Adam Bernau

Do třetice všeho zlého, aniž bych musel přihlížet k tomu, jak se tvůrci ztrapňují adaptačními nápady pro ztvárnění těch asi sedmi stran, které jsem z předlohy přečetl, nebo k dalšímu vstupnímu obohacení látky o netušené motivy (tentokrát Edmund snažící se narukovat do armády). Utěšuje mě vědomí, že za nějakých dvacet let bude tento film jasným "must see" pro každého milovníka béčkového fantasy.

Lze předpokládat, že knižní předloha svého času mohla mít (a třeba dosud má) nějakou zajímavost a právo na život, v podobě televizní hry však vyznívá jen jako kostýmní konverzačka o ničem. Vlastně o něčem přece: o Werichovi - to je vlastní téma této adaptace. Počet hvězd zaokrouhluji nahoru pro nevšední zážitek s Kopeckým: zcela přirozeně očekávám, kdy to jeho postava rozbalí a pokusí se ovládnout situaci - a on je chudák někde v půlce bez fanfár vystřelen z trenek jako politováníhodný přizdisráč, ani si neškrtne, což je u tohoto herce velký odvaz ve vztahu k diváckému očekávání. Jinak je to celé takové nic proti ničemu. Stejně jako u Uspořené libry jsem nepochopil pointu.

