kwietitze

Dvoudílný film se věnuje deseti letům dospívání ruského cara Petra Velikého, přičemž jeho první část vychází z románu Petr I. od Alexeje Tolstého. V kombinaci s literární předlohou a uměním jednoho z velkých sovětských režisérů Sergeje Gerasimova vznikl zajímavý filmový počin, který poměrně otevřeně vypovídá o dospívání jednoho z nejznámějších ruských a potažmo i evropských vladařů. Film líčí Petrovo dětství plné protikladů. Na jedné straně neustálé nebezpečí, které mu hrozilo od Bojarů nebo od carevny Sofii, toužící po moci, na straně druhé rozmazlování rodinou a mladická všemocnost. Petr tak není vyobrazen jen jako budoucí inteligentní vůdce a reformní panovník, jeho charakter je barvitější a možná i tím více odpovídá historické skutečnosti. V mnoha okamžicích Petr jedná jako vychytralý, náladový a rozmazlený mladík, který je zvyklý pevně prosazovat svoji vůli proti svým nepřátelům, ale i přátelům a poddaným. Snímek se tímto stylem vyhýbá nabízející se propagandě kultu osobnosti.

Dva moji milí ruští herci, které zrovna nemusím v jednom filmu - z Nikulina se mi zvedal žaludek už v Podařených kvítkách a Mironov s modrou maskarou taky nepatří mezi můj top (ale s líčením je na tom líp než Člověk obojživelník). Co si počít? Jasně, je to krásný ruský boršč, kde jsou ingredience známé, značně provařené a ozkoušené ... ale furt to má dobrou chuť (kosti propagandy vytáhnout ven, aby neuvízly v krku). "Voloďo, máš mě rád?" "Ano." "Tak já tě kousnu." "Si kousni." "..." "Hej, lidi na nás koukají." O jednu láhev vodky lepší než Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku. A o pár lahví (ehm, sudíček) horší než Ivan Vasiljevič mění povolání (a všechny filmy o Šurikovi) - stále Gajdaj, ďyť známe se.

Fjodor Suchov je takovým nezdolným mužikem v téhle velké, širé poušti, válečným veteránem občanské války, který v imaginárních dopisech vzpomíná na svoji milou ženu, kterou nechal kdesi doma v Rusku. A že turkestánská poušť je veliká a někdy krutá, zachrání z jejího vařícího písku povstalce Saida, který umí být velmi vděčný. Čistou náhodou se mu pak ještě do cesty připlete zachráněný harém jednoho radikálního Abdula. A jeho manželky musí zemřít, když on je už nemůže vlastnit. Jenže Suchov razí heslo : „Žena jest také člověkem.“ a tak těch pár mladých Arabek bude chránit jako poslední kulky v nábojnici. Jelikož nepovažuji eastern za žánr, ale pouze jakýsi kvazipojem, tak nebudu na Bílé slunce pouště pohlížet jako na žánrový film, ale na sloučeninu - a to sloučeninu velmi nekonzistentní - několika žánrů dohromady. Mezi dramatem a komedií je velká propast a překonat ji v jednom filmu není jen tak, s jistou mírou cynismu by se to možná dalo, ale tu Bílé slunce pouště nemá. Takže se tu střílí s vtipy i kulkami a umírá se tu stejně lehce jako mluví. Jediný, kdo tu opravdu zažívá nějaký boj není neprůstřelný janek Suchov, ale bývalý celník Veršagin, který jediný dokáže vytvořit věrohodnou postavu a stát oběma nohama na obou březích propasti bez toho, aby jako janek Suchov neustále přeskakoval z jedné strany na druhou.

Země není tím, čím se snažila být. Místo vyznáním lásky k ukrajinské přírodě je agitační chybou, která si hraje s prvoplánově oslavnými symboly. Harmonicky koloběh života (a smrti) ve vesnickém světě, narušený příjezdem nového traktoru (úmorná davová scéna „Už jede, už jede!“ - nechť se zapíše mezi moje nejneoblíbenější), má sice znázorňovat střet kolektivizace a poklidného bytí vesničanů, nicméně jako samostatné umělecké dílo na mě tahle racionální analýza nepůsobí ani za mák. Věřím, že Dovženkova snaha o lyričnost měla příběhu dodat hloubky, jenže on nevyužívá ani tohohle potenciálu. Dobře, přeháním, ale co bych měla jiného dělat, když narozdíl od jiných němých ruských klasik mi Země nic nedala, ba spíš vyvolala panický úděs nakonec: Jak může být země stejně klidná, po všem tom běsnění, jehož byla svědkem? Filmová Země je fatálně, věčně dokonalá.

