Kubaso

Sluníčko, příroda, pohoda... a trojice parchantů, kteří ukradnou, co vidí, a nechávají za sebou hromady mrtvol i bezmocnou policii. První z nich vypadá rozumně, ale je psychopat, druhý je posera a třetím je s realitou neobeznámený, otravný, řehtající se magor (a taky fanda přes filmy). Všechno jim prochází, protože v životě neslyšeli slovo "zábrany". Do rytmu jim hraje lážo plážo muzika, jako by se nic nedělo, a po disku není ani slechu (jsme vůbec v Itálii?). Milian v roli bezejmenného komisaře filmu doopravdy nevévodí a s přibývajícími minutami se z něj spíš vytrácí. Dlužno podotknout, že ty minuty i bez něj utekly jako nic, poněvadž akce je v nich požehnaně, a když není zbytí, Eleonora Giorgi (z Argentova "Inferna") se pochlubí tím, co jí vpředu narostlo. Příběhu se tvůrci nevěnovali tolik, jak by si zasloužil, ale nemůžu jim upřít, že poslední chvíle filmu mají šťávu a samotným závěrem mě taky docela překvapili. Vůbec to nebylo špatné.

Boha jeho, už ten název (který navíc nelže)... Cameron se prý někde nechal slyšet, že to, co zčásti natočil/spáchal, je nejlepším filmem o létajících piraních všech dob. Inu, o tom se s ním nikdo přít nebude. Citelně lepšímu prvnímu dílu pomohla lehká nadsázka. Dvojka je sice místy vtipná taky (scéna v márnici, masakr na pláži), ale zásadně ne tehdy, kdy to bylo zamýšleno, a bohužel ne zase tak často, aby to z ní učinilo poctivý italský trash. I na té krvi se mohlo přidat, přestože - pominu-li samotné piraně/maňásky a srandovní pád vrtulníku - zvláštní efekty jsou klasa (Giannetto De Rossi). Pro mě je hlavním tahákem absolutně skvostná úvodní skladba Stelvia Ciprianiho, která by si vážně zasloužila zaznít v lepším filmu.

Nestačím zírat, jakou atmosféru se podařilo Vadimovi vykouzlit už v 60. roce. Přesně taková mi totiž scházela u všech verzí Drákuly, které jsem zatím viděl. Moc krásná je i hudba, ovšem ty nejpůsobivější scény se zpravidla odehrávají za naprostého ticha. Vive la France! Proto se nedivím nižším hodnocením, pakliže se vztahují k anglicky dabované verzi, která do nich násilím vkládá slaboduché monology. Ale zase je v ní mnohem delší snová sekvence z konce snímku, takže taky stojí za pozornost. Kdyby tak existovalo DVD...

Příliš odpuzující na porno, příliš stylizovaný na historický film a příliš pornografický na drama - to je Vidalův, Brassův a Guccioneho "Caligula", v němž i kamera zmateně bloudí po scéně a neví, čí péro má zabrat dřív. Pokud něco zachycuje důvěryhodně, pak je to vykreslení chaosu, úpadku a zvrácenosti starověkého Říma, což se jí daří díky tomu, že chaotický, úpadkový a zvrácený je i výsledný film. Na příběhu, z něhož nakonec zbyly pouze jeho náznaky, záleželo snad jen hercům, takže ti z celé té srandy nakonec vyšli se ctí. Originalitu tomu ovšem upřít nelze.

Opravdu slušná kuriozita mezi spaghetti westerny, jen co je pravda. Jestliže se režisérka pokoušela o feministický film, pak obvzláště ve scénách s Eastmanem se jí daří pravý opak, kterýžto paradox ale filmu jedině prospívá a brání mu zabřednout do červené knihovny z Divokého západu. Celé to tak nějak připomíná spíš německý western než italský, ovšem zrak se od něj odvrací blbě už jen díky Else Martinelli s doutníkem v tlamě a v koženém oděvu. Úvodní pokerová partie, do níž Belle Starrová vsadí vlastní tělo (odtud původní italský název), má atmosféru a přestřelka v saloonu se mi dokonce dost líbila, jenže o něco později následuje téměř půlhodinový (!) sled flashbacků (dojde v nich i na bič), z kteréhožto šoku už se tempo filmu bohužel nevzpamatuje. Navíc v něm absentuje hlavní záporák a Bruno Corazzari dorazí na scénu s křížkem po funusu. Ke konci alespoň přijde relativně drsná mučící scéna, ale jinak se plné dvě třetiny filmu vlečou docela líně. Škoda, s lepším scénářem to mohlo fungovat. P.S.: Jedna hvězda je čistě pro Elsu Martinelli, která toho sama o sobě dost zachraňuje.

