Kubaso

Po Djangovi se rázem staly nejčastějšími slovy v mezinárodních názvech italských westernů výrazy "smrt" a "Django". Úspěch filmu přičítám spíš Corbucciho očividné snaze posunout meze brutality žánru a zasadit děj do netradičního prostředí, než jeho skutečným kvalitám. Vlastně nejde o moc víc, než o variaci hitu "Pro hrst dolarů", ale Corbucci Djangem ukázal cestu, jak natočit v Itálii western, který by nevyzněl vedle Leoneho snímků trapně. A navíc by se bez něj "ten druhý Sergio" (míněn Corbucci) těžko kdy dopracoval k perlám jako "Velké ticho" nebo "Companeros", takže zaplaťpámbu za něj.

Špičkový Corbucciho špageťák s notnou dávkou humoru. Popis děje by byl nošením dříví do lesa, poněvadž jde málem o remake jeho vlastního Žoldnéře z 68. roku. Minimálně z jednoho důvodu se mi ale zamlouvá daleko víc. Corbucci už začal couvat pryč od levicových názorů, což dokazuje vtipný úvod s pucováním bot. Přestože v druhé půli filmu začíná hrdinům písek pod nohama ideologicky rudnout, a já se napoprvé bál, kam to všechno míří, Corbucci nezklamal a zakončil snímek absurdním masakrem, v němž se jeho cit pro chaotické akční scény projevil naplno, a kde jdou všechny ideály stranou. Perfektní je i obsazení. Trojice Milian-Nero-Palance si své role vyloženě užívá a i když jsem četl, že bývalý Django Miliana, kterého je plné plátno (dnes už vlastně spíš obrazovka), zrovna dvakrát nemusel, nejspíš právě jemu se povedlo vybičovat Nera k hodně sympatickému výkonu. Vlastně je to první western, kde se mi líbil, a zvlášť mi s ním utkvěla v paměti scéna, v níž si originálním způsobem "rezervuje" hotelový pokoj. Z těch "Milianových" scén mě zase nejvíc pobavila ta, kde jsou oba zastaveni vojenskou hlídkou ke kontrole, která se poněkud zvrtne. Morriconeho hudba, sborová titulní skladba a instrumentální "Il Penguino", opět navozují skvělou atmosféru. Pořád je na co koukat, pořád je co poslouchat a humor funguje nad poměry většiny italských westernů. Corbucciho nejosobitějším westernem je sice "Velké ticho" a nejslavnějším "Django", ale mně osobně jsou "Companeros" kapku sympatičtější. Milovník špaget, jakkoliv by se mohl zděsit poté, co si vyhledá ve španělském slovníku překlad slova "compañeros", s tímhle filmem vedle nešlápne.

Manželé Paul a Lisa Martinovi brání svůj zlatý důl před útokem banditů. Po boji zůstane Paul zaklíněn pod vozem a Lisa jede vyhledat pomoc do zapadlé díry jménem Nido de Aguila (Orlí hnízdo). Tady přemluví bývalého armádního poručíka Joea Collinse, aby s ní a s několika místními vyvrhely jel manželovi na pomoc. To si aspoň má Lisa myslet... Jde o jedno z mnoha zapomenutých špaget. Co jej ale od ostatních odlišuje, je poněkud větší důraz na ženské postavy (v obou dvou smyslech). Hlavní hrdinka je sice idiot, ale díky za ní. Filmu bohužel ubližuje ospalá režie a ne úplně dotažený scénář. Zrovna postava notně zbloudilého kazatele Rileyho si o víc prostoru vyloženě říkala. Naopak musím pochválit absenci humoru a charaktery některých postav, z nichž jsem vyloženě cítil, že bych k nim nechtěl stát zády. Je tu vynikající scéna s mexickou prostitutkou hrající na kytaru místní "smetánce" a potěšila mě i tuplovaně dlouhá závěrečná přestřelka. Ani omylem nejde o žádné veledílo, spíš se v něm mísí naivita starých amerických a německých dobrodružných filmů, ale začínají-li se někomu zajídat zástupy béčkových variací na příběhy mstitelů beze jmen, může udělat i mnohem hůř, než sáhnout právě po tomhle filmu. P.S.: Reklamní slogan nemá chybu - They Followed Her For The Gold And Her Body... They Didn't Get The Gold!

Úvod s odsunem ze Saigonu je naprosto bez nadsázky výborný a nemusel by se za něj stydět žádný velkofilm. Brzy se ale vše vysvětlí, když se objeví na scéně generál Kvok a Norrisův Braddock s pomocí retardovaných dialogů a příruční atomovky odvádí děti za svobodou. V případě téhle série jednoznačně platí: čím hůř, tím líp. A trojka... je holt nejlepší. Už jen kvůli pohledu na Norrise v přestrojení a jedné opravdu dokonalé hlášce se musí vidět. Je to masakr.

Samozřejmě je to stejná konina jako všechny ostatní Norrisovy filmy, ale podobně, jako si "Osamělý vlk McQuade" hrál na western, tak "Vynucená msta" zase tak trochu koketuje s filmem noir a díky snaze o slušný příběh (ač předvídatelný až hanba) a do mrtě využitému prostředí ulic Hong Kongu se mu daří udržet pozornost až do konce. Fajn filmeček, pokud víte, co od něj máte/nemáte čekat. A Chuck bez plnovousu tu má ještě nějaké charisma, které brzy zmizelo s jeho příchodem k fabrice jménem Cannon.

