFF 2022)

Přiznám se, že Chytilovou nijak zvlášť nemusím, a tohle bylo opravdu něco strašného. Je to film pro opravdové fajnšmekry (nebo masochisty?) a bylo velice těžké jej dokoukat. Při úvodní psychedelické scéně si divák pomyslí, že tvůrci filmu museli ujíždět na silných dávkách LSD a bůh ví čeho ještě. Film byl vysílán v rámci sekce Pocta Zdeňku Liškovi, a právě jeho hudba je jedna z věcí, pro kterou stojí tomuto osobitému snímku dát šanci. 2/10 (KVIFF 2022)

Ultra britská hořkosladká komedie s výbornými hereckými výkony a scénářem. Daryl McCormarck podal velice sexy výkon a Emma Thompson je na svůj věk neuvěřitelně hezká žena s úžasnými hereckými schopnostmi. Film sice jede podle jistého zažitého a okoukaného schématu, ale i přesto jsou zde okamžiky, které diváka dokáží překvapit. Zkrátka takový ten ten film, který by patřil do složky feel-good movies. 7/10 (KVIFF 2022)

Po žánrovém Mandalorianovi a Boba Fettovi zde máme úplně něco jiného. Tyto dva povedené SW seriály sázely zejména na svojí originální westernovou vizáž, a celkově svou atmosférou navazovaly spíše na původní trilogii, která byla spíše dobrodružným sci-fi s cool hláškami a humorem. Co se týče Andoru, tak ten se svou atmosférou podobá spíše Rogue one, kde jsme ostatně poprvé viděli postavu Cassiana. Humor téměř žádný. Akční scény nejsou to, na čem je seriál postaven. Za to se divák dočká spousty skvělých dialogů a situací a seznámí se s mnoha osudy postav (jako tomu bylo v Rogue one), které nejsou zrovna růžové. Seriál nabízí opravdu spoustu zajímavých postav (zejména ženské postavy jsou zde dobře napsány, což je poslední dobou velký problém, který se ale SW tvorby dle mého netýká). Už dlouho se mi nestalo, že by mi v seriálu žádná postava nevadila. U Andoru je tomu naopak, možná tomu pomáhá i herecké obsazení, které je výborné. Seriál obsahuje poměrně velké množství postav, které jsou ale skvěle napsány a žádná z nich nepůsobí na diváka ploše (ba naopak jejich příběhy by si zasloužily další minisérie). V první řadě zmíním rebely a vůdce povstání, k jejichž životním příběhům a motivacím pro boj s impériem tvůrci přistupují podobně jako v Rogue one. Je zde patrné, že se tvůrci při tvorbě skupinky rebelů inspirovali u východních partyzánů ze 2. světové války. Postava Andora je rozporuplná, tudíž i divácky přitažlivá. Linka na Coruscantu, kde sledujeme hlavní vůdce povstání (Luthen Rael a Mom Monthma), mě bavila snad ještě více než linka s rebely a se samotným Cassianem (zásluhu na tom bude mít i Stellan Skarsgård a Genevieve O'Reilly). Vždycky se mi líbí, když jsou zobrazovány různé pohledy a situace, které musí řešit lidé odlišně postavení, což je zde skvěle realizováno. Postava Mom mi lehce připomíná Galadriel (samozřejmě tu starou z trilogie), která také působí přirozeně autoritativně a vznešeně (líbil se mi také vztah mezi Mom a jejím manželem a celkově jejich složitá rodinná situace). Postava Skarsgårda je prostě výborná, víc netřeba dodávat. Za druhé zde máme impérium. Tato strana také nabízí mnoho zajímavých epizodních i neepizodních postav (opět pro Star Wars celkem netradičních). Za všechny zmíním postavu Syrila a jeho matku, jejichž vztah má jistou směšnou, ale také temnou stránku. Jeho linka také byla zvláštní tím, že v podstatě velkou část seriálu nesouvisela s jeho hlavní tématikou, ale sledovali jsme smutný život neschopného a ctižádostivého úředníčka, jenž žije se svou neuvěřitelně protivnou matkou, které se nikdy nezavděčí. Opravdu netypický plot pro SW svět. Syril nakonec skončí u takové tajné policie, neboť je posedlý Andorem (trochu mi to připomíná protagonisty filmů Pouta a Životy těch druhých). Velké plus, které se týká všech Star Wars projektů, je vizuál! Každý projekt má svou specifickou atmosféru a jsou řemeslně (po staru) natočené, všechno působí přirozeně, uvěřitelně a efekty se zde šetří, což je zdravé (s tímto problémem s efekty a autenticitou se potýkám čím dál častěji, například je to problém u Fantastických zvířat). Co se týče lokací, kostýmů a celkové atmosféry, tak seriál na mě působil hodně antiutopicky (jako z Orwella). Tvůrci se inspirovali všemožnými totalitními režimy a antiutopiemi. Je patrné, že inspirací pro samotný vznik a fungování impéria bylo hitlerovské Německo (ostatně takto to na mě působilo v původních Star Wars), zde jsem ale cítila více stalinské Rusko (např. soud v epizodě 7, ale i celkově vizuálem hlavně v lince s rebely a ve scénách v chudších oblastech, kde impérium utlačovalo nespokojené obyvatele). Dále se zde ale naráží i na koloniální období, kdy docházelo k perzekuci domorodého obyvatelstva, jejichž území si tehdy rostoucí velmoci nárokovaly (epizoda 6) a obyvatelstvo bylo mnohdy vyhlazeno. Andor je skvěle napsané a zrežírované sci-fi, politické a špionážní drama (chvílemi mi to připomínalo film Anthropoid) pro SW s netradičně vážnou a sociální tématikou, které má neobyčejnou hloubku. Divák má spíše pocit, že sleduje temnou antiutopickou sci-fi minisérii (navíc plnou dvojitých agentů a intrik), a ne Star Wars od Disney. Seriál na mě působí více realisticky a ukazuje divákovi i „běžný“ život obyvatel různých planet a zaměřuje se na životní osudy lidí různých společenských vrstev a s různými motivacemi. Tvůrci tohoto seriálu do světa Star Wars přinesli hnusnou realitu zejména totalitních praktik, které můžeme vidět ve filmech s válečnou a poválečnou tématikou (např. filmy Dítě číslo 44, Nepřítel před branami, Útěk ze Sibiře, Milada, Východ-Západ a další), ale také v antiutopiích (1984, Hunger Games, Brazil apod.), které tyto totalitní režimy kritizují, tudíž seriál má chvílemi velmi drsnou a chladnou atmosféru. V podstatě Andor působí spíše jako antiutopické sci-fi říznuté se špionážní dramatem, které je ale dané do Star Wars universu. Tvůrci zde uplatnili podobný postup jako u Mandaloriana, kdy vezmou již existující koncept a přenesou ho do jiného světa.

