Pavkan

Bezstarostná pohádková jízda v podání Svěrák a Svěrák. Věděli, co chtěli natočit a taky to natočili. Do kina jsem se vydal se čtyřletou dcerou a nadhledem, který mě neopustil, ani když došlo na velmi odvážný rým "kulky - Karkulky". Je úžasné, když v současném lehkém domácím kinematografickém marasmu přijde tvůrce, který dokáže naplnit kino. Za to první hvězda. Druhá za originální svěrákovské slovní vtípky, třetí za vlka, čtvrtá za to, že si moje dítě i pár hodin po kině zpívá texty z filmu, a pátá za vznik další vánoční televizní klasiky.

Konečně velkofilm, u kterého jsem se bavil od první do poslední minuty. Je to chytré, dostatečně efektní, vyskytuje se v tom spousta humoru a originálních nápadů, a když víte, že k plnokrevné postavě nestačí superschopnosti, ale že potřebujete výborné herce, pak je to Óda na radost. Kdo tenhle film v kině vynechá, bude hořce litovat.

Na úvod musím přiznat, že katastrofické filmy nejsou můj šálek, mistrovsky gradované trailery mě ale přesvědčily, že mám udělat výjimku. Bohužel jsem ji udělal a přesvědčil se o tom, že katastrofické filmy skutečně nejsou pro mě, zvlášť pokud tvůrci veškerou energii a invenci vloží do přerostlých ještěrek a jejich destruktivní činnosti a vše lidské zredukují na jalového Aarona Taylora-Johnsona a jeho stejně jalově trpící ženu v podání Elizabeth Olsen, kteří se tak nějak potácejí příběhem, v jehož průběhu se mi podařilo několikrát klimbnout. Možná za to mohlo to úplně zbytečné 3D a tím pádem i výrazně tmavší plátno. Ještěrky napříště jedině v ZOO.

Komedie s koulema, která kašle na realitu a prostě sprostě baví. Je to typ filmu, u kterého jsem se místy styděl za to, že se směju. Bohužel jsem si nedokázal pomoct...

Hany jsou mimořádně povedená filmová provokace. Dialogy zdánlivě o ničem mi trochu připomněly "tlachání" z některých filmů nové české vlny, na první poslech prázdné, přitom ale precizně vypointované. A ta zvolená forma - hoši mají pro strach uděláno, to se musí nechat. Přeskakování z hrdiny na hrdinu, aby se udrželo pravidlo jednoho záběru mi připomnělo nesení olympijské pochodně. Točit filmy tak, aby byly úplně pro všechny, už zjevně přestává fungovat (jak ukazují výsledky většiny letošních premiér), tak proč nenatočit film pro ty, kdo se nebojí do lesa, tedy do kina. Film, který nepoučuje, nevysvětluje, film, který prostě je a plyne.

Je to brutální, je to krásné, je to krásně brutální. Říkal jsem si, jestli Paramount dokáže Aronofského zkrotit v touze natočit blockbuster, nebo jestli Aronofsky vnutí studiu svůj "jiný" pohled. Mám pocit, že se zrodila remíza, ovšem žádná umrněná plichta, ale fantastický zápas plný nádherných gólů, ze kterého jsem odcházel naplněný a navýsost spokojený. Nerozumím jednohvězdičkovým hodnocením, ale s tím jsem se už dávno smířil, že nemůžu rozumět všemu.

Pro mě obrovské překvapení. Prosluněný příběh letní lásky na anglickém venkově kombinovaný s lokální apokalypsou boduje nejen díky neuvěřitelně přesvědčivé Saoirse, ale také kvůli tomu jak přirozeně střídá bukolickou pohodu s bukolickou nepohodou. Navíc se mi líbilo, že nikdo neměl potřebu okolnosti startu třetí světové dlouze vysvětlovat, a divák tak měl stejný nedostatek informací jako hrdinové filmu, což u mě vyvolávalo permanetní napětí. A ta tečka, která prostřednictvím jedné drobné akce nádherně vykreslila, jak se z nafoukané fifleny stala holka do nepohody...

Je to atmosférické, žel jen využitými lokacemi. Gemmu i Saoirse mám rád, stejně jako filmy Neila Jordana, a tak jsem se předem smířil s upířinou a variací na slavné Interview s upírem. Dostal jsem film, který se v mnoha ohledech snaží být "upscale", ale když tu slupku prokouknete, zůstane stokrát omletá banalita. Škoda, velká škoda.

Kdyby to šlo, dal bych šest, Wesem zase nechal jsem se svést. Ta čirá radost, dada a schopnost překvapení, to se ve filmu dneska hodně cení, protože to skoro nikde není. Párkrát v kině chtělo se mi zvednout ze židle, jak moc jsem chtěl v tomhle grandhotelu bydlet.

Bez mučení přiznávám, že jsem už poněkud opotřebovanější člověk odkojený thrillery ranných devadesátek, kdy měl člověk šanci se tu a tam mezi vší tou akcí nadechnout, což mě u současných filmů často chybí. A protože Kennethu Branaghovi jdou převevším dialogy a sám to moc dobře ví, u Jacka Ryana jsem mohl dýchat celkem pravidelně a rád, protože trojka Pine - Costner - Knightley hraje bezchybně a Branagh jako ruský záporák neodolatelně přehrává. Jack Ryan je víc než solidní kousek.