Aidan

V tomto případě tři hvězdičky neznamenají film průměrný , ale průsečík mezi filmem chorobným a geniálním, podobně zvláštním jako jeho režisér - aristokrat marxista. Na jedné straně tu máme výtečnou, náznakovou, jemně melancholickou, chvílemi nestandardně humornou meditaci o stáří, samotě a smrti. Na druhé straně okénko do divokého světa požitkářské smetánky. Oboje se protíná v jednom domě, v domě který je těžištěm generačního střetu a který kamera za celou dobu neopustí. Asi první a na dlouhou dobu poslední snímek, na němž mě nejvíce ze všeho zaujaly interiéry. Vybavení bytu podává geniální herecký výkon. Jen škoda, že všechno tak hloupě narušuje absurdní politický rozměr. Nevím, kam jinam by se spory mezi dělnickou třídou a buržoazií hodily méně než sem.

Film je zajímavý spíš jako soudní drama než jako horor. Překvapivě nepředpojatě - různým klišé navzdory - totiž ukazuje téma exorcismu. Adjektiva jako "dogmatická" a "zaslepená" bývá zvykem lepit na církev, zde se však takovou zdá být spíše redukcionistická věda povýšená na univerzální vykladatelku světa. Lze připustit alespoň možnost posedlosti? Byl to farář, kdo způsobil dívčinu smrt, anebo se mýlili lékaři? Tahle otázka rozděluje a zároveň vytváří překvapivé spojence: v soudním procesu agnostická právnička hájí katolického kněze, zatímco křesťanský (!) žalobce povolává za svědky rozzlobené profesory medicíny. Drama je založeno na skutečném případu exorcismu provedeného na německé dívce Anneliese Michel v polovině 70. let 20. století. Navzdory mnohým filmařským nedostatkům jistě stojí za vidění.

Tenhle nádherný autorský film musí potěšit snad každého (jen děti bych nechal doma; hlavní hrdina mluví jak četa dlaždičů a jeho slovník je navíc značně nakažlivý). Dokonce i ty katolické duše, které zrozpačitěly nad závěrem Million Dollar Baby, tentokrát mohou zaplesat, protože tenhle komorní a přitom mnohovrstevnatý snímek má vedle jiných předností pořádný duchovní náboj - velmi neklišovitým způsobem tu dojde na témata smíření, vykoupení, odpuštění a porozumění. Ale dojde i na náboje neduchovní, na kulometnou dávku chlapskosti a na nadávkové přestřelky, především s holičem. Smál jsem se i plakal a na konci prožil opravdovou katarzi. Jen jsem si pak připadal málo mužný; ale ruku na srdce, kdo z vás by se vedle Clinta cítil jako chlap a ne jen jako ubohý intelektuálský brejloun?

Jak to, že právě intelektuálově jsou tak často schopni propadat těm nejhorším formám kolektivního šílenství? Ho-ho-Ho-Či-Min... skandovalo se na německých univerzitách konce šedesátých let. Mládí se hněvali na imperialistickou Ameriku, na pokrytecký Západ, na upjaté mravy svých rodičů. Revoluční opojení květinových dětí však skončilo v následující dekádě vystřízlivěním a kocovinou, anebo jako v případě RAF zoufalým příklonem k násilí. O teroristických činech páchaných v Západním Německu rudými ratolestmi převážně buržoazních rodičů se u nás, myslím, málo píše a málo ví. Tento film mapuje osudy radikální levice s téměř dokumentaristickým puntičkářstvím. Nesoudí, spíš ukazuje. Jeho největší klad je však i největším záporem - jak postupně přibývá výbuchů, únosů a vražd, ztrácí se v proudech krve vedle dramatického náboje i to, co by mě jako diváka zajímalo nejvíce: totiž odpověď na otázku, jak vlastně vzniká revolucionář, co se asi děje v jeho hlavě, k jakému přerodu dochází na cestě od idealismu k politické vraždě. Nicméně i s touto výhradou se jedná o dobře natočený snímek se značnou vypovídací hodnotou.

Zhmotnělý sen čtenářky Cosmopolitanu. Přiznávám, že sledovat výskající ženy na obrazovce ve společnosti výskajících žen před obrazovkou bylo jistým zážitkem a že jsem se u toho s kolegyněmi z práce docela bavila... teda bavil. Také abbasongy se mi zdály být do filmu zakomponovány vtipně a paní Streepové, jakož i jejím chlapským protějškům, herecké kvality upřít nesnadno. Ale přeci jen jsem příliš mužem a příliš málo příznivcem blyštivé pop music, než aby se mi to mohlo skutečně líbit. Ke konci už jsem byl doslova unaven sluncem. A navíc to vyústění... jako by vlastně bylo jedno kdo, s kým, jak vážně a na jak dlouho, hlavně, že úsměvy nám září, že se máme rádi a že i po padesátce vypadáme skvěle. Proč se vázat na trvalo - vždyť nebe je azurové, moře také tak, roztančená noc střídá prosluněný den a párty právě začíná. Všem teenagerům vstup povolen, byť už jsou zralí na hůl a chrup si před spaním dávají do skleničky - jen skutečnosti vstup zakázán. Únava, stárnutí, čas, ať prosím na egejské ostrovy nevstupují.

