nmarca

Viděla jsem jen jeden jediný díl, a to ještě z donucení, ale fakt jsem se od srdce zasmála!

Po dlouhé době pro mne přijatelné vylíčení sedmdesátých let, umně propojené s uvěřitelným ženským osudem. Ano, občas to sklouzlo ke karikatuře (zejména flashbacky na opilecké scény se zemřelým manželem), ale většina postav působila daleko věrohodněji než v jiných příbězích z této doby. V životě to takhle prostě občas chodí...

Více než scénář, herecké výkony, kamera, mi v hlavě utkvěla nekonečná délka filmu (zejména první část, beze slov, byla dosti odrazující) a nervydrásající hudba, která měla zdůraznit okoralost Plainviewovy povahy, ale mně spíš rozčilovala. To, že americké začátky byly drsné a leccos má vliv až do dnešní doby, to je známá věc a nemuseli jsme u toho tak dlouho trpět.

Silná jako smrt je láska... Silný příběh z časů zanikajícího koloniálního světa, o ženách tak silných, že už dnes asi neexistují. Jeden z nejkrásnějších francouzských filmů.

Emmerichem nečekaně klasicky natočený historický film, který se přes veškeré divoce znějící předkládané teorie svou formou drží vcelku při zemi. Přeskakování v čase, obsazení postav dvěma a více herci, to vše může být pro historických reálií neznalého diváka matoucí; úvod a závěr s Derekem Jacobim je okopírovaný (záměrně?) z Brannaghova Jindřicha V.; občas se objeví úlet jako Mozartovo Rekviem, ale jinak jsem se nenudila a opět si připomněla dílo, které musel vytvořit mimořádný znalec lidských duší, ať už se jmenoval jakkoli...

Čapkovy Povídky jsou (spolu s další tvorbou Karla Čapka) klenotem české literatury, který svými nápady překračuje hraničkní kopečky zeí českých. Tajemné, mystické, humorné, nevšední... velmi dobře natočené.

Downey a Law vpluli do svých rolí s lehkostí a šarmem, Mark Strong je ukázkovým arcilotrem, digitální Londýn druhé poloviny devatenáctého století působí kouzelně (i když velmi podobně jako v řadě jiných filmů), ovšem s dvouhodinovou délkou film nějak ztrácí švih a tempo. Rozhodně se nedá vůbec srovnávat s aktualizovanou seriálovou verzí BBC, která mi sedla daleko víc.

Na áčko slabý příběh (cesta odněkud někam, občas někdo umře), na béčko málo poutavé a kýčovité. A ta Rusajda ve skoro hlavní roli piktské bojovnice je zoufalá, i když (naštěstí) nemluví. Fassbender si asi chtěl do sbírky přidat římskou legionářskou zbroj (nebo snad vydělat na nájem?).

Vskutku romantický film, jen tak romantický, jak se dnes dá natočit... Byl by však o něco kouzelnější, kdyby Ondine nepřišla o své tajemství. I tak na mě působil jako melancholické pohlazení po duši. Od Neila Jordana je také možná poctou irské krajině, drsnému, mystickému pobřeží s rybáři, kteří pod slupkou alkoholika ukrývají citlivou duši, a s chápavými faráři suplujícími psychoterapeuta. A také s krásnou hudbou Sigur Rós, která - ač pochází z jiného drsného ostrova - k příběhu tak dobře ladila.

Žena od vedle, příběh ze sousedství, jakých se kolem nás děje plno, jen (naštěstí) nekončí tak fatálně. Končí daleko častěji jako příběh paní Jouveové, která je vypravěčkou a nepatetickou komentátorkou. Civilní a přitom velmi francouzské pojetí spalující vášně mezi dvěma lidmi, kteří nemohli být ani spolu, ani bez sebe. Ještě vcelku štíhlý a mladý Gérard Depardieu a úchvatná tajemná osudová žena Fanny Ardant.