Sedm vězňů navzájem propojených řetězem je eskortováno vojáky do nedaleké pevnosti. Cestou je vůz přepaden a následně zničen. Kromě bandy trestanců tvořené těmi nejhoršími vyvrhely přežije už jen seržant Brown, jemuž jeden z hrdlořezů zavraždil manželku, a jeho dcera. Celá výprava se vydává na dlouhou cestu nehostinnou krajinou zasněžených hor. A aby toho nebylo málo, brzy se ukáže, že onen řetěz je celý ze zlata... Nápad je geniálně prostý a beze zbytku využitý. Nejdřív jsem měl strach, abych se v tom vyšším počtu hlavních postav orientoval, ale naštěstí se poměrně brzy začaly navzájem škrtat ze scénáře. Škoda, že tento film proslul hlavně svými gore scénami, protože jinak jde o nečekaně dobré a atmosférické dílko. Ony krvavé záběry dokonale evokují Fulciho horory, což je vzhledem k roku výroby "Devíti hrdlořezů" na pováženou, ale bez nich by se film obešel taky. Herci hrají dobře, sněžné prostředí dodává filmu správně temnou, bezvýchodnou atmosféru, snad jen hudba mi přišla poněkud repetivní. Při srovnání se "Se sei vivo spara" (neboli "Django Kill... If You Live, Shoot!"), podobně krvavými špagetami z Itálie, u mě tenhle Španělský kousek jednoznačně vyhrává.

Slušný špageťák s dějem obšlehnutým z Corbucciho "Velkého ticha" z téhož roku (hrdinou je rovněž pistolník s jistou fyzickou indispozicí, jde tu o amnestii pro psance, o lovce lidí...). Místy podle mě funguje i o něco líp, protože se nepokouší o nadsázku, ale jeho atmosféry samozřejmě nedosahuje ani zdaleka. Slabší je režie, střih, hudba a především hlavní postava v podání Alexe Corda. V komornějších scénách je kupodivu dobrý a je úleva vidět v takovém filmu hrdinu, který není nezranitelný, ale jakmile se má tvářit drsně, bývá to trapas a vůbec nechápu, proč má před ním většina ostatních postav takový respekt. Za zmínku stojí, že pro uvedení v Americe byl film zkrácen o cca 20 minut. To nepřekvapí. Tentokrát však bez bázně a hany pánové s nůžkami odstřihli celý původní konec filmu, který nebyl zrovna happy. A právě tato verze vyšla na DVD. Klobouk dolů.

Zapomenutý, ale ne zavrženíhodný western o staříkovi Samu Cooperovi, jenž se společně s mladíkem Manolem vydává kopat zlato. Věci se ale zkomplikují, ze dvou jsou rázem čtyři a je nasnadě, že dál už se jejich počet bude snižovat. K filmu se váže pár zajímavostí: režie se měl původně ujmout Lucio Fulci, přičemž natáčení začalo už v šedesátém šestém, ale do kin šel film až o dva roky později a zalíbil se ve Vatikánu, což je o to kurióznější, že postavy Hiltona a Kinskiho jsou tak trochu homo. Akce je pomálu, ale velká přestřelka z prostředku filmu se mi líbila hodně. Škoda podezřelé hudby Carla Rustichelliho, který si asi spletl western s historickým velkofilmem (není to naposled), a trochu vláčnějšího tempa.

Smutný důkaz toho, že geniální hudba (resp. jen a pouze ústřední motiv, jenž si suverénně vykračuje vedle toho nejlepšího od Morriconeho), dobrá kamera, výprava a schopná režie ještě nemusejí dát dohromady dobrý film. Vidím to na takový lepší, lehce nudící podprůměr, který tak dlouho oddaluje zápletku příběhu, až o ni nikdo nestojí. Naneštěstí si neustále hraje na něco víc. Za pozornost určitě stojí flashbacky a finální souboj, ale díky scénáři a nedostatku originality je to jinak bohužel grande nic.

Jistě ne nejlepší western od Corbucciho, příjemně se však vymyká ostatní špageťácké produkci. Taková "Divoká banda" poitalsku, ovšem s tím rozdílem, že "Hellbenders" se mi líbili o něco víc (a taky jsou starší). Na Morriconeho hudbu jsem si musel napřed zvyknout, nejde o jeho úplně nejtypičtější soundtrack, ale brzy se mi zalíbila. Horší je to s herci. Obsadit do hlavních rolí neznámé tváře byl podle mě dobrý nápad, bylo by ovšem fajn, kdyby hráli lépe. Taťka Jonas (Joseph Cotten) je výborný, ale zbytek mužského osazenstva je strašně nevýrazný. Hlavně Julián Mateos coby Ben mi poněkud vadil, což ovšem může být jen tím, že hraje kladnou roli ve filmu, kde by žádné být neměly. Má-li tenhle film skutečně nějakou Achillovu patu, myslím, že je to tahle.