scintilla

Po prvním shlédnutí jsem uvažoval nad tím, jestli je tenhle film skutečně postmoderní veledílo nebo jen postmoderní kýč. Po druhém shlédnutí jsem se přiklonil k tomu prvnímu. Řekl bych, že to je sextet nejen hudební, ale i filmový, a to nejen kvůli tomu, že se tam prolíná šest vzájemně provázaných příběhů. Ten film má i jistý hudební rytmus. Skutečně žije i graduje, právě tak jako utichá a dělá pomlky, tváří se sám jako obrazová skladba, jako symfonie. Navíc je promyšlený, od začátku až do konce, ba dokonce od konce k začátku. Některá nenaplněná přání se již splnila v minulosti, na některé teprve čeká budoucnost. Ty příběhy je potřeba vidět naráz, jakoby existovaly někde na věčnosti. Teprve pak dává smysl například ta scéna, kdy Sonmi 451 (Doona Bae) přemítá během výslechu nad tím, jak by si představovala nebe, pokud by nějaké bylo. Jako otevírající se dveře, za kterými by byl její milovaný Hae-Ju (Jim Sturgess). A následný záběr na to, jak se otevírají dveře, do místnosti vstupuje Adam Ewing (Jim Sturgess), aby se znovu shledal se svou manželkou (Doona Bae). Paráda, těším se, až si to dám ještě po třetí... a hlavně se těším na knižní předlohu, jelikož by mě hodně zajímalo, jak to vypadá napsané.