hajzl! /// Ale po pořádku: Vyjdu-li z axiómu, že podpětihvězdičkový Trierův film je nerealizovatelný, tak Nymfomanička vol. II neexistuje. Banálnost navázání na nabuzující závěr prvního dílu, jakož i neopodstatněnou rozvleklost a fádnost zbývajících kapitol (jakkoli jsou samy o sobě hezky řešené) nedovedu nasadit na žádné apologetické kopyto. Téměř vše je tu přebytečné, jsme pouze zdlouhavě vedeni nějakým dejme tomu vývojem k nutnému vyvrcholení. A má-li i toto být součástí hry, pak smutně konstatuji, že tady už to Mistr překombinoval, ani poukaz na žánrohravost nepomáhá. K absenci páté hvězdičky přispívá i těch několik okatých momentů, v nichž sečtělý moudrý Seligman, projevující dosud mimořádné pochopení, stává se najednou nedůvtipným reprezentantem konvenčních „nezpochybnitelností“, a to pouze proto, aby mohla Joe deklamovat Trierovy jakoby kontroverzní protinázory (z nichž ty na téma „politická korektnost“ jsou běžné a konec konců s nimi lze souhlasit, zatímco u její řeči o údělu pedofila si ani neumím představit, že by s ní rozumný člověk nesouhlasil). A opět- jestli je i toto součástí hry s divákem (jakože asi je), tak už to prostě nezabírá. Dále něco, co se týká spíš celku obou dílů: od začátku (a velmi dlouho) nic nenasvědčuje tomu, že bychom měli něco do činění s nymfománií ve smyslu lékařsky diagnostikovatelné patologicky zvýšené potřeby sexuálního ukojení, ale někdy během filmu se najednou začíná pracovat se samozřejmým předpokladem, že tomu tak od začátku je. Čímž je vyčerpáno vše, co mělo nebo mohlo mít vliv na tak nízké hodnocení z mé strany, nepočítám-li ta asi tři (celkem v obou dílech) místa, na nichž střihačovi fest ujely nůžky (taky záměr? - já už opravdu nevím, co si mám myslet). Dál SPOILERY: Pokud jde o pokračující opracovávání tématu, tak z detailů velmi zapůsobilo mylné vyhodnocení Mesaliny coby Marie (madona s děťátkem), které jsem provedl samozřejmě zrovna tak jako Joe – a (bez ohledu na to, jakou „rouhačskou“ funkci má kontext, v němž se tato postava objevuje) bylo dosti prekérním zjištěním, že domnělá madona je nejen klasickým pohanským motivem kdovíjakého modlářského kultu (na tom by ještě nic zvláštního nebylo), ale že jde prostě o dobové uctivé vyobrazení prachsprosté kurvy - císařovny. Celkem v intencích tematického obsahu celého dvojfilmu. Zpět k celku: V celém druhém díle, většinu jehož děje lze prostě odsunout (ano, třeba vztah s dítětem není bez významu a je podán dobře, ale poněkud se utápí v příslušné epizodě), je důležitý až závěr: předně celá skvence vyústění příběhu až k situaci, v níž Seligman Joe na začátku našel. Celý postup (od opuštění následnicí kvůli Jeromemu, přes neúspěšný pokus o jeho vraždu, až po obojí reakci) je nepatřičně zkratkovitý a postrádá jakoukoli logiku jednání. Tedy se opět chytám na Trierovu hru: ovšemže by bylo snadné, nasadit to celé na přesvědčivě rozpracovaný sledovatelný sled motivací, což ovšem tvůrce se smíchem odmítá a takto defektně nás přivádí k výsledným situacím a obrazům, o něž tu jde: logika děje (jednání) je provokativně nulová, nicméně výsledky, které vidíme, jsou dokonale adekvátním završením příběhu Joe, alespoň tak, jak nám je Trier doslovně ukazuje. No a teď to Seligmanovo finále: Žádný filmový tvůrce mě nikdy tak nenasral, jako Trier touto nechutnou podlostí. Ano, naprosté znechucení, škodolibé rozstřelení diváka, který byť by si i myslel, že vše prohlédl, přece je takto nakonec nachytán na švestkách. Nelze vůbec přijmout, že by tady šlo o nějaké prvoplánové „odhalení pokrytectví“ ve smyslu „podívejme na svatouška“. Takhle by Trier prostě klesnout nemohl a navíc: závěr postavu Seligmana nikoli „odhaluje“, nýbrž zcela popírá. O ono pokrytectví ovšemže jít můž, ale ne Seligmanovo - ten je zde jako postava prostě obětován v zájmu Trierových záměrů s divákem. Pollyjean sice v rozhovoru po zhlédnutí filmu navrhla hledat řešení přísně v logice jednání: museli bychom tedy předpokládat, že Joe či její vyprávění tak na něj zapůsobila, že se v něm během chvíle cosi zásadně zvrátilo (co samozřejmě mohlo být za roky skrytě nadrženo); jenže toto reálně možné vysvětlení je k ničemu ve filmu, nemáme-li pro něj sebemenší zjevnou oporu. Následný postřeh Pollyjean ovšem staví celou věc do jiného světla: Joe přece bezprostředně před tím „učinila rozhodnutí“ (vlastně díky Seligmanovi), že se svou nymfomaničností skoncuje, že od nynějška bude usilovat o jiný, o vlastní život (nebo jak to řekla). Došlo zde tedy k velikému a úplnému vyměnění poloh mezi ní a Seligmanem – jakoby na něj vložila své břemeno, jakoby on byl nakažen tím, jak ona byla jeho prostřednictvím očištěna. (Nemusím zdůrazňovat, že následné zastřelení a útěk (kam?) je každopádně zcela adekvátní.) Což je hezký výklad, ale proti tomu, co Trier se Seligmanem provedl, stejně bezmocný jako kterýkoli jiný. Kromě facky divákovi je to i facka pro Joe – opěrný bod, o nějž se vzepřela a – tohle? Je tedy vůbec nějaká cesta? Ano-li, tedy skutečně jen v samotě. Je tu ale ještě jiný úhal pohledu, který myslím nejspíš měl Trier na mysli, a který jsem si uvědomil až při pročítání recenze, v níž se samozřejmě předpokládá, že Seligman je po celou dobu zástupcem diváka Trierova filmu (i se svými výklady a analogiemi); sám jsem to pocítil jen po wtf scéně zapálení auta, na niž Seligman reaguje zcela v souladu s divákem, ale zpětně vidím tuto koncepci jako nepochybnou. Pak ovšem musíme přijmout, že Seligman zastupuje diváka i ve svém žalostném finále, čímž se ovšem celá věc stává zcela hodnověrnou. Ale aby to nebylo tak jednoduché, Arbiterův všímavý komentář k prvnímu dílu velmi nepříjemně upozorňuje na propriety Seligmanova bytu (návnada – muška visící nad postelí atd. atd.). Každopádně je ale otázka hodnověrnosti Seligmanova konce zcela podružná: Trier tím dovádí k dokonalosti to, o čem píšu v komentáři k prvnímu dílu. Suma: Hodnotím-li film Nymfomaniac vol. I-II pouze "jako takový", čisté tělo filmu, je to z dosud viděných trierovek (evropská trilogie, Prolomit vlny, Melancholia) film nejkonvenčnější a zároveň nejslabší, ač také pěkný. Ale o to tak docela nejde. Je to „metafilm“. Nikdy jsem nevěděl, co si mám představit za slovy „postmoderní film“, teď už to vím: Trierovu Nymfomaničku - pro mne, nevzdělaného, úplně nová komunikační úroveň, založená vlastně na vyčlenění různých možných poloh jak sdělnosti a bytnosti (tj. kvality?) díla, tak jeho přijímání divákem, jejichž fragmentace je spjata s opačným pohybem "defragmentace" (přiznané soubytí poloh, které jedna druhou popírají). A po závěru už jdou jenom titulky, divák je bezmocný.

