SamVimes

Po více než dvaceti letech od Armády temnot se Ash vrací v seriálové podobě a spíš než decentní oživení značky je to hlasité rozkopnutí dveří. Ash vs Evil Dead spojuje to nejlepší z čistě hororových i komediálních aspektů starých filmů a podává to ve výrazně lepším kabátku produkčních kvalit 21. století. Zároveň tyto složky vyvažuje natolik dobře, že obě spolehlivě fungují, ani jedna neubíjí tu druhou. Zpátky je Necronomicon, živí mrtví, motorová pila a hlavně nezastavitelná hláškovací mašina Bruce Campbell, jen málokdo se ve své roli dokáže vyžívat tak moc jako on. Seriálový Ash nedělá kompromisy, nesnaží se cílit na co největší diváckou základnu, ale naopak dodává poměrně specifickou podívanou pro své fanoušky. A právě pro ně je tahle krvavá, zábavná, rocková jízda vším, co kdy chtěli a nevěděli o tom.

Zdálo se, že středověká řezničina pro Kurta Suttera ideálním novým prostorem k vyřádění. Bohužel ale i přes zajímavý námět Bastard Executioner nabídnul když ne přímo nudnou, tak nepříliš zábavnou podívanou. Sons of Anarchy se sice taky pořádně rozjeli až o něco později, ale už v první řadě to byl velice solidní nadprůměr, o Bastardovi se to naneštěstí říct nedá. O moc lepší to nebylo ani v obsazení, jen málokdo totiž pobral tak málo charismatu jako Lee Jones v hlavní roli, Katey Sagal tady strašila přehrávaným přízvukem, z průměru nevybočovala ani většina dalších herců… trochu to zachraňovali snad jen Stephen Moyer a spolehlivý Timothy V. Murphy (Galen ze SoA).

Vixen se může chlubit obstojnou animací, příliš nezaostává za standardy, na něž jsme zvyklí z direct-to-video DC animáků. Podstatně víc to bohužel skřípe po scenáristické stránce, příběh je převážně směsí obvyklých klišé superhrdinských originů. A to už se prostě po všech těch Spider-Manech, X-Menech a marvelovkách okoukalo. Co naopak komiksového fanouška rozhodně potěší, je hostování Flashe a Arrow i s jejich vědeckými pomocníky a hlavně dabing příslušných televizních hvězd. Vixen není žádná pecka, kterou byste nesměli minout, ale taky není špatná. Jestli vás baví nenáročné televizní komiksy od CW, klidně si touto websérií zkraťte čekání na další epizodu, vzhledem k rozsahu se opravdu nejedná o žádnou velkou časovou investici.

Pořád je to převážně rozestavování figurek pro letošní hru, i tak toho ale druhý díl nenabízí málo i sám o sobě. Ať už je to další malá scenáristická smyčka (ovšem s novým zvratem), krásná výprava nového parku, parádní kamerová práce několika scén nebo výborné cameo. A samozřejmě Djawadiho neselhávající hudba, s tradičnějším klavírem i novými, modernějšími elektronickými motivy.

Epizoda Genre si díky jedné scenáristické kličce hraje s vnímáním reality optikou různých filmových žánrů. Celé to tak trochu balancuje na hraně samoúčelnosti… ale když to vezmeme jako zobrazení jednoho ze způsobů, jak se mohou lidé v této společnosti bavit, tak tedy budiž. V tom zobrazení jsou každopádně tvůrci hezky důslední a efektně si hrají s barvami, kamerou i hudbou, ať už jde o film noir, akční film nebo hitchcockovský thriller. Předchozí epizoda byla o něco lepší, v akci i emocích. I tak ale nabízí pátý díl přestřelku a honičku s auty (i když u některých záběrů zvenčí je vidět, že ve skutečnosti není zas tak moc rychlá), minimálně jednu emocionální pecku a nové otázky (co má ve skutečnosti za sebou Caleb?). To vše je podkresleno Djawadiho stále výbornou hudbou, která tentokrát cituje příslušné žánry a také přináší už prakticky obligátní nový cover známého hitu.

Další trefa do černého od tvůrčího týmu Kolečko-Prušinovský. Podobně jako Okresní přebor, i Most je zaplněný neskutečně vtipnými a skvěle odehranými postavami, které jsou ale zároveň dostatečně živé a trojrozměrné, takže se z nich nestávají pouhé karikatury a fungují i ve vážnějších scénách. Kolečkovy dialogy jsou opět nesmírně přirozené a uvěřitelné a sypou jednu památnou hlášku za druhou. Most si nebere servítky a nebojí se dělat si srandu z čehokoliv, zároveň ale zvládá i bez mravoučné přezíravosti kritizovat rasismus i jiné předsudky.

