Vindemiatrix

V Otci Tedovi i Partičce IT přivedl Linehan na svět svérazné trojčlenné kolektivy, které se dostávají do promyšleně absurdních situací a čelí jim s porcí švihlého humoru - někdy větší, někdy menší. V Black Books, kde se opakuje tentýž koncept, je ta porce bohužel vůbec nejmenší. S výjimkou Bernarda mě tentokrát nezaujaly ani postavy a stereotypně rozdělené role ("Bernard šikanuje Mannyho, Manny zachraňuje obchod a Fran buď oba popichuje, nebo se nudí") spíš iritovaly než bavily. Linehanův nejslabší projekt. Otec Ted s námi, a zlý antikvář pryč, enter!

První třetina, vrcholící impozantním entrée stvůry do Anglie, strhne rychlým tempem a režijní invencí. Dominuje jí Harkerovo delirického trnutí na hraně hrůzy a krvavého vzrušení, takže si člověk téměř nevšimne strohosti dialogů a nespojitosti děje. Když se však zkratkovitý styl vyprávění přenese i do další části filmu, začne to trochu vadit. Hroty milostného trojúhelníku Mina-Jonathan-Drákula nemohou diváka pořezat, protože se ztrácejí v mlze neurčitých upírových záměrů a snové eroticky, v níž není prostor pro vztahovou psychologii. Konzistenci příběh nezíská ani po příchodu van Helsinga, jehož mentorské komentáře sice trochu objasňují mytologii, s níž film pracuje, ale maniakální doktor zůstává ambivalentní postavou s podobně nejasnými cíli jako Drákula. Jeho zapojení do děje znamená jen další navýšení chaosu, takže se film jako celek v podstatě vyčerpává v řetězení přízračné brutality se zvráceně rajcovním nábojem. Jako osobité pojetí upíří klasiky má však Coppolův počin tvůrčí logiku: namísto konvenčního vyprávění příběhu, který beztak každý zná, sugeruje výjevy a atmosféru nekonečného transylvánského transu. A činí to s přesvědčivostí tak uhrančivou, že jsem přes všechny výhrady uvažoval ve výsledném hodnocení o pěti hvězdičkách. Nakonec čtyři; snad se kvůli tomu rumunský hrabě neobrátí v hrobě...

Dracula jako taliánský hoteliér? Proč ne, když se v jeho sídle sjíždějí hosté z nejtemnějších zákoutí záhrobního folkloru, brakových povídaček a fantaskních bestiářů, aby položili své sešívané údy, chřastící kosti, scvrknuté hlavy a řinčící okovy na oltář popkulturní zábavy. K smrti mě sice neuřechtali, ale řachtá jim to pěkně a vzdor celkem rutinnímu příběhu se postarali o nápaditou podívanou.70 %.

Buddy movie překvapivě skoupé na vyloženě akční scény, ale o to štědřejší na komediální situace. Jsou nápadité a zábavné, ale z obavy, aby parodické prvky nenarušily nostalgii kriminálního retra, jako by tvůrci váhali sešlápnout plyn až k podlaze. Scény jako "kokain v kafi" či "mimové na bat micva" volaly po větší show; naopak takovému Snoop Doggovi bych osobně prostor ubral. 70 %.

Milostný trojúhelník, v jehož těžišti figuruje tak málo atraktivní žena jako Jamie Lee Curtis, je pro mě větší záhadou než ten Bermudský, ale beru to jako úlitbu anglickým standardům krásy. Účast ex-pythonů sice potěšila, ale uměl bych si s nimi představit lepší setkání, zvlášť když Michael Palin hraje postavičku spíš jen do počtu a scénář pracuje s náznaky děje pouze v prvních a posledních dvaceti minutách. "Co bylo to uprostřed", to bych Ottovi vážně nevysvětlil. Pro mě to byla nuda tu a tam přerušená povedeným gagem (někdy dokonce velmi povedeným, a občas i několika, ale celkově mi tahle ryba přání nesplnila).

Kdo viděl Vraždu na večeři, asi se neubrání srovnávání, které patrně vyzní lépe pro starší z obou filmů. Ani ve Stopě však není výskyt humoru nijak stopový. Vražda na večeři exceluje v dialozích, jejichž kvalit dosahuje Stopa jen v některých pasážích, ale vynahrazuje si to bohatším repertoárem situačních gagů. Nápad s trojitým rozuzlením mi zněl skvěle, ale v praxi filmu spíš uškodil: vzdor stylovým Cullerovým sprintům ztratila podívaná v poslední třetině na tempu.

Tim Robbins si mě získal hned, Martinu Lawrencovi to chvíli trvalo, ale nakonec mě jejich souhra docela bavila. Příběh mohl být scenáristicky vypilovanější (pointa s nevěrou například není špatná, ale její vysvětlení dost krkolomné), vtip a nápad to ovšem má. Nejvýživnější komický výstup si překvapivě nestřihl ani jeden z ústředního dua, nýbrž Steve Oedekerk v roli sekuriťáka s baterkou zavěšenou proklatě nízko u pasu.

Filmový kříženec Olověné vesty a Policejní akademie. Prkennost vojenského prostředí odpovídá Clintovým hereckým možnostem, které povyšuje hláškami z konverzační příručky pro zelené mozky (úroveň C4: rodilý mluvčí na buzerplace). Děj jede jako po slalomu, který tvoří praporky s nápisy "klišé", mezi nimiž rovina chlap Clint nemíní kličkovat. A proč by taky měl, když to tím středem docela frčí? Jen v závěrečné akci se jízda nějak zadrhne.

Vražda na večeři se dá označit přídomkem "crazy komedie", ale ne ve stejném smyslu jako třeba pozdější Bláznivá střela. Humor jde sice často ad absurdum, ale tak nějak s rozmyslem, aby se příliš nerozleptala půvabně vražedná atmosféra a logika svérázného případu. Neparodují se tu konkrétní detektivní scény, ale spíš obecné žánrové postupy a manýry slavných vyšetřovatelů. A zdaleka ne všechny vtipy jdou na vrub parodickému záměru. Spousta hlášek, situací a slovních výměn si nese humor sama od sebe a člověk má chuť se na tenhle film dívat opakovaně, aby ty cizelované formulace mohl citovat podobně jako skvosty z Cimrmana.

Připadal jsem si jako na kouzelnickém představení, během něhož iluzionista tahá z klobouku co nejvíce věcí, které spolu co nejméně souvisejí. Občas je to veteš, občas poklad, občas něco pro zasmání... a občas párek pařátů, které vše vytahané strčí zpátky do cylindru a tísnivě promnou za tónů melodie, jež vzbuzuje neodbytnou paranoiu... že už jste ji někde slyšeli. Ale jo, podívaná zábavná, atmosféra hutná, tvůrčí vyšinutost nepopiratelná; jen toho králíka ne a ne vylovit.