Kubaso

Přestože jde o s láskou a nostalgií natočený dokument, jeho tvůrcům se podařilo vyhnout se škatulce sentimentálního socanského retra, k níž by nevyhnutelně sváděla případná hraná forma jeho tématu. Chronologicky důsledný popis prostředí někdejšího černého trhu s videokazetami je skrz naskrz prošpikován ukázkami z bohatého archivu rychlodabingů, které nejenže pobaví přednesem či překladem jejich strůjců, ale navíc jsou uváděny v kontextu. Ani technická stránka věci nebyla opomenuta. A právě tady bych měl jedinou drobnou výtku, která se týká některých rekonstruovaných výjevů z dávných dob, v nichž se objevují až příliš moderní videa a typy kazet. Ale když jsem následně zamačkával slzu u scény, v níž si malí kluci vystřihují fotky z Video Plusu a pečlivě si je lepí do sešitu, a uvědomil si, že se tahleta přednovácká zábava bez podpory internetů a fejsbůků tenkrát rozšířila do všech koutů republiky, bylo to všechno šumafuk (sakra, kde je tomu mýmu sešitu jenom konec?). A v tom to právě je. Pacientům mně podobným Králové videa připomenou, jakou jsme to měli děsnou kliku, že se k nám ty fláky dostaly třeba i z šesté kopie, zatímco mladším ročníkům nejenže vysvětlí, proč jsme si i přesto vážili každého z nich, ale v druhém plánu jim i přiblíží význam fyzických médií v době plné gigabajtů neosobních souborů na počítačových discích a na serverech poskytovatelů streamovacích služeb. Díky moc, chlapi, tenhle svět si zasloužil znát pravdu o niňjách.

Po sedmé epizodě jsem někde slyšel výtku na adresu J.J. Abramse, že sice jako scénárista dokáže klást zajímavé otázky, ale už je nedokáže zodpovědět. To v posledních Hvězdných válkách vyvrací, bohužel však za cenu ignorování epizody osmé, která už je teď z hlediska děje celé trilogie důležitá snad jen vypořádáním se se Snokem a logickým zakončením vývoje postavy Lukea Skywalkera v životním výkonu Marka Hamilla. Jen se tím potvrzuje, jakou udělali u Disneyho blbost, že Abramsovi nesvěřili příběh celé trilogie. Ten by tak teď nemusel navazovat na práci Riana Johnsona, jehož jediným opravdovým prohřeškem bylo, že on a jeho ego pozapomněli, že točí prostřední díl trilogie, nikoli její finále. A také by teď nepůsobily scény Kylova (a nejen jeho) svádění Rey k temné straně Síly tak směšně, jako když Elmer Fudd láká králíka Bugse z nory. A když už jsem u Síly, její používání nyní funguje naprosto stejně jako používání cheatů v počítačové hře - konkrétně na získání zbraní a na nesmrtelnost. Není tak problém vyčarovat flotilu vesmírných křižníků nebo sloup elektrické energie ničící vše nad hlavou, navíc se mrtvé či umírající postavy oživují navzájem mezi sebou. A tam, kde ani Síla nestačí, tam pomůže hrdinům v nalezení hledaného artefaktu stará dobrá náhoda. K tomu všemu nebude divák ušetřen ani zjevení se dávno zabité postavy, která měla se Silou společného asi tolik, co já se sportem, anebo ducha džedáje, jenž je i nadále schopen manipulovat s předměty ve světě živých. Jsou to ještě Hvězdné války nebo Poltergeist? On je vůbec smrti připisován asi takový význam jako běžné chřipce a hlavních postav tu přibývá jako v pokračováních Policejní akedemie. A po nalezení trosek Hvězdy smrti už mi pitomost dalšího dění připomínala nechvalně proslulého Supermana 4. Jenže věci se mají tak, že já mám čtyřku Supermana rád a stejně tak si i Vzestup Skywalkera zopakuju radši než Posledního z Jediů. Prostě je mi milejší, když se filmu můžu od srdce zasmát, než když se ten film vysmívá mně. To rozhodně neznamená, že ho považuju za lepší, ale cynik ve mně si ho o poznání víc užil.