Třetí řada Pozůstalých nedosahuje na kvality famózní druhé. Překonat ji by ale bylo prakticky nemožné, nabízet znovu to samé by zase bylo zbytečné. V žádném případě se ale nejedná o selhání či nastavovanou kaši. Lindelof si několika radikálnějšími i jemnějšími tahy pročistil stůl a zkrácená osmidílná série se soustředí především na pět pozůstalých – Kevin, Nora, Matt, Laurie a Kevinův otec. I přes užší kruh ústředních figur působí poslední řada rozkouskovaněji než dříve, postavy si často a dlouho jedou po sólových linkách a jejich protnutí je méně. Odhaduji, že maraton by tentokrát fungoval o něco lépe než týdenní rozestupy. Celkově je hodně znát, že tohle je jeden velký finiš. Každého je potřeba někde opustit, věnovat mu poslední chvilku v záři reflektorů a nedá se to všechno nacpat do poslední epizody. Tón je tíživější a řeřavěji osobnější, druhá řada teď ve srovnání působí vzletněji, rozmáchleji. I když se třeba mluví o konci světa, je to niternější než kdy dřív. Protože když někdo po tom všem za uplynulé dvě série nenašel smíření, má na něj vůbec ještě šanci? Pořád se ale najde prostor i pro pár vtipů, tragikomických zvratů, drobných absurdit nebo podivných figurek. V jádru pak stále leží neprvoplánové a stále funkční ždímání emocí z diváka. Zaznělo to už mnohokrát, přesto musím znovu pochválit fantastického Justina Therouxe, ale vlastně i všechny ostatní členy obsazení, kteří ty bolestné dialogy prodávají. Tvůrci jsou si vědomi rizik opakování se, když už se použije obdobný vzorec či schéma, je aktualizováno dost na to, aby nešlo o pouhou recyklaci. S již trademarkovými melodiemi Maxe Richtera se zase rozumně šetří, takže nejsou degradovány na „instantní atmosféru“, ale pořád si zachovávají své kouzlo. V samotném finále Lindelof nejen že nejde po té zápletce, která by se na povrchu nejvíce nabízela (což ale muselo být jasné každému, kdo dával aspoň trochu pozor), on otočí ještě jednou a ještě jinam. Vyšla z toho epizoda s výbornými momenty a uspokojivým, částečně diskuzi-otevřeným závěrem, jíž ale zároveň v průběhu chybí ten tah na branku, který by ji posunul k absolutnímu nadšení. Což se dá vztáhnout i na celou třetí sérii, jež už nedokáže strhnout a vtáhnout s takovou stoprocentní spolehlivostí jako dřív. Ano, Pozůstalí se klidně mohli uzavřít koncem druhé řady a byla by to větší emocionální šleha. V žádném případ ale neříkám, že třetí řada neměla vznikat nebo že za ni nejsem rád, to by byl obrovský divácký nevděk. Australská výprava by stála za to už jen kvůli skvělé sedmé epizodě, těch výborných nápadů i působivých scén ale bylo mnohem víc. Díky za ně.

Zatímco naši pozůstalí hrdinové oproti první řadě opustili město Mapleton ve prospěch národního parku Miracle, Damon Lindelof a Tom Perrotta opustili knižní předlohu vstříc originálním zápletkám. Ve srovnání s první řadou je druhá série Leftovers kompaktnější a i když se hlavně v druhé polovině jednotlivé epizody namísto rovnoměrného střídání dějových linek soustřeďují na vybrané postavy, v samotném závěru se vše úhledně protne ve stejném čase a místě. I když se v průběhu řady kupí záhady, místy není jasné čí výpovědi věřit a občas ani co se to sakra děje, na konci se skoro všechno objasní. Ano, zdůrazňuji to hlavně pro ty, kteří o Lindelofovi tvrdí, že umí jen bezhlavě vršit záhady, ale už ne je uspokojivě vysvětlovat. Ale i kdyby, ono je to vlastně jedno. Leftovers nikdy nebyli a neměli být o tom, kam se poděla ta (ne)šťastná 2 % populace (ostatně, taky proto se to jmenuje Pozůstalí a ne Zmizelí, že). Zdaleka nejdůležitější jsou tady totiž emoce, které z obrazovky přímo prýští. Před očima se nám odehrává zatraceně ambiciózní drama a můžu vás uklidnit, že se Lindelofovi a spol. pod rukama rozhodně nerozsype, ale přetaví v ryzí zlato. Herecky tu nemám komu co vytknout, můžu jen chválit výjimečné: Christopher Eccleston dokáže jaké to je věřit, Liv Tyler zvládne být i na svém menším prostoru okouzlující i děsivá a Justin Theroux jede na maximum – od zmatení ke vzteku, od zoufalství k odhodlání, do pekla a zpět. Skladatel Max Richter pak i tentokrát dokazuje, že tak jako on umí pracovat s hudbou a pocity jen málokdo. Tematicky se opět podíváme jak všemožně se dá vyrovnat s nepochopitelným (anebo taky nedá), co to znamená věřit a milovat a zabrousíme i na okraj života a smrti. Druhá řada Pozůstalých zkrátka nabízí ideál všech pokračování – ty nejlepší elementy předchozí řady a eliminaci jejích chyb. Je osudová, intimní, vtahující i strhující a neodolatelná. Špička současných dramat na obrazovce i na plátně.

Lindelof a spol. si dali pořádně záležet na tom, aby jen nerecyklovali úspěšný koncept, ale aby jej důkladně posunuli a rozšířili a ospravedlnili tak jeho opětovné použití. Tvrůci předkládají spoustu zajímavých nápadů a zároveň úhledně spojují až překvapivě hodně detailů z předchozích částí (i řad). Další poznatek z nového dílu: Kevin Garvey je bůh. Pardon, chci říct Justin Theroux je bůh (Kevin je přece Ježíš, samozřejmě). Není to žádná velká novinka, Justin je ale každopádně obrovský sympaťák, se kterým to všechno budete naplno prožívat a kterému bych hodně přál po konci Pozůstalých nějakou velkou dramatickou roli, v níž by pořádně zazářil i na stříbrném plátně. Tahle epizoda se zkrátka maximálně povedla, po delší době mě zase naprosto strhla, vtáhla a semlela. Posledním hřebíčkem pak byla Richterova geniální melodie, s níž už tvůrci rozumně šetří.

Strhující one-man show Christophera Ecclestona. Bývalý Doctor Who dokazuje, že je možná nejsilnějším hereckým článkem obsazení, ostatním zúčastněným pochopitelně také není co vytknout. Leftovers jsou nejsilnější právě v dílech jako je tento – soustředěný, intimní, drásavý, ždímající emoce, precizně vygradovaný a to vše samozřejmě za doprovodu neselhávající hudby Maxe Richtera.