smatana.sk

Andrzej Brziecki: "Afghánci, na něž jejich vlast zapomněla Často jsem hovořil s veterány války rozpoutané v roce 1979. Během 10 let bojů poslala Moskva do války proti mudžáhidům celkem přes 600 000 lidí. Domů se nevrátilo 15 tisíc vojáků, ale desítky tisíc dalších byly zraněny a ty s psychickými potížemi nelze spočítat. Průměrný věk sovětských vojáků vyslaných do Afghánistánu činil 19-20 let. Mnoho vojáků bylo přesunuto například z Běloruska nebo Ukrajiny – ani nevěděli, kam letí. Tito chlapci se nedokázali vyrovnat s traumaty války. Ponížení přišlo i po válce. Ačkoli sovětská armáda neprohrála v Afghánistánu žádnou velkou bitvu, nakonec byla považována za poraženou stranu. Všichni, s nimiž jsem mluvil, říkali, že když se vraceli domů, tak věděli, že je nikdo nebude potřebovat. Kromě toho se stát, jehož jménem bojovali, vzápětí se rozpadl a byl prohlášen za morálního bankrotáře a žalář národů. Nejenom Rusko, ale i Bělorusko a některé další bývalé republiky raději oslavovaly veterány Velké vlastenecké války. Přehlídky se pořádaly na počest hrdinů od Stalingradu a dalších bitev druhé světové války. Slavilo se dobytí Berlína. Nikdo neslavil například vstup do Kandaháru. Sovětská armáda zapomněla na kamna Afghánci, jak posměšně říkali vojákům bojujícím v Asii, představovali výčitky svědomí. A nejen to – nově vzniklé postsovětské státy se k nim často vůbec nehlásily. Když chtěli podporu, dávky, bydlení, práci, lékařskou péči – nové vlády řekly, že jejich země přece nevedla válku s Afghánistánem... Takže je pro podporu posílali do Moskvy. Ale v Moskvě na ně také nikdo nečekal. Vždyť už to byli občané jiných států. Je zajímavé, že při útoku na Afghánistán nebyla sovětská armáda – opět – zcela připravena. Dne 25. prosince 1979 chtěli ovládnout zemi rychlými akcemi na letištích v Kandaháru, Kábulu a Bagrámu. Přesunuli také téměř 2,5 tisíce obrněných vozidel. Ale zapomněli na kamna do stanů. A tato země se vyznačuje tím, že přes den může být vedro, ale v noci je ďábelsky zima. Transporty byly špatně organizované, rozhodnutí o přesunu vojsk se činila ad hoc. Jeden veterán vyprávěl, jak jeho oddíl letěl v letadle plném zelí – v hrozném vedru a dusnu. Nakonec dorazili polomrtví, skončili v nevytápěných stanech a vzápětí byli vrženi do boje. Ztráty byly značné. Zpět do země se zabití vojáci vraceli v zinkových rakvích – a náklady s mrtvolami se označovaly jako „náklad 200“ (gruz 200). Válka v Afghánistánu byla umíráčkem pro celé impérium. Pravda o konfliktu byla v Sovětském svazu tabu. Nemluvilo se o civilních obětech ani o bestialitě Sovětské armády, /.../ Rusko nařizovalo vojákům jíst psí žrádlo V SSSR, pokud existovala psychologie a psychiatrie, tak byla častěji známá tím, že sloužila k boji proti „bezpříznakové schizofrenii“, tedy k týrání disidentů. Váleční veteráni nejenže se nemohli vyrovnávat s traumaty za podpory odborníků, ale také jim kvůli cenzuře nemohly pomoci kultura a popkultura. V USA po Vietnamu literatura, film a hudba přece jen umožnily některým veteránům zotavit se z války - třeba přihlouplý Rambo dovoloval mnoha z nich se vzpamatovat. Film, který poctivě ztvárnil „Afghánce“, byl natočen až v roce 2005. To byla „Devátá rota“ od Fjodora Bondarčuka. O dva roky později vznikl brutální film „Náklad 200“, jehož děj se sice odehrává tisíce kilometrů od války, dokonale však ukazuje úpadek sovětské společnosti v 80. letech dvacátého století."

Hudba Bee Gees nezostárla. Travolta tancoval výborne. Ale dnes už jeho dialógy s priateľkou znejú, ako keby vtedajší tínedžeri prešli lobotómiou.