Ani archivní ročník ani břečka z krabice. Prostě obyčejně, lehce komediální, lehce romantické českomoravské cosi, co nenadchne a neurazí a co - někdy i vtipně - využívá stará kliše o ovíněné Moravě a arogantních křupanech z Prahy. Příběh občas co do logiky zaskřípe, ale úplně hloupý taky není - tváří se adolescentně, ale dotýká se i témat znovunalézání domova a příjímání odpovědnosti. Obojího však jen plaše.

Nepochybně jeden z vrcholů české kinematografie. S jistou pořádnou dávkou inkvizitorského nadání lze snímek vnímat i jako kritiku církevního tmářství. Je ostatně dobrou vlastností velkých filmových děl, že bývají otevřena interpretaci. Pro mě je však Kladivo na čarodejnice spíše filmem o (nejen) náboženské horlivosti, která dláždí cestu ďáblům, není-li usměrněna moudrostí (přesněji ctností zvanou "prudentia"). Je podobenstvím - současným i nadčasovým - o ďábelské moci a lidské bezmocnosti; o křehkosti našeho já, jež lze bolestí a strachem rozhlodat a zlomit a zbourat, a pak postavit znovu a jinak podle vůle mocných. Avšak také o odpouštějící lásce, která nesoudí jako inkviziční tribunály a člověku otevírá cestu právě tehdy, když selhal... a z Jidášů dělá Petry.

Tomu říkám drama - trvalo necelé dvě hodiny, ale zaměstnalo mou pozornost na několik dalších dní. Chytrý, komorní film jako dělaný k dlouhým debatám mezi přáteli nebo k rozjímání během duchovních cvičení. Nahlíží do dnes již neexistující tradiční katolické kultury v době jejího soumraku v polovině šedesátých let, v době rozvolňujících se starých pořádků a počínajících revolucí církevních i společenských. Film, který mnohem více otázek klade, než zodpovídá. Cvičí diváka v pochybnostech týkajících se jednotlivého člověka i společenských změn. Pochybování tu však neznamená relativizaci pravdy, jen samozřejmých, snadných cest k ní, takových cest, kterým chybí pokora. Snímek bezprostředně potěší propracovaným scénářem a výtečným herectvím hlavních představitelů. Jinak však není továrnou na emoce - zaujme, napne, ale pro toho, kdo mu neposkytne dostatek pozornosti i po odchodu z kina, může být snadno zklamáním. Dává impuls mozkovým závitům a dál už je práce na nás.

Peklo perspektivou pekla: Hrdinky a hrdinové tu touží po slávě, penězích a potlesku, vraždí, lžou a podvádějí; jeden z druhého si dělají prostředky na cestě ke svým chimérickým cílům. Jako by svět byl opravdu jen velkým cirkusem, v němž člověku nezbývá než se cynicky chechtat. Náznaky skutečného dobra režisér pohotově zkarikuje - z věrného manžela udělá potřeštěného moulu, jenž se zdá ubohým jako ti druzí, jen trochu jinak, nudněji, o poznání méně šarmatně než Richard Gere. Tenhle pokus kolorovat, hudbou a tancem opentlit stav zatracení a Nebe naopak přetřít na šedivo mi, přiznám se, pil krev. Ano, muzikál je to asi zdařilý, dobře zahraný, formálně promyšlený, ale tím hůř - prázdnota tak totiž dostává zdání věrohodnosti. Jaké je Chicago? Slovy Jeffa Overstreeta: "Je jako tančit kankán o rakovině." Doufám, že na tenhle filmový zážitek co nejrychleji zapomenu.

Zajímavé okénko do severoirského konfliktu, do iracionálních, hluboko zakořeněných nenávistí, z nichž těžko vybřednout. V jinak poměrně realistickém filmu mi však překážela tu fráze, tady zas patetická scéna, jinde šablonovitá postava. A navzdory dobrému herectví Daniela Day-Lewise a Emily Watsonové jsem se do jejich postav nedokázal dostatečně vcítit a trochu se nudil. Romantické téma, které vposledku staví citovou věrnost po léta zamilovaných nad věrnost manželskému slibu, dle mého také neústí šťastně. Útěk hrdinů ze světa politických a náboženských předsudků k ideálu vlastního, soukromého, sekulárního štěstí je pochopitelný, ale vede z bláta do louže. V závěru jsem se tak nemohl ubránit myšlenkám na uvězněného manžela, o němž happy end mlčel.