Po variaci na Sedm statečných v Mandalorianovi (který obsahuje samozřejmě více narážek na staré filmové klasiky, zejména na westerny) tu máme inspiraci velkolepým výpravným filmem Lawrence z Arábie. Musím říct, že se mi velice líbí, jakým stylem tvůrci pracují se starými klasikami, které vpravují do světa Star wars a vzdávají jim takto i poctu.

Až na to poměrně nepovedené CGI (s porovnáním s Rogue one) na konci to byla paráda! Zasloužených pět, ale předposlední díl byl za mě asi o něco lepší.

Jsem ráda, že toto téma z doby římské či starověku, zpracovali Evropané, konkrétně Němci (ti v poslední době točí poměrně dobré minisérie či seriály), neboť evropská filmařina je přece jen jiná (i když jde o Netflix) a rozmanitější. První série začala slibně. Nejvíce na mě zapůsobilo to, že herci, kteří ztvárňují Římany mluví latinsky po celou dobu seriálu (u Vikingů se o tuto jazykovou diverzitu také snažili, ale zde to působilo opravdu důvěrně a pomáhalo to divákovi odlišit tyto dvě kultury). První díl nastínil poměrně autentické prostředí a syrovou atmosféru, které se ještě zlepšilo v sérii druhé. Bohužel prostředek první série byl poněkud nezáživný a poslední skvělý díl to nezachránil. Tempo první série bylo celkem rychlé, ale zároveň mi vedlejší linky přišly celkem nezáživné a prázdné, trochu mi chybělo více seznámení se s germánskou kulturou a s postavami (přidala bych klidně ještě dva díly), ale jako úvodní série to fungovalo docela dobře. Líbily se mi retrospektivní scény a v některých momentech jsem i cítila vibes Gladiátora a hlavně filmu Centurion. Druhá série začala velice dobře (možná ještě lépe než série první). Dějové linky jsou zajímavé a atmosféra je opravdu surová, drsná a správně germánská. Pokud jde o postavy, tak Arminius je zatraceně přitažlivý hrdina! Po druhé sérii se mi velice líbí vývoj této postavy a charismatický Laurence Rupp předvádí velmi sympatický výkon. Ostatní postavy bohužel už tak zajímavé nejsou, i když hlavní trojice má celkem zajímavé plot. Ve druhé sérii asi nejvíce diváka překvapí, že silný vůdce Markomanů (vlastně i první doložený vládce na českém území) Marobud je zde vyobrazen jako bisexuál (navíc ještě zamilovaný do Římana). Toto netradiční vyobrazení Marobuda se mi ale celkem líbilo, k postavě se to hodilo, a navíc se zde poměrně pěkně propojily historické reálie (Marobud vykonával spíše neutrální politiku vůči Římanům) s domyšlenou motivací postavy (na základě lásce k Římanovi se Marobud nechtěl spojit s Arminiem). Jak už jsem výše psala, tak seriál si vzal inspiraci z několika podobných filmových či seriálových děl, např. Vikingové, Gladiátor, Centurion nebo Orel Deváté legie, hlavně co se týče vizuálu. Po druhé sérii je zde určitě zlepšení. Tempo seriálu je sice pořád pomalé, ale je zde lepší dynamičnost. Přibylo také soustu nových atraktivních postav (Marobud, Germanicus, Dido), což seriál poměrně obohatilo a zatraktivnilo. Vývoj třech hlavních hrdinů (SPOILER: R.I.P Folkwin) mě bavilo sledovat, jejich životní cesty se začínají více komplikovat a zajímá mě, jak to s nimi bude dál. Doufám, že budou další série, protože je zde opravdu dobrý potenciál pro další dějové linky a po druhé sérii je seriál tak nějak více ucelenější. V poslední řadě musím pochválit i hudbu, která je sice celkem nenápadná a nejedná se o nějaký nápaditý a originální soundtrack, ale chladnou a drsnou atmosféru doplňuje dle mého skvěle.

