mysz

Tak já nevím... Proč se mám na plátně dívat na scény, ze kterých je člověku špatně (a nejde jen o jejich zjevnou brutalitu), když jsou navíc zasazeny do příběhu, který je docela solidní snůškou různých klišé? Samozřejmě, že musí drsňák nakonec zaplakat nad sladkým miminkem, samozřejmě že musí režisér podtrhnout, jak ubohého psa humánně uspíme, zatímco člověkovi utrháme "ruce a nohy", než bude konečně po něm. Filmařské umění asi na úrovni (kamera o.k., hudba velmi dobrá), ale to všechny spláchlo vcelku neúčelné násilí a nadměrná snaha ukázat, že je to všechno "jako doopravdy". Dojem z filmu byl tak nakonec jediný: už nikdy víc!

Velmi zvláštní film. Po první polovině jsem ho vypla, protože jsem už tu místy hodně samoúčelnou vulgaritu nechtěla dál sledovat. John Wilmot je určitě vděčnou postavu, chápu, proč o tuto roli Johnny Depp tak stál. Ale do poloviny filmu jsem opravdu měla pocit, že poněkud násilné vršení obscénností nikam nevede. Musím ale upřímně přiznat, že druhá polovina filmu (kterou jsem si ze zvědavosti pustila o pár dní později) mě dostala. Pád velkohubého rebela anglického dvora je neskutečnou podívanou, za kterou před Deppem (ale i Rosamund Pike, hrající jeho trochu otloukanou ženu) smekám. Ke škodě snímku je určitě nedotažená režie. Obě poloviny filmu jsou k sobě přilepeny lehce neorganicky, občas jsou příběh a drama hl. postavy trochu "okrouhány" na úkor vizuální nabubřelosti a dost povrchní, ale bohužel nikoli kontroverzní oscénnosti. Dávám však nakonec čtyři hvězdičky - ani ne tak (nebo pouze) za skvělého Deppa, ale především za autentickou drásavost závěrečných scén. Ty už režisér dokázal zbavit lacinosti a sledovat zoufalství, bolest, ale i usilovnou touhu hl. hrdiny nenechat se zcela pokořit je jednoduše fascinující.

Já tedy nevím... Dost zklamání. Zajímavé téma, velmi atraktivní prostředí (které je zachyceno dobře, proti tomu žádná), ale jinak několik zásadních vad na kráse: příběh (včetně jeho vyvrcholení) je zoufale předvídatelný a prokoukne ho po několika málo minutách každý, kdo má alespoň tušení, o čem Labutí jezero je - zvlášť po "fórku" spočívajícím ve svěření kladné i záporné role jedné osobě. A i ona barevná a jiná symbolika je k uzoufání polopatická (proč si, probůh, musí hl. hrdinka např. při svém večírkovském porušení image hodné holčičky navléct místo tradičního bílého černé tílko? - abychom to opravdu pochopili???). Osobně mě spíše zklamal herecký projev Natalie Portman. Před jejími vcelku věrohodnými tanečními kreacemi tedy smekám, bezesporu, ale na začátku nasazený výraz "nešťastného dobrotivého káčátka" ne a ne opustit, což už vám po čase zkrátka jde na nervy. Škoda, role by si zasloužila větší emoční rozpětí. Její v závěru prozrazenou proměnu jsem jí zkrátka neuvěřila. Vyzdvihnout musím naopak přesvědčivý výkon Barbary Hershey v roli Nininy matky. V neposlední řadě mi některé scény přišly spíše úsměvné, ačkoli tak dozajista působit neměly (za všechny viz absurdně uplakaná scéna, v níž je oznámena nehoda stárnoucí primabaleríny Beth - to určitě nemělo působit komicky a kašírovaně). Oceňuji některé zajímavé momenty (neotřele režisérsky ztvárněný motiv sebezmrzačování hl. hrdinky, nejednoznačnost postavy její matky, taneční scény), ale minimálně je vyváží koňská dávka filmových klišé (asi nejvíc se pak bohužel bojíte při scéně stříhání nehtů...). Vzhledem k původním očekáváním nakonec nejspíš jen dvě hvězdičky.

Spíše komorní příběh ženy-prostitutky obviněné z vraždy zákazníka, bojující o právo stanout před soudem (namísto mnohaletého pobytu k psychiatrické léčebně). Zajímavý námět, který možná občas scénáristicky trochu skřípe (ne všechny okolnosti příběhu do sebe tak úplně zapadají), ale kterému vévodí (pro mě dost překvapivě) velmi dobrá Barbra Streisand. Za pozornost stojí i Dreyfussova postava, která drží film realisticky při zemi. Závěrečné soudní rozhodnutí (které nechci prozrazovat) sice spadne tak trochu z nebe, takže jako psychologické drama to na všech pět hvězdiček bohužel není, ale i tak jde o film, který stojí za pozornost, i po těch letech.

