dank011

Rozporuplnost. To je asi stěžejní dojem z tohoto filmu. Syrový naturalismus a agrese studentů s nepochopitelnou apatií vedení školy a profesorského sboru ( mám to brát jako podobenství netečnosti vysypávající cestičku šikaně a zlu ?). Matka, před úchylným otčímem zavírající oči v obrazové básni - hře na klavír... Erik, oběť domácího násilí, projevující se frustrovanou až modelovou agresí vůči všemu se po nástupu na prestižní internátní školu stává atributem nenásilí a razičem cesty práva a spravedlnosti ( v závěru). Snad jsem aspoň pro tu chvilku chtěl, aby tomu šlechtickému zmetkovi přerazil větev o hřbet. S detailním záběrem kamery.... Byť to systémově není řešením a souhlasím s režijním výkladem. Film příběh, film sociologická studie, film jako výčitka zbabělosti a neodporování zlu. Příliš mnoho poloh. .. Přes všechno výše uvedené proud obrazů a hudby (!) fungoval velmi dobře, od snad až fyzické nevolnosti k výrazu s otevřenou hubou a tolik slov nahlas sám pro sebe jsem snad u filmu ještě nepronesl...

Tak tenhle kousek mě neoslovil. Dějově o ničem, psychologicky jakbysmet, chybí mi jakýkoliv ponor do Hiratovy vnitřní motivace. Dialogy žalostné. Troufám si tvrdit, že road movie by měla - aspoň bazálně - obstát v jakémkoliv čase a místě. A to tady ani omylem, protože bez magie Islandu je tenhle snímek ještě o dva body dolů. Vpodstatě jej drží dohromady jen krajina a to je málo. Anebo - když tak projíždím zdejší nadšené komentáře - prostě Fridriksson není tím, jehož vidění světa jednoduše konvenuje s mým.

Samozřejmě hodnocení v kontextu žánru : některé filmy tak hladí, až ...vyhladí, vyhladí všechno až na jedinou emoci, kterou je trapnost. Tenhle film film hladí, až ....pohladí. A to přesne tak, jak chci NĚKDY být pohlazen a proto si zaslouží absolutorium, protože tenhle pocit u komedie zdaleka není pravidlem, ba spíš naopak. A bez mučení přiznávám, že jedna hvězda je tam za Juliette Binoche.

Nesmírně příjemné proplouvání životem, další lehkost bytí v truffautovském podání, přitakání lásce, oslava života ve všech jeho podobách, té smutnější nevyjímaje.... Přiznává-li Truffaut ve své biografii, že motivem natočení filmu bylo vydělat si peníze na zakoupení autorských práv k následnému snímku Siréna od Mississippi ( a právě tuhle knížku čte Antoine Doinel co by noční vrátný, krásný režisérův kousek), nevím, co si myslet....troufám si v případě Truffauta vyloučit jakoukoliv falešnou pózu, takže zbývá už jen přemitat o vskutku ďábelském talentu....A úplně mimochodem : muselo být fascinující, procházet se Paříží na konci šedesátých let, byť i jen jako turista, v tom relativním dopravním klidu. Zatracená nostalgie...

Tak nejprve Truffaut trošku na přeskáčku, ale teď už zodpovědně od prvotních kousků. Dopřál jsem si v jeden den Antoine et Colette ( skvostná miniatura !! )a hned poté tento grandiozní zážitek. Nepřestávám žasnout, kde se v tehdy teprve 30-ti letém Truffautovi vzalo tak dokonalé uchopení tématu ...... Fascinuje mě poklidné vyprávění, dokonalé balancování režie mezi odstupem pozorovatele a citlivostí spoluúčastníka ( řekl bych že u Truffauta typické a jde o jeden z výrazných rysů jeho tvorby). Vstupy vypravěče zde rozhodně nejsou rušivé, ale posunují vnímání od zjednodušujícího zařazení ( Katty = neukotvená rozpolcená nezralá pseudo-femme fatale) k zamyšlení se nad pohnutkami a snad i motivacemi chování, nevnímám to zde vůbec rušivě a polopaticky. Černobílé exteriéry nasnímané takovým způsobem, že si snad potisící člověk připomene, že nedostatek invence nenahradí sebedokonalejší technika. Dokonale živoucí postavy Jima, Julese i Katty, plodící lítost i rozhořčení nad neschopností ukončit tu sebezničující pouť. Těším se na další lahůdky od "světově nejpřeceňovanějšího režiséra", jak jsem se tady kdysi dočetl.....

