Maq

Historickou přesností tento film dvakrát nevyniká. A nákladná výprava je signálem spíš negativním; vzpomeňme jen slátaniny jako Gladiator, Alexander, Troy, a podobné. Přesto je tento film výjimečný, a to tím, že namísto přihlouplé pohádky nabízí myšlenkově závažné drama. --- Nepochybuji (a řada zdejších komentářů to potvrzuje), že militantní ateisté uvítají tento film především jako další z argumentů proti náboženství obecně a proti křesťanství zvlášť. Zrovinka jako filmový svatý Cyril mají svoji pravdu a nedají si ji vzít, takže asi nemá význam jim připomínat, že třeba jakobíni, nacisté či bolševici k ničení civilizace žádného Boha nepotřebovali, naopak vzývali vědeckou racionalitu. --- Více pochopíme, pokud se oprostíme od náboženské fasády. O co skutečně šlo? Římský stát v době pozdního císařství představoval společnost hospodářsky vyspělou, mírumilovnou, upřímně tolerantní, zdrženlivou a podřízenou zákonu. Stát zajišťoval nevídaný rozsah veřejných služeb (obranu, policii, dopravu, zásobování potravinami, pitnou vodou, atd.) a vybíral nevídaně vysoké daně. V obojím jej předčila až soudobá Evropa. Od třetího století se ale římská společnost dostala do chronické strukturální krize, která se nejviditelněji projevovala jako krize rozpočtová. Opět jako soudobá Evropa. Pravé příčiny krize však nebyly hospodářské, nýbrž morální. Lidé ten stát neměli rádi; nechtěli sloužit v armádě (proto byla stále dražší a méně spolehlivá), nechtěli zastávat úřady, dělali vše možné, aby zkrátili své daně nebo se jim zcela vyhnuli (jednou z cest bylo nastoupení církevní kariéry!), a korupce ovšem kvetla všude. --- Věřím, že významná část úspěchu křesťanství spočívala v tom, že dalo perfektní výraz nelásce lidí vůči mohutnému a povinnostmi přetíženému a přetěžujícímu státu. Nevadí, že církevní otcové to neměli v úmyslu a že ani konvertité nepřijímali novou víru s vědomým úmyslem stát zničit. Prostě to tak fungovalo. Lidé hýbající dějinami málokdy vědí, kam kráčí. --- Skutečná hodnota a naléhavost tohoto filmového příběhu spočívá v jeho zřetelné aktuálnosti. Je příjemné užívat si blahobytu, míru a duchovní svobody. Jenže tyhle hodnoty mají tu nemilou vlastnost, že těžko nacházejí lidi ochotné a schopné je bránit se zbraní v ruce. Až se unijní potentáti do svých čachrů příliš zamotají a ulice zaplaví vzteklá lůza a armáda i policie bude plná lidí s pochybnou loajalitou, akademičtí vyznavači skepického myšlení dodají nanejvýš důvtipné analýzy. Na každého z nich připadne stovka blbců, kteří jim s chutí rozbijí lebky. A bude po civilizaci. --- Tento film je tragickým dramatem o svobodymyslné intelektuálce uprostřed revoluce. Viděli jsme názorně, že umírněnost neměla sebemenší šanci. Měli bychom se nad tím pořádně zamyslet a klást si otázku, jak jsme na takovou krizi připravení. Podepíšeme ušlechtilou petici odsuzující násilí?

Film je to pěkně udělaný, všechna čest, jenže mě, snad kvůli svému zdrženlivému narativnímu stylu, nechal dost chladným. S výjimkou epizody z blázince. Logika jak z Hellerovy Catch XXII, té se nikdo na kobylku nedostane.

Krvákové pověry a pornografie. Napřed jarmareční folklór pro služky a venkovské balíky, později viktoriánská braková literatura, dnes vysokorozpočtová kultovní záležitost. Obsah pořád stejný, ale na fasádě je vidět ten rozmach lidského ducha.