Clint má svoje Gran Torino, Stalllone Rockyho Balbou a John Wayne Střelce. A jak já to vidím, Eddie Murphy má teď Dolemita a jde o ten nejzaslouženější comeback ze všech. Ten film mi připomněl, proč jsem měl Murphyho tak rád. On totiž netočil černé filmy pro černé (jako ti, co tu byli před ním - s výjimkou Richarda Pryora), ani černé filmy pro bílé (jako ti, co přišli po něm), on je točil pro všechny. Pokud jde o Dolomita, jestli jste viděli předchozí spolupráce obou scénáristů, jako byl Ed Wood, Lid versus Larry Flint a Muž na měsíci, tak by bylo nošením dříví do lesa, kdybych popisoval film jako takový. Jejich poselství se dá shrnout do věty: "Jejich práce se mi třeba nemusí úplně líbit, ale je za ní strašně moc dřiny a srdce". A jakkoli není Dolemite tak výrazný jako předchozí jmenovaní, funguje opět báječně, tentokrát hlavně díky obsazení hlavní role a nezaměnitelné atmošce 70. let umocněné parádním výběrem muziky. A když už jsem u toho obsazení, zvláštní zmínku si zaslouží skvělý Wesley Snipes v roli režiséra.

Po mnoha letech viděno znovu a opět jsem měl hubu otevřenou dokořán. Tentokrát ve mně tenhle paskvil zanechal snad ještě horší dojem, když už si jeho existenci dokážu dát do kontextu. Cravenovi ležela všechna ta pokračování jeho Noční můry v Elm Street v žaludku, to víme, ovšem právě na Shockerovi je vidět, jak moc. I v něm máme taková klišé jako snové sekvence, telepatii mezi hlavním hrdinou a padouchem i relikvii z minulosti, která jej může porazit. Jenže tady jsou v ději bez jakéhokoli vysvětlení a těm několika málo pravidlům, která Craven do scénáře dostat dokázal, buďto není věnována pozornost (vrah Pinker coby opravář televizorů praktikující černou magii), nebo si dokonce v průběhu filmu protiřečí (Pinker vtělením se do cizího těla přejímá i všechny jeho nedostatky, aby však vzápětí posedl tělo malé holčičky, která teď kulhá jako kdysi Pinker... ty vole). Pokud to měla být parodie, není v ní humor, ani kdyby se Horace Pinker (Mitch Pileggi) šklebil sebevíc. Nejhorší na tom všem je, že po zhlédnutí téhle pakárny dojde nezasvěcený divák k naprosto mylnému závěru, že Wes Craven musel být nemyslící imbecil a plagiátor, který do svých filmů vecpal cokoli, co mu přišlo pod ruku. K našemu štěstí debil nebyl a ani nedisponoval ohromnými penězi z nejslavnějších studií, a tak tenhle provar ustál a už brzy natočil pozoruhodné Lidi pod schody a především skvělou Novou noční můru, kde se ke kauze Craven vs. Freddy konečně dokázal vyjádřit dobrým filmem. Shocker budiž příkladem pro Hollywood, jak to dopadá, když vidina další výdělečné série zabije šanci na sice jeden, ale aspoň solidní biják.

Moc povedený dokument s promyšlenou koncepcí od první do poslední minuty, pěkně od betamaxu k VHS, ze západu na východ. Sice bych v něm uvítal víc osobních zpovědí pamětníků celé té zlaté éry, v níž jsem prožil jen malou část, ale v těch padesáti minutách přeci jen nejde obsáhnout všechno. A tvůrcům filmu jednoznačně patří můj dík za to, že napravili historickou křivdu a konečně připsali všem těm Schwarzeneggerům, Stallonům a Norrisům zásluhy na vítězství nad bolševikem, o nichž dobrý americký lid pravděpodobně nemá ani páru. Ale Evropa o tom ví svoje.