Po otřesném finále Hra o trůny byly spousty fanoušků dost nervózní, aby se Rod draka povedl. První série naštěstí nezklamala a více než důstojně se chopila seriálového žezla příběhů ze Západozemí. První díl byl opravdu nářez a po několika vyjádřeních čtenářů knih a opravdových znalců Martinova světa, jsem měla radost, že se seriál bude zřejmě dost držet knižní předlohy a diváci tak dostanou velice přesnou kánonickou adaptaci. Po konci první série musím říci, že s výsledkem jsem spokojena tak na 85%. Některé momenty a promluvy byly opravdu výborné, ale bohužel jsou zde i místa, která připomínala spíše poslední dvě série GoT (se kterými jsem rozhodně spokojená nebyla). Největší problém spatřuji v tom, že je to strašně uspěchané (za mě určitě lepší kdyby se první série věnovala mladé Rhaenyře a druhá série by začínala oním časovým skokem v šestém díle). Tato uspěchanost způsobila to, že jsem se tolik nevžila do postav a také nebyly dostatečně vybudovány vzájemné vztahy a motivace mezi jednotlivými postavami. Hra o trůny, aspoň ze začátku, byla postavena na silném scénáři a jednalo se spíše o komornější fantasy (vlastně to spíše působilo jako středověké historické drama), to se pak později změnilo a scény se zajímavými dialogy byly nahrazeny spíše scénami na efekt. V Rodu draka si tvůrci drží takový střed. Přirovnala bych to k šachové partii, při které si vytvoříte strategii, rozestavíte figurky a rozehrajete partii. Tady to trochu připomíná hru ne tolik zkušeného hráče, který sice dobře a rychle začne (sebere rychle několik důležitých figurek), ale rychle také prohraje, neboť mu chybí dlouhodobější strategie. A hra, která nás sice bavila svou dynamičmostí, může začít na novo, aniž bychom se do ní ponořili. Takhle na mě působí ty časové posuny, které mi vlastně tolik nevadí, ale trochu mě mrzí, že mohli tvůrci více rozvinout některé vztahy a dějové linky (pán krabů, vztah Daemona s Ottem). Co se týče postav a herců, tak tam nemůžu nic vytknout, zejména Olivia Cooke a Rhys Ifans odvádějí skvělou práci. Daemon, Aemond, Alicent a Otto Hightower zatím za mě nejlepší postavy. Hudba mě trochu zklamala, i když hudební téma Velaryonů je hodně povedené. Po vizuální stránce je seriál velice pěkný, žádné přehnané efekty ani umělé filtry. Je také vidět práce jednotlivých režisérů, neboť epizody se od sebe, ať už vizuálně tak jejich provedením a pokládáním jednotlivých scén, poměrně liší. U každého režiséra se do jím režírovaných epizod otiskl jeho styl , a tak mají epizody odlišnou atmosféru, tempo i kameru, což se mi vlastně celkem líbí. Celkově musím hodnotit 5*, sice je to slabších 5*, ale myslím si, že si to seriál zaslouží a těším se na druhou řadu, která by mohla být už vyváženější a konstantnější.

„Pod podlahou se skrývá příšera.“