Vyjdu-li z axiómu, že podpětihvězdičkový Trierův film je nerealizovatelný, je Nymfomanička vol. I, přestože mi dává slabší divácký zážitek než všech pět dosud viděných, epochálním dílem: Už od první minuty (pravda, i vlivem nezrušitelné před-pojatosti) se mi zdá, že zde Lars Veliký dává zcela otevřeně najevo to, co třeba v Melancholii bylo ještě možno nevidět, popřít nebo aspoň odsunout do pozadí, čemu tady však nelze uniknout, a co se dá shrnout úsměškem „diváku, koukej, jak s tebou vyjebávám – a jak s tebou vždycky vyjebu“. Trier chce, abych se jakýmkoli pochopením, přijetím či nepřijetím jeho filmu blamoval. Ukazuje, že není možnost rozhodnout, zda sleduji umělecky rafinované dílo nebo kýčovitý slepenec, zda jeho účelem je výpověď nebo výdělek (přičemž není žádná korelace mezi první a třetí, resp. druhou a čtvrtou variantou), zda mám právo prostě přijímat to hezké a primárně prodivácké (ať už erotickou nebo komickou složku, vztah s otcem, komunikaci Joe se Seligmanem nebo třeba hned úvodní úchvatný labyrint zdí, myšlenky jako "revolta proti lásce" aj.), nebo mám v tom všem odkrývat kontroverzní parodičnost, nebo onu parodičnost odhalovat jako účelovou plytkost, nebo… Mimořádně kvalitní film nebo kýčovitá sračka? „Hádej“, směje se Trier. Klopotná snaha zakrýt letitou tvůrčí krizi, jak tady někdfo píše? I kdyby, tohle vám k vypořádání se s Trierovou Nymfomaničkou prostě nepomůže. To ale není všechno, on ten účelový reklamní humbuk totiž není jen širší součásti díla (spolu s dílotvorným záměrem dostat do kina co nejvíc platících diváků) – i samotné tělo filmu s tímto humbukem očividně pracuje. I to úvodní nasrávací sdělení o cenzurované verzi se jeví jako součást hry – a opět si můžete vybrat, zda jde o hru tvůrčí nebo výdělečnou – já myslím, že obojí, koneckonců i ta manipulace za účelem vytřískat z toho co nejvíc, je součástí uměleckého záměru. Stručně k tématu: Tvrzení, že má jít o film o ženské sexualitě, je ještě větší marketingově tvůrčí fligna než vše ostatní (snad jen "cantus firmus" lze považovat za povrchní, ale pěkný příspěvek k tomuto tématu) a dokonce ani sexualita samotné Joe zde není něčím, co by se dalo konzistentně uchopit. Nymfomaniac Joe zde nefunguje jako sexuální subjekt, nýbrž jako aktivní sexuální objekt - a o kom se vypovídá, jsou muži, s nimiž se setkává. Joe jako subjek, jako osobnost, nese témata jiná: osamocenost, problematiku libovolného jedince jakožto latentně „asociálního“, problém viny a kulturu "viny". Všechno to ovšem Trier opracovává a kloubí způsobem hodným obdivu, byť způsobem lehkým, jakoby rozvíjením volných variací na titulní zadání. Samotný závěr „Nic necítím“ – tma, s ramsteinským nášupem a upoutávkami na vol. II, je ve všech ohledech tohoto komentáře naprosto epesní tečkou (vlastně pomlčkou).