Nevidí se každý den, aby držitelka Oscara z roku 1977 bičovala obnažené kozy Mariny Sirtisové, budoucí Deanny Troi ze Star Treku - Nové generace, kteréžto památné události ještě navíc bezmocně přihlíží Glynis Barberová, pozdější polovina dua Dempsey a Makepeaceová. Dále mě zajímalo, kdo asi mohl svěřit historickou frašku do rukou režiséra, jehož snímky se vyznačují odtažitým, téměř dokumentárním stylem a nedostatkem nadhledu. Odpověď? Yoram Globus a Menahem Golan. Mělo mi to dojít. Opravdu doufám, že další šleha od Cannonu, kterou uvidím, bude zase plná nindžů, raketometů a patriotismu. Tahle podívaná je nepříjemně krutá, cynická až na půdu a především vůbec není vtipná. Přistříhat do ní scény hardcore porna, film by nijak neutrpěl. A Faye Dunawayová na svou někdejší kreaci v podobné roli (Milady de Winter z Lesterových Tří mušketýrů) bohužel nenavázala. Neměla šanci.

Tohle je přesně TEN typ filmu, který chcete vidět v kině. Ovšem stejně jako původní kinoverze pětatřicet let starého originálu je i jeho potomek poznamenán potřebou studia obohatit příběh o podbízivá klišé. Sice se tentokrát nedočkáme vševysvětlujících monologů hlavní postavy a happyendu na hranici parodie, ale s tou hromadou odkazů na původní film je výsledný dojem přinejmenším stejně rozpačitý. Přitom jádro filmu je naprosto v pořádku - vlastní příběh je o hledání identity hlavní postavy a snaží se diváka přinutit, aby si položil otázku, kdy je umělá bytost plnohodnotnou formou života a kdy jen jeho imitací, čímž rozvíjí spíš Dickovu knihu než Scottův film. Výborně, tohle je pokračování, které respektuje oba své předchůdce a samo má také o čem vyprávět. Tak co v něm probůh dělají béčkoví záporáci, kteří ani nemají motivaci k páchání zla, zato ovšem shazují z nebe bomby, používají kung-fu nebo alespoň mají divný oči? Tohle je přece Blade Runner, ne Matrix. Také jsem nepochopil, proč se liší jejich cíle s cíli policie, ačkoli nějaká forma spolupráce mezi nimi očividně probíhá nebo alespoň kdysi proběhla. Ale to je možná jenom mojí nepozorností (a ne - nepovažuju za spoiler vyzrazení něčeho, co nemá vliv na příběh, jeho vyznění, ani dopad na hlavní postavy). Jakkoli negativně musí působit moje předchozí řádky, někde tam uvnitř JE biják jako kráva a žádná z vyjmenovaných věcí mi nevadila natolik, abych se nudil nebo dokonce spílal jeho tvůrcům za parazitování na jednom z mých nejoblíbenějších filmů. A po vizuální stránce za ním nijak nezaostává, to jen s tím vyprávěním příběhu má problém a místy zkrátka působí stejně jako jeho soundtrack - jako přesvědčivá, ale přece imitace. Chtělo by to taky director's cut...