Nemôžem objektívne hodnotiť muzikál, ktorého dej nám spolužiak Fero rozprával večer, na izbe chlapčenského internátu v roku 1981 tak podrobne, že to trvalo 2 hodiny, hoci film má iba 106 minút.

Superúspešný herec Michael Douglas exceluje v roli neúspešného herca.

Na začiatku sa to tvárilo ako John le Carré, skončilo to ako ospalý Dan Brown.

Rodinný, vzťahový film o otcovi desaťročného dievčatka, ktorý sa po strate partnerky a zmene zamestnania vyrovnáva s nepriazňou okolitého sveta a snaží sa obnoviť svoj kontakt s dcérou.

Nevadilo mi to, kvôli čomu sa tu zráža najviac hviezdiček: nedostatočne zdôraznený motív "O nás bez nás". Vadilo mi, že cez dramatický historický príbeh bol neumelo prepichnutý pokus o červenú niť v podobe zápletky s ukradnutým dokumentom. Nie je to dobrý film, ale stojí za zhliadnutie už len kvôli postave Nevilla Chamberlaina, ktorú vykresľuje uveriteľne a historicky presne. Appeacement - "mníchovanstvo" naozaj bolo zúfalým pokusom veteránov prvej svetovej vojny o odvrátenie ďalšej vojny za akúkoľvek cenu.

Pro nás je tohle prokletá země. Skály, křoví, poušť a zase skály.  Tvrdá země, ze které slunce vysálo všechno dobré.  Nemůžeš tu farmařit, nemůžeš ji obdělat, přijmout za svou,  tak ji prokleješ. Vypadá vštude stejně. Nepatří nám.  Tohle je rudochova země.  Nic od ní nečeká a k ničemu ji nenutí.  Pro něj je skoro jako člověk. Divá a krásná.  To mu dává velkou výhodu v boji proti nám.

Veľmi užitočný film. Ak máme brať Rusko také aké je, nie aké si vysnívali českí a slovenskí utopisti všeslovanskej vzájomnosti, musíme vidieť túto tvár Ruska. Ruska zaseknutého v jedinej udalosti 20.-ho storočia, na ktorú môžu byť kolektívne hrdí, a aj to len po starostlivom vypreparovaní od paktu Molotov - Ribbentrop, útoku na Fínsko atď atď. Ten, kto v recenzii tvrdí, že naše deti majú rovnako vymyté hlavy, len opačnou ideológiou, nech mi nájde české alebo slovenské dieťa, ktoré svoj život zasvätilo napríklad pripomínaniu protikomunistického disentu alebo Novembra 1989. - Najlepšie tento fenomén vystihuje ruský spisovateľ Gluchovskij: "Američania koniec druhej svetovej vojny neoslavujú. Neoslavujú ho ani Nemci či Angličania. Zažili ju a prežili, uzavreli mier. To len našu krajinu zabudli v zákopoch. Len my stále dokola pozeráme a budeme pozerať na Stierlitza, stále dokola točíme hrdinské gýče, a keď na semaforoch naskočí červená, kupujeme od Rómov, ktorí chodia medzi autami, vojenské čiapky a plagáty. Len my mávame georgijevskou stužkou pred americkým Bielym domom. Mali sme pochovať svojich padlých, ale namiesto toho ich vykopávame a ženieme do ďalších bojov. A oni, nemí, idú - na Berlín, na Kyjev, na Washington. Nesmrteľný pluk ide pešo po Červenom námestí do útoku hneď za tou najmodernejšou vojenskou technikou. Pochodujú tí, ktorým nedovoľujeme v pokoji odpočívať po smrti, za tými, ktorí ešte žijú. Počúvame, ako nám skvelí umelci celý máj, a každý máj, spievajú piesne z predných línií. A všetko sú to piesne o smrti, o pripravenosti zomrieť mladý, o tom, aká je smrť strašná a ako je nutné naučiť sa umierať. Clivé, silné, rituálne piesne, ktoré nás nútia zabúdať sami na seba. Piesne, vďaka ktorým sami nastupujeme do šíkov a hľadáme vodcu, za ktorého by bolo možné statočne zomrieť. A vlastne sa uspokojíme s každým vodcom, aby sme za neho mohli zomrieť. V máji to tak cítime." DMITRIJ GLUCHOVSKIJ: Zabudnutí v zákopoch

"Nomad people" na ruský spôsob. Nemienim ten film vnímať len ako obraz typickej ruskej chandry: tí ľudia sa dokázali adaptovať, vytvoriť si v daných podmienkach svoj svet, niektorí aj svoje kráľovstvo.