Ano, nostalgie pracuje na plné obrátky, ale jen u někoho a jenom někde. Film je totiž značně stylově nevyvážený a tak bych opět vyhodila dějovou vložku a pokusila se něco experimentálnějšího. K nevyváženému stylu : prvních několik minut vypadá jak biologický dokument (zrychlené záběry rostoucího kvítí), pak dochází k včlenění příběhu (samotný příběh není sice čistá naivnost sama, ale díky velmi špatnému ozvučení a nářečí i rozvleklosti prostého děje je pro mě/jiné lidi méně stravitelný), asi ve ¾ filmu se film vzdá zvuku a začne se chovat jako česká kopie Dovženkovy Země (při scéně bouřky - z které si bere styl, ale i podobný námět) a zbytek filmu už pak variuje všechny tři možnosti, příběh se proplétá mezi písněmi, záběry krajiny a květů a emotivní montáží. Takhle to zní velmi poeticky, ale ve skutečnosti jsou ty stylové skoky neharmonické, nekonzistentní a místo aby splývali v jeden, tak každý víc zvýrazňuje odlišnost toho druhého. Přesto jsem se ve chvílích zapomínala a začala být vztahovačná na sebe (neřku – li pyšná), že v dnešní době umím jak séct s kosou, tak plést žílu (kdysi i dělat píšťalku mě učili!!!) a že nám doma na statku hnije ve stodole povoz z minulého století, hned vedle spalovacího čtyřtaktního vozu. A to je mi dvacet – a mám sbírku hliněných kuliček (v pytlíku a nejen dvě). Ten svět zmizel a mnoho z nás zůstává jeho (ne)chtěných archeologem nebo hrobníkem. PS: Mairiel - zrychlené sekvence růstu : Vzhledem k tomu, že už v knize Zahradníkův rok se Karel Čapek o těchto záběrech zmiňuje a to jsou taková pozdní dvacátá léta (1929?), tak to sice novinka byla, ale pro tento film naprosto samoúčelná.

Když dáte do vdolku více náplní, každý si ten svůj dlabenec najde… V moři žije ďábel, ve skutečnosti zachráněný syn doktora Salvatora, který mu nejen zachránil život, ale dal i nový rozměr. Jenže chlapec je nám roste a poznává krásy suchozemského světa a to doslova – když jednoho dne zachrání krásnou dceru ošklivého a nemajetného rybáře, která se plaví na lodi bohatého a zlého budižkničemy, má na průser a potenciální lásku zaděláno. Ochozené klišé milostného trojúhelníku přikořeňuje ještě reportér Olsen, který je do dívky taky zamilován (tělesná krása dělá neustále divy). No jak všechno tohle dopadne? „Legendární dílo sovětské kinematografie.“ Nototo. Dobře, moje matka si na to, že tenhle film viděla naposledy jako náctiletá, pamatuje sebemenší detaily a byla z něho nadšená jako z Pokladu na Stříbrném jezeře a všech Angelik dohromady. Při pohledu na vizuální stylistiku filmu se není čemu divit – podivně oranžové svícení interiérů a jejich post-moderní-socialisticky utilitární vzhled kontrastuje dobře s pirátskou lodí a městem, kteří jakoby nebyli v půli 20. století. Přední a zadní projekce se přebíjejí a Meliés by z nich měl radost. Romanticky naivní typové postavy pěkně kontrastují s učiněným záporákem (velmi hezky spodním světlem nasvíceným). Jeho matka je žena z růže květ – prsa šestky a vousy dvojky. Z úst padají vražedná klišé i utopické ideály a hlavní hrdina se potácí mezi vodou a suchem a kape z něj modrá maskara. A teď vážně. Věřím, že kniha měla nápad, originální nápad, kladla si existenciální otázky a kritizovala lidskou xenofobii. Snad. Bylo je ale pro mne ve filmu nemožné zachytit, neboť se ze všech stran valila ona dobová stylistika, která mi věru není po chuti (je vidět jak se divácká recepce rychle mění – nebo mé matce stačilo k filmovému orgasmu málo, wtz.)

Věřím, že kdybych byla na živém představení a loutky (a buchty) mi tam předváděly, jak se dá vyrobit jednovaječné nevlastní dvojče a jak se vykládá budoucnost z vypláchnutých exkrementů, tak se jistě více než usměji (musela jsme se k úsměvu nutit). Medium mění i přístup diváka a tak by se měl změnit i přístup filmu k divákům. Obviňuji Berana, že se pokoušel natočit český Team Amerika, ale nevěděl, že na to nevystačí jen fekálním humorem, ..chtělo by to přidat více osobního materiálu, ne jen zkoušet (velmi hloupé) hospodské vtipy. Nemůžu však zatřít, že se o "píchnutí si do něčeho českého" nepokusil. Ale nějak to nefungovalo.. Popravdě mě pohled na kálejícího a zvracejícího Spejbla a Hurvínka nepřišel vtipný, ale silně se mi rozhoupal žaludek (no jen si přestavte, že by tohle dělal třeba Krteček, chudák). Jde o to být nejen věrohodně nechutný, ale i sofistikovaně. Samotný fakt, že na plátně sere Spejbl nestačí. To, že jsem zachytila pár chvílí (a díky úděsně desorientačnímu tempu filmu je zas zapomněla) mající (asi) hlubší smysl, svědčí o snaze najít nějaký prostředek sdělení čehosi divákovi. Ale možná nad tím moc přemýšlím a měla bych se na to všechno vysrat a jít na pivo (díky doktore, tu jedinou radu si od vás nechám). Ps: Nakonec jsme se rozhodla rozdělit moje 2* : 1. je opocenému kuřeti a 2. bezpočtu pestrobarevných kondomů.