Pro mě opravdová perla česko-slovenského filmu, o jejíž existenci jsem doposud neměl ani potuchy. Což je mi líto. Tolik sraček je každoročně dokola reprízováno.... Excelentní R.Brzobohatý jako posel pravdy a práva, ani o krok nezaostávající "jánošík" M.Dočolomanského. Skvělá hudba, na dobu vzniku sugestivní kamera a žánrově přesná režie..a hlavně příběh s koulema, těžko se hledají takováhle témata v týhle době plný nudy...

"A vaše nádherná žena,která ztratila svoji mladost tím, že pro vás vařila hřiby na smetaně, když jste ji vy podváděl. Podíval jste se aspoň jednou na svou ženu ?...a jsou krávy, které dávají mléko, sýr a máslo pro každý váš den..řekl jste někdy děkuju těm kravám ?". Víc to nemá cenu rozebírat, počet hvězd je přímo úměrný stejnému životnímu názoru a postoji, který mi konvenoval, ale přesto... asi po třičtvrtěhodině nastoupila nebetyčná nuda a vyčerpání tématu. Tak do života každého z nás snad jen že aspoň ždibeček pozitivna a krásy hledat a nalézat den co den. Apropos: podnětná, byť nikterak originální myšlenka: bojkot jakožto jediná možná cesta ze sraček. Co takhle zůstat v den voleb hezky doma nebo vyrazit kamkoliv do kopců ?

Taky sleduji "doinelovskou ságu" odzadu a říkám si, že to ještě rozpolcený Antoine dopadl zlatě, v kontextu svého (hypotetického ) dětství.... Takže smekám klobouk, s jakou samozřejmostí, lehkostí a bez jakéholiv moralizování Truffaut vykreslil raně pubescentní léta pařížského chlapce, létajícího jako bezmocný míček mezi nevyzrálými rodiči a rigidním okolím. Obrovské, ne-li úplně největší rány nám působí naši nejbližší, asi cokoliv mimo polemiku. Film o několik světelných let mi bližší než námětově podobný Kluk na kole, aniž bych asi dokázal říci, proč je mi Truffautovo vidění světa tak blízké. Kouzlo režie, černobílého filmu, no zkrátka zážitek. Antoinovy úniky do kinosálů jako bezpečného světa iluze...a závěrečná scéna, Antoine na útěku z nápravného zařízení dobíhá na břeh moře, pár kroků do vody, obrat zpět a pohled do kamery a stop: "a jak dál ??" . Je třeba říkat cokoliv víc? Zajímavý komentář: sportovec

Fantastický pocitový snímek, po filmech Unaveni sluncem a Lazebník sibiřský mé třetí setkání s Michalkovem. Musím přiznat, že zdaleka nejsilnější a nemalý podíl hraje určitá "čechovovská struna" - vytrvalý zdroj mé divadelní radosti -, která je zde přítomna od první do poslední minuty. Výtvarně dokonalé reminiscence dětství, padnoucí hudební složka, komentáře vypravěče, nesoucí zde jádro poselství. Nevidím jako zásadní hledání režijního výkladu postavy Oblomova, ale možnost opakovaně si v hlavě přehrávat předloženou mnohovrstevnatost hrdiny ( chci-li či mám-li na to ji nalézat ), tu ďábelskou směsici nudy, nicnedělání, neschopnosti činu, touhy, rezignace, chuti zařvat, deprese, pocitu marnosti, naděje nalézané v přírodě, vnímání zbytečnosti sebe sama a nekonečně dále. Vynikající Oleg Tabakov.

Je to snad až ostuda, v roce 2012 tenhle skvost vidět prvně, tuhle ódu na radost , lásku, nadšení, porozumění, vášně ( no a taky film, jasně...). A taky sakra trocha nostalgie a lístek první třídou do starých dobrých časů, byť třebas idealizovaných.