Matty, cit.: "Ženy se chovají jako kurvy, muži jako kreténi a zástupci obou pohlaví činí zásadně rozhodnutí, kterými ubližují nejen sobě, ale také druhým." V nemocnici v bezvědomí leží zmrzlý anděl a za této situace se odehrávají nekonečně tragédské příběhy filmu, vrcholícího pak dobrovolnou reprízou spartakiádních Poupat. Čili myšleno to bylo dobře, to nemohu říct. Do toho některé opravdu hezké záběry (a třeba raní objevení toho zmrzlého anděla!). Dílo srovnatelné s o rok mladšími Slámovými Čtyřmi slunci - s tím rozdílem, že Sláma asi ví, co chce, umí to (i ta kamera je úplně jiný level) a výsledný celek je ve svém sdělení hodnověrný, skutečně zajímavý a přesahující. Poupata jsou sice stavěna z velmi solidních základních stavebních prvků situací, postav, i jejich hereckého ztvárnění, díky čemuž mají co říci k sociální realitě dneška, přesto jako celek nejsou schopna ani základní věrohodnosti, natož jakékoli s prominutím "nadstavby", čehož příčina se mi zdá tkvět v tom, že tvůrčí koncepci zde supluje pouhá metoda stálého stupňování zmaru a "zajímavě tragicky osudového" prolnutí - toto autor sleduje a nic jiného nemaje, nemoha si též asi odepřít žádnou příležitost k žalostně efektním (a lehce moralizujícím, ale to by bylo v pořádku) zauzlováním postav a jejich interakcí, vytváří paskvil, jehož závěr musí být divákovi prostě už zcela lhostejný. Možná je to celé jednodušší: komentář Morien (1hv., 6.4. 2012) dostatečně zodpovídá veškeré moje nechápavé otázky, jak ke všem těm WTF, tak k výslednému tvaru. Naproti tomu Mattyho výklad (postnormalizační základní postoj a jeho důsledky) mi sice připadá příliš fantastický, ale "Poupata", tudíž musí být vzat vážně - a skutečně se mi to jeví jako jediná možnost, jak tento film obhájit: pro postavy je prostě typický němý předpoklad, že problémy, které působí, se nějak samy vyřeší - s tímto vědomím bych možná měl zvážit přehodnocení, ale to bych se musel na Jiráského opus podívat znovu a to po mně nemůžete chtít. Nad tři by to stejně nešlo.

Třetí díl, ten s předáním "Zlatého dolu". Je to milé, se zúčastněnou skvadrou určitě milejší, než bych si u současného českého seriálu podobného formátu dokázal představit. A ano, proti případnému "kultu" nic nenamítám. Ale ani tak jsem nenašel důvod, proč to existuje a proč bych to měl sledovat. Říďovo nostalgické "zlatá devadesátá" je jen zdáním jednoho hypoteticky možného důvodu. Dvě hvězdy jsou maximum, dávám maximum.

chaloupko vole ke mně

Zajisté akceptovatelnější adaptace než ta druhého dílu. Ale ani toto zpracování nenabízí nic, co by za to stálo. Bez nálady, bez důrazu. Že se nepropadá zcela do nevkusnosti, je poněkud málo. Ale když už se propadne, tak pořádně a právě v té vrcholné věci: Aslanovo sebeobětování a zvláště vzkříšení. Ukazuje se, že ztvárnit tuto událost tak, aby nevyzněla trapně, bude asi značně obtížné. To tady ale tvůrce zjevně netrápilo: moment Aslanova objevení se a jeho vysvětlení, že nakonec vlastně o nic nešlo (myslím, že christologické polemiky prvních staletí i příslušná dogmatická usnesení se dají nahlížet také jako kroužící kolem této nevyřčené prekérie), že to byl jen fígl, je podáno s tak okázalou barvotiskovostí (při absenci jakéhokoli vnitřně přesvědčivého vyjadřovacího prostředku), že je prostě k smíchu. Zajímavější bylo sledovat vztah Lucky s Faunem a Edmunda s Bílou čarodějnicí.

Kdo dal těm prasatům právo točit Narnii? I kdybych byl ochoten odhlédnout od toho, že Aslan se tváří jako Santa Klaus na Coca-Cole, a že z celého filmu přetéká směs patetismu a roztomilosti, nemohu pominout, že i jako šablonovitý dobrodružný tzv. rodinný biják to je blbě udělaný film rozdrobený na nějaké ty "efekty" a "akci". Nabubřelé nic. Takže dík Disneyho kurvám teď dalších sto let nikdo Narnii dělat nebude a zůstane tu tenhle paskvil. Upozorňmuji na starší TV zpracování BBC, nejen důstojné, ale i celkově, přes svou hubenost a topornost, nesrovnatelně lepší. I když moje dcera, která na rozdíl ode mne přečetla Prince Kaspiana celého, má opačný názor. No nic: sedumadvacetiletý Kaspian a celá ta záležitost mezi ním a Zuzkou je výborný námět na muzikál v nějakém populárním pražském divadle.

Tak to roztomilé štěbetání v závěru titulků jsem jakože neslyšel.