Mám rád Beatles a nesnáším muzikály. V záchvatu masochismu jsem tedy padesáté výročí vydání Seržanta Pepře oslavil tímhle legendárním bizárem, v němž si například Donald Pleasence v paruce potřásá rukou s Bee Gees a Peterem Framptonem v růžové košili, zatímco na každého zvlášť ukazuje prstem a odříkává "I want you, i want you so badly". Upřímně jsem čekal, že co nevidět vstane a zařve "Nein, nein, nein!", jako když o pár let dříve pomáhal spřádat plány na zneškodnění Terence Hilla a Buda Spencera. Ovšem nestalo se tak a muzika hrála dál. Prakticky nepřetržitě. Kupodivu z toho někteří vyvázli se ctí a osobitě, jmenovitě Alice Cooper zpívající zfanatizovanému davu jakousi pohřební verzi "Because", Aerosmith s "Come Together", během níž Steven Tyler málem uškrtí Framptona (za což má u mě malé bezvýznamné plus), nebo Earth, Wind & Fire, kteří se jako jediní nebáli překopat Beatles úplně od základu. Zato Bee Gees, kteří na soundtracku bohužel logicky převládají, zpívají "Carry That Weight" úplně stejně, jako když vám přejí "Good Morning, Good Morning". Snad jen za "Nowhere Man" jsem je nechtěl zabít, všechno ostatní je tuctový revival s bombastickou produkcí, zalitý smrtelným množstvím cukrové polevy. Vážně by mě zajímalo, co za matroš muselo proudit v krvi skupině na vrcholu svojí slávy, aby kývla na nabídku hrát ve filmu revival alter ega, který si kdysi vytvořila skupina úplně jiná... Nebo koho to napadlo... Nebo proč "She's Leaving Home" zpívají roboti... Nebo proč se Billy Preston vznáší a střílí z rukou lasery...

Tokyo čeká další blbej den. Vrací se totiž Godzilla, aby důstojně navázala na řádění slavného monstra, ignorujíce přitom všechna ta pokračování z 60. a 70. let, která původní symbol strachu z jaderných zbraní přetvořila v roztomilou potvůrku pro děti a mládež. Tenhle drsoň si dokonce dává radioaktivní odpad k snídani. A přesně tak se mi to líbí. Humor zde absentuje, nenachází se tu protivník, který by Godzille bránil v rozletu, a obligátních sci-fi serepetiček je tu jen minimum. Dokonce i ta omáčka okolo se studenou válkou mě zajímala, protože ačkoli to téma nezůstalo tak aktuální jako dilema z původního filmu (tj. zda zničit či nezničit obrovskou ničivou sílu něčím ještě horším), je to celé správně vážně pojaté i dobře zahrané a logicky navazující na originál. Ovace vestoje si zaslouží i majestátní soundtrack, v němž leze pompa z každé noty. Výsledný dojem kazí jen triky. Ani všechen ten kouř, detaily miniatur a hry světel a stínů bohužel nedokáží zamaskovat, že jde zase jen o chlápka v gumovém obleku, co srovnává se zemí jednu kartonovou krabici za druhou, zatímco po něm střílejí hračky pro děti. Já vím, že to patří k věci, ale nemůžu se zbavit dojmu, že tenhle film už si zasloužil něco lepšího. Ovšem jak se zpívá v závěrečné písni: "Goodbye now, Godzilla, my old friend." Ještě se uvidíme.

Neil Breen - nejlepší špión, terorista, žoldák, chemik, všemi medailemi vyznamenaný voják a já nevím co ještě pobíhá po poušti, v níž má pod každým druhým šutrem schované notebooky a mobily, s jejichž pomocí dokáže začít i zastavit válku (jeho slova, ne moje). Má auto plné konzerv s tuňákem, rozsévá anthrax po Las Vegas, komunikuje s mrtvými a léčí rakovinu. Ale ani to (a ani kvanta záběrů posbíraných z archivu) mu nedokáže vrátit nebohou mrtvou snoubenku, jejíž kostru s sebou pro sichr vláčí ve spacáku... A to jsem spoustu věcí zapomněl nebo se je ani nesnažil pochopit. Ve skutečnosti je to taková zetková variace na Scorseseho Taxikáře, ovšem s tím rozdílem, že nikdy není jasné, zda je Double Down kongeniální studie proměny člověka v paranoidního šílence, anebo zda jde o jeho dílo. Asi jen málokdo jiný by si troufl v závěrečných titulcích uvést u profesí osvětlovače či stylisty slovo NONE. Rozhodně je to unikát.