Společně s "Old Shatterhandem" asi jediný díl Vinnetoua, který nedělá ostudu nedotknutelné "původní" čtyřce. Také se jí snaží přiblížit, jak jen to jde. Nápady jsou zrecyklované ze starších dílů (hlavně z "Pokladu na Stříbrném jezeře"), herci zrovna tak, původní kouzlo je dávno fuč a kompenzuje ho jasný důraz na akci... Ale zábava je to po delší době zase dobrá. Po čurhendovských opusech, Apanači k pláči a debaklu s Oldřichem Zapalrukou je tohle vyloženě balzám na duši. Navíc se tu nachází snad vůbec nejteplejší hláška ze všech mayovek: "Bílé pero Vinnetouovi rozumí. Kánoe pro něj je už připravena." :-D A ten český dabing zase tak hrozný není.

Tenhle krvavý italský blábol sice zhusta vykrádá "Soldier Blue", ovšem budiž mu přičteno k dobru, že si z něj nevzal jeho pomalé tempo. Mapi Galán to sluší, hudba ze starších špageťáků nepřekáží a totálně béčkové finále (s očividnou inspirací "Mužem jménem Kůň" i "Rambem II") mě vyloženě potěšilo. S přihlédnutím ke jménu režiséra a roku výroby je to vlastně dost povedené dílko.

Tady se Eastwood výjimečně nebojí občas sebeironicky shodit sám sebe, ale s příběhem, který by to vyloženě potřeboval, už mu totéž tak dobře nejde. Proto film působí - i přes nezaměnitelnou sedmdesátkovou atmosféru, povedené akční scény, hlášky, pokus o znásilnění a enormní množství vystřílené munice - kapku těžkopádně, a z ústřední dvojky jej táhne spíš Sondra Lockeová. I tak ho mám ale rád. Rozhodně radši než "Násilníka", trojku Dirty Harryho z předešlého roku.

Slušná kriminálka, která místy otravuje vlezlou protichlastací agitkou, zatímco se kolem vesele šňupe koks. Čili americká klasika. Pod scénářem je podepsán Oliver Stone, který ale tím, jak s ním Hal Ashby naložil, byl natolik nadšen, že chtěl své jméno stáhnout z titulků. Ve filmu se najde hned několik pasáží s údajně improvizovanými dialogy, ovšem právě ty jsou z celého snímku nejzábavnější. V jedné ze závěrečných scén se herci vymknou kontrole natolik, až ono anglické slovíčko na "F" převažuje nad všemi ostatními dohromady. I'm not f***ing kidding. Když ne Bridges, tak zcela určitě začínající Garcia táhne film přes krapet pomalé tempo kupředu. Srovnání s Pacinovým Tonym Montanou vůbec není mimo mísu.

To jsem rozhodně nečekal, že se mi tenhle devadesátkový Argento bude tak líbit. A už vůbec jsem nečekal, že v něm legendární rejža projeví snahu o psychologii postav a souvislý děj. Pár drobných výtek bych někde vyhrabal (Asia jako policajtka, občasné CGI...), ale nejsou nijak zvlášť podstatné. Ovšem s tím, jak svědomitě Asia bojuje o sympatie diváka a Morriconeova hudba umanutě trvá na svých osmi tónech, ještě víc zamrzí, když po jistém hrdinčině zadostiučinění snímek na více než 20 minut naprosto chcípne. To je příliš dlouhá doba na to, aby se dokázal znovu rozjet. Ale i když se mu na výbornou první půli podaří navázat vlastně až teprve poslední, velice silnou scénou, převažují ve mně hlavně ty pozitivní dojmy. Milé překvapení s exkluzivní hromadou depky.