Seriál mého dětství. Půvabné, vtipné, pro děti příjemně (a trochu staromilecky) strašidelné. Dodnes má svou kvalitu, i když se na něj díváte jen jako na milou vzpomínku.

Veřejní nepřátelé určitě nejsou špatným filmem. Osobně ráda vidím J. Deppa v podobných rolích "zlých, ale tak docela zlých" mužů. Troufám si tvrdit, že dokáže dobře, ba výtečně zahrát takřka cokoli, a tento film to dokazuje. Škoda jen, že Christian Bale mu zde nevytvořil důstojného protihráče - jeho kreace byla snad až příliš studená, nenápaditá. Doslova k sežrání byla naopak skvělá Marion Cotillard. Přes dlouhou stopáž mě snímek nenudil, kupodivu mi většinou nevadila ani digitální kamera (např. krom scény s příletem letadla, která působí trochu jako home-video). Co oceňuju, je promyšlené dávkování emocí - Mann s nimi povětšinou šetří (ku prospěchu věci), občas maličko odkryje karty (v úsměvech Billie, které nás díky tomu ušetří záplavy zbytečných slov a pseudomilostných dialogů), aby v několika vteřinových okamžicích otočil kohoutek naplno - a taky beze slov (jako v případě Dillingerova odjezdu po zatčení Billie). Chápu touhu navázat na klasické gangsterky, ale právě pro to mi tu scházela ještě nějaká malá přidaná hodnota navíc. Proto nakonec "jen" čtyři hvězdičky.

Nic moc jsem od Cizince nečekala. A většinou jsem se trefila do černého – scénář není příliš nápaditý (jeho završení mě ovšem jako diváka překvapilo, protože něco tak slabomyslného jsem opravdu nečekala), Angelina Jolie je nejen hubená jako kost, ale především nehraje, anóbrž předvádí šatstvo, a chemie mezi oběma hlavními představiteli nikde. Na druhou stranu: Depp není zlý, Bettany taky ne, Benátky jsou krásné – a občas jsem se i pobavila. Nuda to ani není, jen nesmíte očekávat nic převratného. Ani nevím, jestli tolik vadí ona žánrová nerozhodnost režiséra – když nevnímáte honičku po střechách jako skutečnou akční scénu, alespoň se zasmějete. Celé je to ovšem nějaké nedotažené, nesourodé, nemastné neslané…

Mám ráda polskou kinematografii. Zato nemám ráda Sienkiewicze. A přesto vím, že i ten jde zfilmovat dobře a slušně (konec konců i nedávná adaptace Ohněm a mečem Jerzyho Hoffmana tuto verzi Quo Vadis dalece předčí, nemluvě už o klasické verzi s P. Ustinovem). Ale tady? Katastrofální kamera, místy obskurní herecké výkony (za vlasy notně přitaženou kreaci M. Bajora jako Nerona jsem skutečně nepochopila), naprosto nenápaditá režie, výprava nehodná historického velkofilmu – protože tam asi autoři směřovali... To by ale z jejich počinu nesměla na každém kroku crčet ostentativní levná kašírovanost (od utržených nohou po trosky spáleného Říma, a zdaleka nejen to), kterou se nenakazila snad jen hudba. A proč ne rovnou „odpad“? Krzysztof Majchrzak a Bogusław Linda se alespoň snažili…

Zajímavé komorní drama, které trpí – bohužel – nevydařenou kamerou a mizernou kvalitou zpracování. Polanski ho dokáže kočírovat, takže téměř až do konce nevíme, na čem vlastně jsme. K čemuž velkou měrou přispívá skvělá Sigourney Weaver! Její večeření kuřete se salátem na zemi v potemnělé chatce s lahví vína při ruce přesně zapadá to nenápadně rozervaného vnitřního dilematu – a traumatu – hlavní hrdinky

Medem mě naposledy hodně zklamal Chaotickou Annou. V tomto případě si ještě odpustil rádoby politické závěry a soustředil se na – opět přepečlivě vysoustruhovaný – příběh. Od začátku sice tušíte, kam se bude děj dál posunovat, ale záměrem režiséra není strojit na diváka překvapení za každou cenu, ale vychutnat si nápaditou hru s útržky několika různých příběhů a osudů. Jak už název napovídá, film je „tělesnější“ než předchozí Medemovy kousky (mimochodem, skvělá Paz Vega), na můj vkus místy až příliš (např. postava „porno-matky“ jedné z hrdinek mě dost dráždila) – ale na druhou stranu: kolik nepokrytě erotických filmů si minimálně stejnou měrou dává záležet i na jiných rovinách příběhu? S dávkováním patosu to Medem ustál jen tak tak, ale oceňuju, že vás tenhle film místy doslova bolí na duši, když je to zapotřebí, ale jindy vám dovolí uvěřitelně zakusit i onu příslovečnou katarzi.