Od historky o vlkodlacích sotva můžeme očekávat bůhvíjakou originalitu. V tomto případě je ale scénář myslím dobrý. Především ctí pravidlo, že příběh je nejnapínavější, dokud ještě nemáme Zlo přečtené, dokud je tušíme, vidíme náznaky, ale nevíme, kdy a jak se projeví. Naopak nevyhnutelné vyvrcholení proběhne zdařile, to znamená především rychle, a než začne krvák nudit, je po všem. Dokonce s malinkým překvapením. Takže klišé, ale správně zvládnuté. --- Ačkoli vizuálně Kubrick vede, v tomto případě mě Nicholson i celý film uspokojili mnohem lépe, než slavnější Shining. Je to zkrátka lepší a lépe vyprávěný příběh. A ovšem, nezlobil jsem se ani za Nicholsonův sarkastický komentář, že konec světa nenastane s vymýcením deštných lesů, ale už nastal s vítězstvím popkultury nad kulturou. Když horror, tak ať mrazí!

Slabý scénář. Začíná to docela vtipně coby satira namířená na obsesi mnohých žen a jmenovitě hereckých hvězd zachovat si věčnou mladost, ale nápady rychle došly a končí to v béčkových moralitách.

To bylo nadšení! Patřím k té politováníhodné menšině, která kulturní revoluce 60. let dodnes lituje. Pop-kultura existovala vždycky, to mi nevadí, ale vadí mi, že v současné době tak suverénně ovládla svět a lidé ztratili zájem o kulturu. Ba i povědomí o její existenci. Nejnižší příčky umění vyplňují celou naši kulturní existenci. Film je jedním z nejlepších příkladů: dobrý film se prakticky nedá natočit bez státních peněz, a to je velmi tristní svědectví o našich duchovních horizontech. --- Tento film je milou poklonou bojovníkům pop-kultury v oboru pop-music v dobách, kdy jí vlády ještě kladly odpor. Je to veselé, rozverné, a všimněme si, jak průkopnicky amorální. Je to tak, nové trendy mají své hrdiny a vzbuzují nadšení, ať jsou sebevíc pochybné. Když se v Rusku likvidoval kulak jako třída, byl optimismus podobně nakažlivý. --- Dneska lidé poslouchají pop-music většinou „jako kulisu“, z mobilek, a podobně. Obávám se, že ti báječní kluci z Rádia Rock by z toho radost neměli. Nadšení je pryč, teď je to rutinní byznys.

Řekl bych, že už v šestasedmdesátém tento film působil staromódně. Kdo má tu dobu a herce rád, ten si to jistě může docela pěkně užít, ale mně se zdá, že tohle dílo dnes už neobstojí.

Příznám se, že když byl tenhle film nový, utkvěla mi v paměti především ta holka. Něco takového se opravdu hned tak nevidí. --- Příběh jednoho dne života neonacistické mládežnické bojůvky je výrazně politické dílo. Kulturní revoluce šedesátých let se převalila z univerzitních aul do médií a skoro všude je ovládla. Podle toho film vypadá, je řádně „společensko-kritický“, tj. tendenční. Přesto je zajímavé sledovat, jak intenzivně tehdejší mládež a veřejnost v Itálii prožívala střet mezi socialismem nacionálním a marxistickým. Oba proudy vzápětí sublimovaly v jediný univerzální eurosocialismus a nastala všeobecná duchovní otupělost. Tak teď nevím, co z toho je lepší…

Rozdíl mezi brakem a uměním v žánru sci-fi (a obdobně vlastně i ve všech ostatních) spočívá v tom, že brak si všímá všelijakých krámů a vymyšlených potvor, zatímco umění se zabývá lidmi. Tento film je jeden z nemnohých případů, kdy to tvůrci správně pochopili a vytvořili nádherné dílo. --- Ten příběh se nestal, ale mohl by se velmi dobře stát zítra, a lidé - jednotlivci, veřejnost i vlády - by se určitě chovali právě takto. Konkrétně Clintonova administrativa je vylíčená s velikým porozuměním. --- Příběh se dokonce celkem zdařile (vzledem k žánru a vzhledem k obecně nevysokým myšlenkovým kvalitám hraných filmů) pokouší cosi rozumného říci o úlohách a vzájemném vztahu náboženské víry a vědy a o omezenosti lidského poznání. Obě hlavní postavy, vědec a kněz, nakonec připouští, že věří v něco, co nemohou vědecky dokázat. Je to pochopitelně podáno s jistou dávkou typicky amerického sentimentu, ale hloupé to není. Dokonce se nekoná ani velký happy-end. --- Tváří se to jako sci-fi, ale je to realistické drama, hořké a důležité. Mimořádné dílo.

Film se snad svědomitě snažil držet historických fakt. Evidentně trpí nízkým rozpočtem, suchým scénářem, nedbalou režií. Je to taková skoro amatérská rekonstrukce jedné velmi zajímavé události.